Osud - 4. kapitola - "Překvááápko!"

3. ledna 2012 v 22:15 | Briallen |  Kapitolovky

___4. kapitola - ,,Překvááápko!"___


10 MINUT DO ZAČÁTKU PLESU
,,Podívej se na ty vlasy! Vypadají jako mražený květák!"

Nakonec jsem přišla na ples sice trochu pozdě, ale aspoň jsem vypadala jako člověk. Vedle Fredericka jsem sice vypadala jako strašák do pšenice, ale to mi nevadilo. Všichni nemůžou být dokonalí. Fredy vypadal fantasticky, jako vždy, ale to neznamená, že mě to neslušelo. Můj nejlepší přítel má úžasný vkus, pokud jde o šaty na plesy, slavnosti a podobné akce. Konečný dojem byl následující: měla jsem na sobě jedny z těch šatů, které mi přinesl Fredy na moje narozeniny. Byly krásné, barva starorůžová s bílými prvky. Díky Fredymu jsem vypadala lépe, než bych si dovolila doufat. K šatům smetanové střevíce a do zvlněných vlasů korunka (měla jsem výjimečně jen malou stříbrnou ozdůbku do vlasů, obyčejně nosím širší zlatý kroužek kolem hlavy - pokud musím) a bylo to úchvatné. Div jsem Fredyho neudusila v objetí. Na to zareagoval následovně: ,,Becky, Becky! Pomačkáš mi moje šaty! A svoje taky, ale to už není tak podstatné..."
Oslava byla výborně nachystaná, ale na druhou stranu i nudná a zdlouhavá. Frederick se tam nějakou dobu pokoušel zapůsobit na Paula, manžela mé sestřenice Caroline (je to Tobiasova sestra). Po 30ti minutách sledování jeho snažení to přestalo bavit i mě, tak jsem se rozhodla, že se nenápadně vytratím. Lehounce jsem našlapovala na špičky (aby se někdo neotočil za klapáním mých bot), což bylo docela těžké vzhledem k vysokým podpatkům, ale snažila jsem se, aby to vypadalo nenápadně.
Tiše jsem se blížila ke dveřím místnosti, když jsem ho konečně uviděla. Překvapilo mě, že jsem si ho nevšimla dřív, protože nyní mi připadal nepřehlédnutelný. V tu chvíli jsem zůstala stát jako opařená. Co tady dělá? Klidně se vybavuje s Tobiasem, jako by se znali podstatně déle, než pouhou hodinu od začátku hostiny. To snad není pravda. Já se s ním ale setkat nemůžu, vždyť jsem odjela jen tak, bez rozloučení, bez oznámení... Co mám dělat? Co mám dělat co mám dělat co mám dělat co mám dělat...?
Z mého duševního zmatku mě vytrhl Frederick.
,,Mohl mi projevit trochu více náklonnosti. Jsem nejpřitažlivější muž na této slavnosti." Breptal Fredy, ale pak si všiml mého zaraženého výrazu. Pořád jsem ještě nespustila oči z té dvojice, ke které se právě přidala i Kim s širokým záludným úsměvem.
,,Co se stalo, Becky? Co? Vidíš mrtvolu? Kde?" Sledoval můj pohled. ,,Ale Becky, to je jen tvůj bratránek a jeho střelená snoubenka. Vlastně pardon - teď již choť." Nechápal. Já taky ne. Poté jsem ho popadla za paži a odtáhla za jeden ze stovky stojanů s obřím pugétem růží.
,,Poslyš Fredy, asi před čtrnácti dny jsem se jela projet a Astor se splašil. Já spadla a nejspíš ztratila vědomí. Poté mě ale někdo našel a odvezl na svůj zámek, aby mě ošetřil. Já se probudila, představili jsme se a já ráno zase odjela domů, ale bez rozloučení. A on - jmenuje se Timothy - je támhle" ukázala jsem na něj ,,je to král a zná se s Tobiasem, chápeš?"
Fredy na mě chvíli zíral a když se vzpamatoval, zatvářil se trochu uraženě.
,,Tedy, vážně mě překvapuje, že jsi mi o tom neřekla dřív." naštval se. Také jsem se samozřejmě automaticky namíchla a zatvářila jsem se nevěřícně.
,,Co prosím? Já tady prožívám trauma a ty myslíš jen na to, že jsem ti to měla říct dřív?!? Jak-co-coto-ty-neskutečný!!"
,,Je ti něco? Uklidni se, ano?"
,,Jak se mám uklidnit? On si nejspíš myslí, že jsem služka!" zasyčela jsem hysterickým hlasem a panika se mě zmocňovala čím dál víc. Srdce mi bušilo tak, až jsem se bála, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi.
,,Prosím?" Frederick se očividně zhrozil. Chvíli vypadal, že se dusí. ,,Ty jsi mu řekla, že jsi služka?!?" Vyjekl tak nahlas, že se po nás pár hostů stojících opodál podívalo.
,,Pššššššššššššššššššššššššššššššt!!" Zatáhla jsem ho ještě dál od skupinky, před kterou jsem se schovávala. Tedy aspoň před jejím jedním členem.
,,Fredericku spolupracuj, prosím. Pomoz mi. Musíš mi pomoct se odtud dostat. Jsi můj nejlepší přítel." dodala jsem smutným hlasem a zatvářila jsem se srdcervoucně. Tedy - aspoň jsem si to myslela. Podívala jsem se na něj smutnýma psíma očima, ale on vypadal, jako by zadržoval smích.
,,Jistě, jistě. Nenápadně kolem nich proklouzneme. Ale bude to velice těžké, protože ta tvoje skupinka se nachází pár metrů od dveří." poukázal a snažil se ovládnou svůj výraz. ,,Já půjdu normálně a ty vedle mě skrčená, aby tě neviděli. Nebo ne, stejně jsem o dost vyšší než ty, tudíž můžeš jít i vzpřímeně."
,,Jak to myslíš ,o dost vyšší' ? Jsi vyšší tak o pět centimetrů." Poukázala jsem na dost nepodstatnou věc vzhledem k situaci. Fredy se zatvářil trpitelsky a podíval se na mě výrazem, který jasně říkal: ,,Počkám, až dožvaníš, abych ti mohl pomoct." Načež jsem zmlkla a věnovala se Fredyho plánu na mou záchranu.
,,Můžeme?" zeptal se Fredy když jsem zavřela pusu a čekala, co řekne dál. ,,Jdeme." poručil a tak jsem se držela těsně vedle něj. Ale pak mě něco napadlo.
,,Počkej moment! My můžeme jít přeci druhým vchodem." Začala jsem se usmívat, jak jsem chytrá. Ale Fredy vypadal naštvaně. Ani se nedivím: vymyslel tak geniální plán a nakonec zjistil, že tak geniální zase není. Chudáček.
,,Tak dobrá, jdeme." Otočila jsem se a stále sledovala již zmíněnou skupinku. Najednou jsem do kohosi narazila a ozvala se strašná rána tříštícího se skla. Otočila jsem se dopředu a uviděla jednoho sluhu, který se díval na podlahu na tu spoušť s hrůzou v očích.
,,Moc se omlouvám." Vyhrkla jsem rychle a sehnula se, abych to posbírala. Cítila jsem pohledy ostatních lidí a rázem jsem zapomněla na svůj problém, který mě ještě před chvílí tak tížil.
,,Promiňte, jasnosti. Hned to uklidím." Řekl tiše a roztřeseným hlasem ten sluha jménem Charlie.
,,To byla moje chyba, nedívala jsem se na cestu." Řekla jsem zase já a usmála se na něj.
,,Rebeco!" Ne. Ne ne ne ne ne ne ne. Ne. To ne! To byl....
,,Rebeco, pojď sem, chci ti někoho představit." Ano, byl to Tobias. Snad si nemyslí, že to bude nakonec jeho nový přítel, ten můj rytíř na bílém koni? Jestli řekne jen jednu pokořující větu, mizím odtud.
Pomalu jsem se otočila a nervózně se usmála.
,,Já jsem vlastně zrovna chtěla...chtěla jsem...jít na čerstvý vzduch. Je mi poněkud nevolno." Na důkaz svého tvrzení jsem prstem zatahala za stužku kolem krku, na které se houpalo stříbrné srdce. Za límeček to nešlo, měla jsem trochu větší výstřih. Doufám, že si o mě nebude Timothy myslet kdovíco. Ale co mi na tom vlastně záleží?
,,To může počkat, pojď sem!" Kim se usmívala od ucha k uchu. Divila jsem se, že se jí neprotrhnou tváře.
,,Fredy? Půjdeš se mnou, že ano? Fredericku?" podívala jsem se na svého kamaráda, zda-li tam ještě je, protože dlouho neodpovídal. Ano, stále stál vedle mě, ale tvářil se nepřítomně.
,,Fredericku!!!" zatřásla jsem s ním, on sebou cuknul a konečně začal plně vnímat.
,,Prosím? Co? Já s tebou nikam nemůžu, já musím ještě něco vyřídit....tedy..chtěl jsem si jít popovídat..se..se strýčkem Artiem, víš?" koktal a myslel si, že mu to snad projde. Ale já tam sama jít nehodlám. Zavěsila jsem se do něj, jakoby mi nabízel rámě a sladce jsem se usmála nad jeho kyselým výrazem.
,,Rebeco, tvoje chování je velice nevhodné a navíc nepřípustně neslušné." napomenul mě Tobias. ,,Pojď sem, okamžitě."
Táhla jsem Fredericka k místu mé psychické porážky.
,,Rebeco, tohle je Timothy. Je to můj dobrý přítel, známe se téměř od narození." Páni. UŽ 50 LET? "Už jsme se dlouho neviděli, ale po letech se konečně shledáváme a ještě k tomu na mé svatbě, no není to úžasné?" Tobias zněl jako nějaká slečinka. Tohle bych čekala od Kim, on něj ani ve snu.
,,Ano, přímo grandiózní." souhlasila jsem strojeným nadšením. Timothy se na mě díval nevěřícíma očima, ale stále nic neřekl.
,,Time, tohle je Rebeca. Je to moje sestřenice a již od zítřka také královna tohoto panství. Po smrti jejích rodičů jsem tu pár let vládnul já, ale jelikož je jí již sedmnáct, může se ujmout své vlády." Tobias se konečně odmlčel a nechal prostor Timothymu a mě, že taky něco řekneme. Podívala jsem se mu do očí a čekala. Na co? To netuším.
Naštěstí mě zachránil Frederick. Jako vždycky. I když nevím, jestli to byla chtěná pomoc.
,,Becky," pošeptal ,,já mám ještě něco támhle, takže jestli mě omluvíš..." snažil se mi vymanit.
,,Ehm....zdravím, tohle je můj přítel Frederick." řekla jsem, aniž bych z Timothyho spustila oči. Timothymu se při slově přítel změnil výraz. Zatvářil se zklamaně, dokonce smutně, což jsem vůbec nechápala.
,,Těší mě." řekl Fredy způsobně. Snažila jsem se vymyslet, jak to mám ukončit, abych odtud mohla odejít. Tak jsem k Timothymu natáhla ruku.
On se mezitím vzpamatoval a tak mou ruku něžně chytl. Ale místo toho, aby mou rukou potřásl, zvedl ji a řekl:
,,Velice mě těší, princezno." zdůraznil poslední slovo, sklonil hlavu a jemně mou ruku políbil. Zatočila se mi hlava.
,,Ale Becky už je královna, vlastně. Že ano." zahihňala se Kim.
,,Abych šla, z tohoto vzduchu mi není dobře. Omluvte mě prosím." otočila jsem se a klopýtala ze síně.
,,Není rozkošná?" slyšela jsem ještě za sebou Kim a vztek zároveň s rozpaky mnou projel tak, že jsem zatnula pěsti a kousla se do jazyka, abych ještě něco neudělala. Pak jsem si ale na něco vzpomněla: kde byl Frederick? Když jsem odcházela, už vedle mě nestál. Otočila jsem se, abych zjistila, kde je.
Timothy se na mě stále ještě díval, jeho výraz byl nechápavý. Dlouho jsem mu pohled opětovala. Ne že bych chtěla, ale nemohla jsem se od jeho očí odtrhnout. Po chvíli jsem zamrkala a rozhlédla se po ostatních hostech. S velkým pocitem zadostiučinění jsem si všimla, že Fredericka má ve spárech strýc Artie - vysloužilý voják, jehož hlavním tématem hovoru je vojna, válka a vítězství.
Na chodbě jsem se svezla na podlahu a hlavu si dala do dlaní. Zavřela jsem oči a prudce vydechla s hlasitým zafuněním. Co tady sakra dělá? Kdo mi to poví? Nikdo? Dobře. Fajn. Sice nevypadal na to, že by chtěl našim krásným novomanželům vykládat kdovíco se kdysi stalo. Doufám, že mě nezklame.
,,Chcete pomoct, výsosti?" zeptal se mě kdosi a já neochotně zvedla hlavu. Byl to jeden ze stráží, stojících před schody.
,,Jistě." vzdychla jsem. ,,Prosím." Podala jsem mu ruku a on mě lehce zvednul na nohy.
,,Děkuji mnohokrát." usmála jsem se na něj, ale on mi připadal nějaký nervózní.
,,Víte....Vaše výsosti.....totiž, chtěl jsem říct...že budete skvělá královna." To mě tedy překvapilo. To bych nečekala od nikoho, dokonce ani Frederick by mi to nikdy neřekl a to si říká můj nejlepší kamarád. Usmála jsem se.
,,Děkuji ti. Moc si toho cením. Doufám, že tě nezklamu. Vlastně pevně doufám, že nezklamu nikoho." Odfrkla jsem si, protože to není možné. Samozřejmě, že tu budou problémy. Než si zvyknu, než si zvyknou moji poddaní...
Sešla jsem schody, otevřela jsem těžké dřevěné dveře a vyšla do chladné jarní noci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.