Osud - 7. kapitola - Návštěva

3. září 2012 v 17:56 | Briallen |  Kapitolovky
___7.kapitola - Návštěva___

"Zdravím, Vaše královská výsosti," řekl Timothy, když jsme se oba vzpamatovali - já z toho překvapení a on ze své duševní nepřítomnosti, nebo co to mělo znamenat. "Děkuji Vám, že jste mě přijala a omlouvám se, že jsem přijel bez oznámení."
Ještě chvíli jsem na něj udiveně zírala, ale potom jsem se jen velmi "mile" usmála a zavrtěla jsem hlavou.
"Žádný problém, pane. Co Vás sem přivádí?"
"Ehm...no, totiž..já...měl jsem cestu kolem a tak jsem si řekl, že se stavím, protože jsem po tom plese ani nestačil rozloučit," vysvětlil, s velkým důrazem na poslední slovo. Ihned mi v hlavě naskočila myšlenka na onu událost.
"Aha..." řekla jsem a čekala, co se bude dít dál. Ale on se netvářil, jako by chtěl ještě něco říct. Co že to říkal? Rozloučit? Tak prosím.
"V tom případě se tedy opatrujte a šťastnou cestu," sešla jsem pár schodů až k němu a podala jsem mu ruku. "Ať se Vám daří."
Zklamaně se na mě podíval a mou ruku stiskl. Začalo mi ho být líto, ale říkala jsem si, že když něco chce, tak ať mi to řekne na rovinu. Já myšlenky číst neumím. Nic neříkal, pořád držel mou ruku a díval se mi do očí. Tak že bych ho pozvala aspoň na šálek čaje, nebo kávy? Jenomže co když vážně přijde Steve?
"Máte s sebou nějakou družinu, pane?"
"Jen dva kamarády, kteří jeli semnou. Před chvílí se jeli podívat na tu starou rokli, co tu máte v okolí."
"A nechcete se chvíli...zdržet? Můžeme si dát víno...tedy, já ne. Já víno nepiju, ale vy zajisté nepohrdnete mou nabídkou. Nebo se pletu?"
"Děkuji Vám, Vaše milosti. To bych byl velice poctěn." Jeho výraz se vyjasnil a zdál se šťastný.
"Gerberte?" zavolala jsem na oddaného správce.
"Ano, Vaše královská výsosti?" ozvalo se hned vedle mě, že jsem vyjekla.
"Omlouvám se, vyděsil jsem Vás?"
"Né. Vylekat? Mě?" Lapala jsem po dechu. Lekla jsem se celkem hodně. "Řekněte někomu, ať prostře stůl v jídelně, prosím."
"Ano, zajisté, veličenstvo." uklonil se a chystal se odejít. Potom jsem si ještě na něco vzpomněla.
"A kdyby dorazili přátelé pana Timothyho, uveďte je do jídelny, ano? Budu tam s panem Timothym. Děkuji." Gerbert se uklonil a vyklusal ze dveří.
Otočila jsem se na Timothyho. Lehce se mi uklonil.
"Děkuji, milosti. To je od Vás velkorysé."
"Myslím, že by to bylo velmi neslušné, nechat Vaše přátele čekat venku," zakroutila jsem hlavou. "Pojďte se mnou, prosím."

V tichosti jsme došli až do jídelny. Když stráží otevřeli dveře, naskytl se nám pohled na dokonale připravený stůl a otevřené dveře na balkón. Vešli jsme dovnitř a já jsem pokynula Timothymu, aby se posadil. Sedla jsem si naproti, na své místo a setkala se s jeho zkoumavým pohledem.
"Ehm...něco se Vám nezdá, pane?" usmála jsem se nechápavě.
"Ano, něco se mi nezdá." Udiveně jsem se na něj podívala. No, drzý je tedy dost.
"Já bych totiž moc rád věděl, jak schováváte tu svatozář?"
"Jak prosím?" zajíkla jsem se. Co to má být? Prohlédla jsem si ho, jestli nemá horečku. Zdál se zdravý, ovšem jen po té fyzické stránce.
"Není vidět svatozář, kolem Vaší hlavy. Andělé by měli mít svatozář, no ne?"
"Andělé???"
"No jistě. Nebo jak mi tedy vysvětlíte, že jste tak krásná?"
"Pane, nevím, zda-li si ze mě neděláte legraci, nebo zda to myslíte vážně, ale je to velice nevhodné." Začal mi lézt na nervy. Někdo ze služebnictva zakašlal. Pomyslela jsem si, co si asi musí myslet všichni ti sluhové.
"Omlouvám se, výsosti. Ale Vaše krása svědčí o tom, že nemůžete být jen obyčejná...obyčejná.."
"Královna?" pomohla jsem mu.
"Přesně."
Jeden sluha opět zakašlal, ovšem už víc nahlas. Jakoby schválně. Nepodívala jsem se, kdo to je. Tušila jsem to.
"Aha. No, velice děkuji, za takové lichotky, ale zdá se mi to nemístné. Známe se tak..celkem pár dní." Bylo mi to nepříjemné.
"Omlouvám se, veličenstvo. Neměl jsem to říkat, pardon. Snad mi odpustíte." Pokorně sklonil hlavu.
"V pořádku. Nezlobím se."
Potom si zamumlal něco jako: "Kdyby jste tehdy neměla tak naspěch, mohli jsme se poznat už dávno..." Ale to bylo tak potichu, že nevím jistě, že to bylo přesně takhle. Nejspíš nechtěl, abych to slyšela.
Otočila jsem se na sluhy.
"Nalijte prosím nějaké víno panu Timothymu, ano?" usmála jsem se na sluhu stojícího u okna. Uklonil se a ujal se svého úkolu. Vstala jsem a přešla okolo stolu na balkón. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Byl květen, krásné jarní počasí. Jemný větřík mě hladil po tváři.
Takže: Já a krásná? Já a anděl? Coto..? Nechápu. Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Tedy, jednou se o to pokoušel Nicolas, pokud si vzpomínáte na mého ochotného sluhu. Doufám, že na tom nebudou Timothyho přátelé stejně s myšlenkovým pochodem.
"Vaše milosti," oslovil mě jeden sluha, ale protože jsem ho neslyšela přicházet, prudce jsem se otočila a vrazila do něj. On ale bohužel držel v ruce číši s vodou, takže mi to vylil na šaty do výstřihu. Vyjekla jsem a koukala na šaty. Byly tak krásné a já si je oblékla ani ne před dvěma hodinami. Achjo.
"Výsosti, moc se omlouvám...já..já nechtěl...promiňte prosím.." koktal sluha a zíral na mokré šaty.
"Omlouvám se, půjdu se převléknout." řekla jsem Timothymu. "Vydržíte tu chvíli sám?"
"Zajisté." odpověděl.




V pokoji jsem si sedla k nočnímu stolku a podívala se na sebe do zrcadla. Můj noc měl jinou barvu, než zbytek obličeje, pudr se mi už smyl. Tu zlomenou kost v nose jsem ještě hodně cítila, docela to bolelo. Ale jinak byl nos rovný, vypadal normálně, až na tu barvu.
Přepudrovala jsem si obličej, sundala jsem si z hlavy korunu a rozpustila si složitý účes, který jsem spolu s Nancy ráno tak pracně vytvářely. Vlasy mi zůstaly krásně prstýnkově zvlněné.
Převlékla jsem se do tmavě fialových šatů, přezula si boty a vyměnila náušnice za vhodnější k barvě šatů. Frederick by na mě byl pyšný. Kéž by se už vrátil...
Znovu jsem si pročísla vlasy, vzala jsem ze stolku korunu a přešla k velkému zrcadlu. Chvíli jsem se na sebe dívala. Královna. Já. Myslím, že opravdové královské dilema ještě ani nezačalo. Nasadila jsem si korunu a vyšla z pokoje.

Sešla jsem schody a zamířila ke dveřím do jídelny. Když jsem přicházela blíž, uslyšela jsem zevnitř mužské hlasy. Byly mi cizí. Stráže se chystali dveře otevřít.
"Počkejte prosím." zašeptala jsem. Překvapeně se podívali, co to dělám. Naklonila jsem se blíž ke dveřím a zaposlouchala se.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.