Osud - 2.kapitola - A moje svatba?

14. srpna 2011 v 11:58 | Briallen |  Kapitolovky
___2.kapitola - "A moje svatba?"___

Běžela jsem rovnou do svého pokoje a zamkla za sebou dveře.
Po třech hodinách bouchání hlavou o skříň jsem uznala za vhodné vykoupat se a převléct do čistého. Teplá voda byla velmi příjemná a uklidňující, až jsem tam skoro usnula, ale po půl hodině vychladla, čímž jsem byla donucena vylézt z lázně a zabalit se do ručníku. Vzala jsem si na sebe své nejoblíbenější temně modré šaty. Mohly by se zdát obyčejné, ale to jim na kráse a kouzlu neubírá. Poté jsem odemkla dveře a sešla dolů, do jídelny.
Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla a vešla do místnosti.
U stolu seděl dočasný král, totiž můj bratranec Tobias, a jeho snoubenka Kim. Když jsem vešla, jen mne pozdravili, a nejspíš je ani nepřekvapovalo, že jsem tu nějakou dobu nebyla. Tobias mi řekl už při příchodu sem, na můj zámek, že mi dává volnost a nebude mi nic zakazovat; že si mohu jít kam chci a dělat co se mi líbí. Je prý moje věc, kam jdu nebo kdy přijdu. Nebo jestli vůbec přijdu. Tudíž, když jsem vynechala snídani, oběd, či večeři, zrovna třikrát mu to nevadilo.Myslím, že kdyby se semnou vážně něco stalo, nenašel-li by mě tam Timothy ležet - bezmocnou v lese - asi by mne ani nešli hledat. Možná že po týdnu by jim to připadalo divné, ale kdoví, co by udělali?! Byl by Tobias rád, že může být sám králem? To asi ne, protože on má přeci své vlastní království tam u něj, doma. Je prvorozený. S Kim jsem si vcelku rozuměla, až na to, že byla občas vlezlá a neuvěřitelně otravná. A to obzvlášť v době, kdy jsem chtěla být sama (což bylo, mimochodem, pořád). Tedy, dokud nepřijel můj nejlepší kamarád, to jsem byla ochotná udělat výjimku...
"Ehm...Rebeco," začal Tobias a vytrhl mne tak ze zamyšlení. Tázavě jsem vzhlédla od stále prázdného talíře.
"Víš, za čtrnáct dní máme svatbu a za necelý týden máš sedmnácté narozeniny."
"Ano, já vím." Jak si může myslet, že bych zapomněla na jejich svatbu?Nebo ještě hůř: na svoje narozeniny?
"Dnes je dvacátého druhého dubna," oznámila mi Kim laskavě. Jak si může myslet, že bych si nepamatovala ani den? Ach jo. Dnes je…kolikátého, že to říkala?
"A nás napadlo," pokračovala, "že by sis na naší svatební hostině mohla najít i nějakého, řekněme, partnera, kterého by sis mohla později i vzít." Nadšení z ní vyzařovalo tak moc, až mě z toho začala bolet hlava. Rozesmála jsem se, ale mým uším zněl ten smích nervózně. Proč se ti dva nesmějí?!
"Ale no tak! Je mi teprve šestnáct!" Hlas se mi hystericky zachvíval.
"Za pár dní ti bude sedmnáct," upozornil mě Tobias, "a to je nejvyšší čas najít si partnera, s nímž strávíš zbytek života, a usadit se." Usmál se na svou vyvolenou.
"Počkat, počkat! Tak za prvé: tobě je minimálně třicet a ženu ještě nemáš - myslím manželku. A za druhé: já jsem usazená dost - pokud to nevíš, toto je moje království a moje budoucnost, tudíž si ty řeči o tom, že se mám usadit, nech pro někoho jiného. Děkuji pěkně."
"Rebeco! Je mi dvacet jedna let, takže mi tolik nelichoť, pokud jde o věk. A přestaň se mnou mluvit tímto tónem! Díky." Teď Tobias zněl jako můj otec.
"A víš co?! Já se vdávat nebudu, povídám, NEBUDU! Slyšíš dobře! Nikde není psáno, že královna musí mít manžela, aby mohla vládnout. Nikdo to neřekl. Takže já budu vládnout sama! A jestli nechceš, abych ti trůn sebrala hned, jako jediná právoplatná dědička a královna, tak to ber na vědomí! Uklidni se a nech mě být!" Doslova jsem po něm těmi slovy mrštila. Oba na mne zírali s otevřenými ústy. Já jsem se na ně ještě chvíli naštvaně dívala a prudce oddechovala. Mě nikdo nebude říkat, co mám dělat. Obzvlášť ne na mém zámku!
Poté, co se mi podařilo se trochu uklidnit, jsem přejela pohledem stůl, sebrala mísu s ovocem a odklusala z pokoje.
Chvíli jsem stála na chodbě, pak se svezla na podlahu a zůstala sedět na studené zemi. V žádném případě se nebudu vdávat. A navíc, celkem znám přibližně jen šest mužů a z toho jsou jen tři lidi, takže…
No a v tu chvíli, kdy jsem na něj pomyslela, byl tady. Chlupatý tak, že neviděl na cestu, a s vesele vrtícím ocasem. Můj pes Terry, beardedcolie.
"Nazdár," podrbala jsem ho za uchem. Jen doufám, že v době mojí nepřítomnosti neudělal nic Darwinovi. To je moje kočka, tedy…kocour.
"Stalo se něco, Výsosti?" zeptal se jeden ze stráží, co hlídali chodbu. Tobias mi neustále opakoval, že se sluhy se nemám bavit. Jen když něco potřebuji. Ale já si mohu dělat co chci. Jako královna…
"Ne. Né, nic. Až na to, že mi náš ´milostivý´ a ´dobrotivý´ král oznámil, že se mám vdávat! Milé, že? Rozumíš tomu? Co si to dovoluje?! Za koho asi tak?!" Nicolas se rozzářil, jako by to byla ta nejlepší zpráva, jakou kdy slyšel, ale nic neřekl. Vůbec jsem ho nechápala.
"Na, vezmi si grep," řekla jsem a hodila mu něco z mísy, kterou jsem vzala z jídelny.
"Slečno, to je pomeranč," upozornil mne, ale přesto ho začal loupat.
"Hmpf."
Tak šel čas a já si to ani neuvědomovala, protože jsem si dělala, co jsem chtěla, chodila si kam jsem chtěla a bylo mi všechno jedno. Do společenských místností jsem docházela jen když jsem se potřebovala najíst. To bylo sice někdy i třikrát za hodinu, ale stejně. Ani jsem si to neuvědomila, ale když jsem se jednoho dne ráno - spíš v poledne - probudila, měla jsem narozeniny. Samotnou by mě to nenapadlo, ale najednou se rozrazily dveře a v nich, krom psa Terryho s kytkou v hubě, stál…


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.