Osud - 1.kapitola - Bez rozloučení

17. července 2011 v 18:50 | Briallen |  Kapitolovky


___1. kapitola - Bez rozloučení___

Jela jsem hustým lesem, můj kůň se hnal po dobře známé cestě. Jeho dlouhá zlatá hříva vlála ve větru. Účes, který jsem si ráno tak pracně vytvářela se svými nemožnými vlasy se už téměř rozpadl, ale to mi bylo jedno. Mé nadšení z rychlé jízdy tichým lesem se každým ujetým metrem stupňovalo. V tom se ale ozvala rána, jako výstřel, a z křoví se vyhnala nějaká divoká příšera - snad prase, nebo co - a přeběhla Astorovi přes cestu. Astor prudce zabrzdil a já mu přelétla přes hlavu. Zadunělo mi v hlavě a v okamžiku všechno zčernalo.

První věc, kterou jsem si po probuzení uvědomovala, byly něčí hlasy.
"Budete potřebovat ještě něco, pane?" ptala se nějaká žena tichým hlasem.
"Ne, děkuji, Catlin. Běžte se prospat," opověděl mužský hlas. Pak se otevřely a zavřely dveře a bylo ticho. Ucítila jsem něco mokrého a studeného na čele. Kapesník? Pomalu jsem otevřela oči do neznámého temného pokoje, osvětleného jen září pár svícnů. Ležela jsem na velké posteli s nebesy. Nade mnou se skláněl mladý muž. Na hnědých vlasech měl nízkou zlatou korunu, tedy to byl nejspíš princ, nebo tak nějak. Vypadal nanejvýš na osmnáct. Byl to docela fešák. Zrovna máčel kapesník v umyvadle, a proto jsem si ho mohla prohlédnout. Ale protože jsem se bála odhalení, snížila jsem se jen k občasnému pokukování a spíš jsem se zase rozhlédla po pokoji.
"Ehm....ahoj."
Podívala jsem se na něj. Vypadal nervózně. Měl krásné, světle zelené oči.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se místo pozdravu. No, originální otázka to zrovna není.
"Našel jsem tě ležet v lese na cestě s ránou na hlavě, tak jsem tě vzal sem, na můj zámek. Tvého koně našli moji lidé pobíhat tady okolo. Teda, myslím, že je tvůj. Takový hnědý, se zlatou hřívou?!"
"Ano, ten je můj," pokývala jsem hlavou. No, co mám říkat dál? Společné téma jsme ještě nenašli.
"Pardon, ještě jsem se nepředstavil: jsem Timothy, král tohoto panství."
Král?! Jak může být tak mladý králem? No...vlastně, mě bude teprve sedmnáct a taky se co nevidět stanu královnou své země, takže mu nemám co vyčítat.
"Aha," hlesla jsem a zase se rozhlédla po místnosti.
"A ty? Odkud jsi ty?" otázal se nedočkavě.
"Já... jsem... Rebeca a... bydlím na zámku Stockwhirrow," soukala jsem ze sebe slovo po slově a doufala, že tohle mu bude stačit, protože celou pravdu by vážně vědět nechtěl.
"Jako služebná, nebo co?" chtěl vědět. Á, do háje! Sice z jeho hlasu byla slyšet pouze čistá zvědavost, ale stejně... Kdo se moc ptá, moc se dozví!
Jen jsem na něj zírala a nebyla schopná říct ani slovo.
"Omlouvám se, moc se vyptávám." Timothy se usmál, ale jeho oči byly zahanbené. Jako by udělal něco špatně.
"Já hned ráno zase pojedu, abych tu nedělala problémy," ujistila jsem ho. Kolik asi může být hodin? Jak dlouho jsem byla mimo? A co se mezitím stalo doma?
"Ne, ne!" řekl rychle. Překvapením se mi rozšířily oči.
"Chci říct…, zůstaň tu jak dlouho budeš chtít!" dodal rychle nervózním tónem.
"Ne, vážně, zítra pojedu. Ale moc děkuji za záchranu života. Děkuji za všechno."

Nevím, zda-li jsem se probudila moc brzy, nebo moc pozdě, ale velké kyvadlové hodiny ukazovaly půl sedmé a v pokoji bylo šero. Timothy už na židli neseděl (Tak ještě aby!), místo něj na ní ležely moje šaty a plášť. Oblékla jsem se, plášť si přehodila přes ruku a vyšla z pokoje. Muselo být ráno, protože večer by tu jistě bylo víc lidí. Vůbec jsem nevěděla kam jít, v životě jsem tady nebyla, ale přesto jsem měla takový zvláštní pocit, že to tu znám. Brzy jsem narazila na schodiště (ne doslova, samozřejmě) a vydala se po něm dolů. Když jsem otevřela mohutné dřevěné dveře na konci, ocitla jsem se na nádvoří. Bylo tam jen pár lidí: nějaké kuchařky, sluhové a nakonec vojáci pochodující okolo brány. Zabalila jsem se do pláště, kapuci si přehodila přes hlavu a ve snaze být alespoň trochu nenápadná, jsem se vydala přes dvůr.

"Promiňte," zastavila jsem jednoho z pážat, "kde jsou tu prosím stáje?" Ten mladík vypadal docela nervózně, což jsem vůbec nechápala, ale ukázal západním směrem, a proto jsem jen poděkovala a šla. Můj kůň stál hned vepředu, takže jen co jsme se dostali za hradby, vyšvihla jsem se do sedla a opět se mne zmocnilo nadšení z rychlé jízdy.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.