Osud - 5.kapitola - "Mohu vám dolít?"

27. ledna 2012 v 21:59 | Briallen |  Kapitolovky
___5.kapitola - ,,Mohu vám dolít?"___

Když jsem se vrátila na slavnost, byla stále v plném provozu. A to jsem venku strávila minimálně hodinu. Hosté tancovali, bavili se, někteří se blíže seznamovali (nevím jestli je to správný výraz pro dvojici přisátou na sebe vzadu v koutě, že by je od sebe neodtrhli ani párem koní). Já si stoupla do rohu a nalila si sklenku vína. Né že bych to pila, to nikdy. Ale všichni měli víno a já jsem klidnější, když mám něco v ruce. Stála jsem tam jak tvrdé Y a rozhlížela jsem se po sále.
Timothyho nebylo nikde vidět. Ale co! Mě to přeci nezajímá, nebo ano? NE! Mě nezajímá, jestli odjel, nebo jestli je někde s nějakou... Podívala jsem se na hlouček tak pěti šesti lidí uprostřed místnosti. Zrak mi padl na vysokého mladíka s černými vlasy. Byl otočený čelem ke mě, takže jsem si ho mohla prohlédnout. Měl snědou pleť a krásné čokoládové oči. Kolem hlavy na kudrnatých vlasech měl tenký zlatý kroužek. Vypadal mile a měl krásný úsměv. Dokonce byl i skvěle oblečený: měl černý kabátec podšitý červenou, což bylo úžasně vkusné. Jak jsem si ho tak prohlížela, vůbec jsem nezaregistrovala, že se ke mě přikradl podivný chlápek. Vypadal neuvěřitelně slizky. Vlasy měl sčesané dozadu, celé ulízlé a něčím napatlané. Byl malý a měl ve tváři poťouchlý výraz. Ovšem když promluvil, zněl neskutečně namyšleně.
"Mohu Vám dolít?" zeptal se a mě se udělalo špatně. Jeho hlas byl chladný a odtažitý, ale byl v něm i takový zvláštní podtón.
Pomalu a se znuděným výrazem ve tváři jsem se k němu otočila a pohledem jsem si ho přeměřila od hlavy k patě. Poté jsem se snažila, aby můj hlas zněl stejně arogantně, jako ten jeho.
"Já jsem Vás o to snad žádala? Nebo jsem si Vás dnes nějak všímala? Pochybuji, že jsem se nějak zvlášť snažila o Vaši přízeň či pozornost. Takže ne. Nemůžete mi dolít." Opět jsem se otočila zpět, položila skleničku na stůl před sebou a chtěla jsem dramaticky odkráčet, ale on mi to snad nechtěl dovolit, nebo co.
"Vy musíte být jistě Rebeca, nemám pravdu?" Jeho hlas zněl pobaveně, ale zároveň i nevěřícně. Že by s ním takhle ještě nikdo nemluvil? V tom případě budu klidně první.
"Ne. Nemáte." otočila jsem se na podpatku, ale stihla jsem udělat jen pár kroků, než mě opět zastavil jeho odporný hlas.
"Já jsem Mark Slippery." Vypadalo to, že je na své jméno hrdý. Ale proč? V životě jsem o něm nic neslyšela a pochybuji, že někdo jiný ze sálu ano.
"A smím se zeptat, koho to zajímá? Nepamatuji si, že bych se Vás nějak tázala na Vaše ,ctěné' jméno."
"To je přeci dobrým zvykem a dle etikety i povinností, představit se." Toho chlápka nic nerozhodí? Já jsem ale začínala být pěkně namíchnutá. On mezitím stačil dojít blíže ke mě a tak jsem také o pár kroků postoupila kupředu, že si s ním vyříkám, co po mě chce.
"Můžete mi prosím laskavě sdělit, kdo Vás sem pozval? Protože pochybuji, že jsem to byla já nebo můj přítel a také si nemyslím, že se Tobias nebo snad Kim přátelí s takovými..." větu jsem nedokončila, nevěděla jsem, kam až můžu zajít.
"Mě nepozval nikdo, ale můj otec je velice známý člověk a slavný vítěz čtyř z pěti válek s pěti státy, takže mám vstupy na všechny slavnosti a večírky jako samozřejmost." Namyšleně se uculoval a mě to tak vytočilo, že jsem na něj chvíli jen bezmocně zírala. Když jsem se po pár vteřinách vzpamatovala, okamžitě jsem věděla, co musím ihned udělat.
"Stráže!" zavolala jsem a celý sál ztichnul. Ustoupila jsem od něj a podívala se na dveře v očekávání, že sem vtrhne tak šest chlapů, ale ono nic.
"STRÁÁÁÁŽE!!!" zakřičela jsem a pomalu ztrácela nervy. Všichni v místnosti mě sledovali v takovém tichu, že byste slyšeli spadnout jehlu.
Do místnosti vrazili dva stráží.
"Ano, milosti?" zeptali se jednohlasně.
"Vyprovoďte prosím tohoto muže ze zámku. Na tuto slavnost není pozvaný." Ukázala jsem na nevěřící obličej toho skřeta a velmi "mile" jsem se na něj usmála. Nikdo se ještě neodvážil promluvit a všichni sledovali, jak Marka vyprovází stráže ze síně.
"Ne! Coto....Coto děláte? Co si to....co si to dovolujete?! Můj otec se Vám pomstí, to ještě uvidíte! To je nehoráznost!" Jeho protesty byly slyšet ještě na chodbě, tak jsem vykoukla z místnosti a zavolala:
"To, co je nehoráznost víte Vy určitě nejlíp." Zavřela jsem dveře a otočila se k hostům. Chvíli jsem zůstala stát, protože na mě všichni ještě zírali dost udiveně, ale pak jsem se jen usmála.
"Bavte se přátelé, nenechte se rušit v oslavách našeho milého páru." Pokynula jsem k rozzuřenému Tobiasovi a nervózní Kim. "Tedy, pokud tu není ještě někdo nepozvaný, co? Není?" Chvíli jsem čekala, ale nikdo se nepřihlásil, tak jsem to nechala být. Hosté se dali znovu do tance a nudných dialogů. Než jsem se i já stačila rozhlédnou po Frederickovi, stál přede mnou Tobias v závěsu s Kim.
"Co to mělo znamenat, Rebeco?!" Tiše zuřil, ale já jsem se stále usmívala. Stejně si myslím, že jsem udělala dobrou věc.
"Nezvaní hosti, Tobiasi? Za koho mě máš? Já si potrpím na pořádek a myslím, že budu skvělá královna. Rozhodně lepší než ty. Mám víc jak třikrát tolik odvahy, než ty." postavit se svému bratranci? To chce taky odvahu.
"Vždyť on nám vyhlásí válku! A jeho otec vyhrál čtyři z pěti bitev vůbec."
"A co ta pátá? Ta byla s námi, že ano?" vítězně jsem se usmála. Tobias na mě divně zíral a pak si vzdychl.
"Omluv mě, prosím." odkráčela jsem ke stolu s občerstvením a přivlastnila si velkou mísu s hroznovým vínem.

Ples byl čím dál nudnější. Už jsem snědla téměř všechno hroznové víno a pořád se tu nic zvláštního nestalo. Ale tak co, nemusím tu být, tudíž mohu jít do pokoje a tam si kupříkladu vybalit zbytek šatů a pak je zkoušet jedny za druhými. Ale to je zábava tak pro Fredyho.
"Nicolasi!" zavolala jsem a oblíbený sluha ve vteřině přiklusal.
"Ano, Vaše milosti?" zeptal se s až moc velkou horlivostí.
"Vezmi mi prosím tuhle, tuto a támhletu mísu do pokoje, ano? Děkuji mnohokrát." usmála jsem se a on se okamžitě ujal svého úkolu. Povzdychla jsem si a zamířila ke dveřím. Než jsem opustila místnost, zachytila jsem pohled toho vysokého mladíka s černými vlasy. Díval se na mě zkoumavým pohledem a já jsem si v tu chvíli ani neuvědomila, že jsem se zastavila. Díval se mi do očí a já do těch jeho nějakou dobu, až mě vyrušila rána do zad. Byla tak prudká a nečekaná, že mě svalila na zem a proto, že jsem to nečekala, jsem spadla rovnou na nos. Uslyšela jsem křupnutí a ucítila ostrou bolest.
"Vaše milosti, moc se Vám omlouvám, soustředil jsem se na ty mísy s ovocem a neviděl jsem Vás...já...já se moc...omlouvám.....totiž...nezlobte se prosím.." koktal zbytek věty, ale já jsem ho přestala poslouchat. Motala se mi hlava a ač jsem se sebevíc snažila zvednout, nešlo to.
"Jste v pořádku, Výsosti?" slyšela jsem vedle sebe tichý hlas, který jsem neznala, ale byl velmi příjemný. Otočila jsem hlavu s trochou snahy jsem zaostřila zrak a uviděla právě toho mladíka, díky kterému tu teď ležím.
"To si vážně nejsem jistá." pousmála jsem se a sáhla si na nos, mám-li ho vůbec celý. To jsem ale nejspíš neměla dělat, jelikož to tak bolelo, že bych byla stokrát raději v kómatu. A sakra! Mám zlomený nos! Jak teď asi vypadám? Podívala jsem se na ruku a byla téměř celá od krve. Udělalo se mi špatně.
"Pojďte, pomohu Vám vstát." nabídl se ochotný mladík a zaraženého sluhy jsme si oba nevšímali. Chytl mě kolem pasu a pomalu mě zvedl na nohy. Podlomila se mi kolena, naštěstí on byl tak prozíravý a nepustil mě. Zvedl mě do náruče.
"Raději Vás odnesu, aby se Vám náhodou nestalo ještě něco." usmál se.
"Jsem Rebeca." No ano, konečně mě napadlo taky se představit.
"Steve Kindley."
Vyšel ze ztichlého sálu a kráčel po temné chodbě. Cítila jsem na sobě pohledy stráží, ale nevšímala jsem si toho. Vykračoval si, jako bych byla pírko, což jsem nechápala.
"Mohla bych jít sama, jsem nejspíš dost těžká." Cítila jsem, jak mi ve zlomeném nose pulzuje krev a popravdě: nebylo to vůbec příjemné. Krev mi nepřestávala téct, i když jsem si držela pod nosem kapesník. Odtáhla jsem tu ruku a kapesník byl celý promočený krví. Steve mě nepustil. Nechápala jsem proč.
"Těžká? Vy? A kdo Vám tohle namluvil? Jste lehčí než moje pětiletá neteř." Zasmál se a chytil mě pevněji. "Moment, na chvíli Vás pustím, raději Vám dám i svůj kapesník, místo toho Vašeho, který už není očividně k použití." Pomalu mě postavil na zem, ale nepřestával mě přidržovat, což jsem hodně ocenila, protože mě mozek neposlouchal.
Vytáhl z kapsy kapesník, na kterém bylo okrasně vyšité S. Hmm... pěkné. Také si to nechám udělat. Zdvihl ruku a opatrně mi utřel krev okolo nosu a lehce i na nose tak, že to ani trochu nezabolelo.
"Odkud se vlastně znáte s Tobiasem a Kim?" zeptala jsem se, abych přerušila chvíli ticha.
"Vlastně znám jen Kim, je to nejlepší přítelkyně mojí sestry, což je pro mě velká nevýhoda. Chovají se stejně potrhle." Tomu jsem se musela zasmát. Ale při smíchu mi vystřelovala silná bolest do kořene nosu.
"Auuu" zamračila jsem se, což bolelo taky.
"Rozumím. Žádné vtipné hlášky." pokýval hlavou.
"Ne, to ne. To je v pořádku."
Opět mě vzal do náručí a nic neřekl. Tedy pár vteřin tu ticho bylo.
"A teď kam prosím, slečno Rebeco?" zeptal se, když jsme došli na konec chodby.
"Nahoru dvě patra, pane." pousmála jsem se. "Sám jste mě chtěl odnést." připomněla jsem mu.
"Žádný problém." vykročil lehce do schodů a já s úžasem sledovala, že není ani trochu zadýchaný a jeho stisk nepovolil ani o milimetr.
 


Komentáře

1 Lorraine of the Damned | E-mail | Web | 27. ledna 2012 v 22:04 | Reagovat

Konečně jsem narazila na blog je s povídkami, pádím si to přečíst od začátku! ;)

2 Terya | E-mail | Web | 27. ledna 2012 v 22:09 | Reagovat

Supr,prosím oplať :-)  :-)

3 Andy | E-mail | Web | 27. ledna 2012 v 22:16 | Reagovat

Pěkný, sem zvědavá co bude dál :)

4 briallen | 29. ledna 2012 v 15:15 | Reagovat

děkuji, snažím se o zajímavou povídku, ale někdy dochází nápady. :-(  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.