Osud - 8.kapitola - Stále nepřicházející návrat

4. září 2012 v 19:32 | Briallen |  Kapitolovky
___8.kapitola - Stále nepřicházející návrat___

"Tak co, jak vypadá ta tvoje královna?" zeptal se jeden muž, kterého jsem po hlase nepoznala.
"Jako anděl. Je to anděl." odpověděl Timothy.
"Anděl? Páni. Jsem zvědav. Kde vlastně je?" řekl první muž.
"Šla se převléknout."
"Také bych měl, že? Vypadám po té cestě zajisté hrozně." Tento mladík mi připomínal Fredericka. Ozval se dvojhlasný smích.
Ustoupila jsem o tři kroky dozadu.
"Otevřete, prosím." řekla jsem tiše.
Stráží otevřeli a v místnosti se rozhostilo ticho. Pomalu jsem vstoupila do místnosti a dveře se opět zavřely. Zůstala jsem stát pár metrů od stolu. Timothy na mě zíral s nevěřícím pohledem, ostatně úplně stejně se na mě dívali i dva mladíci, každý po Timothyho jedné straně. Jeden, po jeho pravici, měl hnědé kudrnaté vlasy a na sobě měl tmavomodrý kvádr. Ten druhý byl velice hezky upravený, měl zelenočerný kvádr a světle hnědé, nepatrně zvlněné vlasy, pečlivě sčesané z čela. Když jsem si je dostatečně prohlédla, rozhlédla jsem se po místnosti a hledala Gerberta. Měl by nás přeci představit.
On se pod mým tázavým pohledem vzpamatoval a s lehkým odkašláním se ujal slova.
"Ehm..Vaše veličenstvo, dovolte mi představit Vám pana Christiana" - ukázal na mladíka v zelenočerném obleku - "a pana Woodrowa z GrossFellu. Pánové, královna Rebeca." Oba se mi uklonili. Úklon jsem jim opětovala a šla ke svému místu v čele stolu.
"Zdravím Vás," usmála jsem se a sedla si. Také se posadili. Jako první se ujal slova Woodrow.
"Vaše veličenstvo, mnohokrát Vám děkujeme, že jste nás přijala, je to velká čest."
"To je v pořádku. Jste přeci přátelé tady pana Timothyho, se kterým jsem již měla tu čest se seznámit. Tudíž není důvod Vás nepřijmout."
Chvíli bylo ticho.
"Můžete mi přinést vodu, Richarde?" požádala jsem sluhu z toho malého incidentu na balkóně.
"Zajisté, hned to bude, milosti," odklusal k bočnímu stolku.
Obrátila jsem se na hosty. "A jaká byla cesta? Vše v pořádku?"
"Ano, bez problémů." Usmál se opět Woodrow.
Podívala jsem se na Christiana. "Líbí se Vám ve Stockwhirow?"
"Ach, náramně. Je tu nádherná krajina. A ta rokle, ta je velice zajímavá a úchvatná." odpověděl.
"Ano? Popravdě, musím přiznat, že jsem tam nebyla asi už..více jak devět let. Budu tam muset zase někdy zajet."
Richard mi přinesl vodu, uklonil se a zase se sklidil do ústraní.
"Opravdu? To musíme k rokli zajet společně," rozzářil se Woodrow. "Nemám pravdu, Time?"
Timothy, který celou tu dobu neřekl ani slovo, jen se neustále díval na mě, se najednou vzpamatoval, když si uvědomil, že se na něj všichni díváme. Odkašlal si a napřímil se na židli.
"Áno, áno, jistě, to zajisté," vykoktal a začal plně vnímat. Chvíli jsem se na něj dívala a zkoumala jeho výraz. On mi pohled opětoval. Bez mrknutí oka bychom tak vydrželi mnohem déle, jenomže jsem slyšela NICOLASE, jak předvádí, že je nachlazený a má kašel, tak jsem se podívala na svůj prázdný talíř a přemýšlela jsem, co si dám k jídlu.
"Skvělé. Co třeba hned zítra?" rozzářil se Woodrow.
"No-" nestihla jsem ani doříct a najednou se otevřely dveře a do jídelny vstoupil posel. OD FREDERICKA! Rozzářily se mi oči a ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu.
Nečekala jsem, až někdo něco dobreptá (Gerbert začal uvádět posla), vylítla jsem ze židle a běžela k poslovi. Uklonil se a podal mi svitek s pečetí mého nejlepšího přítele. Netrpělivě jsem ji prolomila a rozložila dopis.

Nejdražší Rebeco,
píši ti z jednoho vážného důvodu, o kterém bys měla nejspíš vědět. Stejně by ses to dříve či později dozvěděla.
Když jsem vyřizoval nějakou korespondenci, přiběhly služebné, že okolo mého pokoje prý hoří. Ihned jsem tam běžel s myšlenkou, že musím zachránit dopisy od mé sestry - víš přeci, že je to moje jediná rodina. Sice ji nevídám od svých čtyř let, ale je to moje SESTRA.
Vběhl jsem do pokoje, kde to vypadalo jako v pekle. Přes plameny jsem skoro nic neviděl, ale dopisy jsem našel. Schoval jsem je pod sako, aby neshořely, ale potom jsem se začal dusit kouřem a nemohl jít dál. Pak si pamatuji jen, že mě venku vzkřísili poddaní.
Nicméně: téměř celé páté patro mého zámečku je nepoužitelné, prozatím. Ležím v jednom pokoji pro hosty a poddaní opravují poškozenou část sídla. Neustále kolem mě někdo poskakuje. Mám popáleniny na pravé ruce, pár šrámů na tváři. Díkybohu, že jsem levák, tudíž jsem ti mohl napsat sám, bez asistence písaře.
Rebeco, přijeď prosím, pokud je to možné. Potřebuji tě.

Frederick

Nějakou dobu jsem na psaní zírala a pročítala si poslední řádky pořád dokola. V místnosti bylo ticho, vypadalo to, že všichni čekají na mou reakci. To mi bylo ovšem jedno.
Zamrkala jsem a na dopis spadla slza. Vzhlédla jsem a setkala se se třemi páry nechápavých očí.
"Omlouvám se," řekla jsem tiše a vyběhla z jídelny. Utíkala jsem po chodbě a nemyslela na nic jiného než na to, že musím rychle za Fredym.
"Výsosti, výsosti, kam jdete? A co Vaši hosté?" volal za mnou Gerbert. Zastavila jsem se a otočila se na něj.
"Dej jim nějaké jídlo a vše potřebné na cestu a vyprovoďte je, prosím."



Vběhla jsem do stáje a nařídila podkonímu, aby mi okamžitě osedlal Astora. Udělal to ani né za dvě minuty a vyvedl koně na nádvoří. Pomohl mi na Astora nasednout a pak se zarazil.
"Veličenstvo, vy chcete jet někam takhle? Vezměte si aspoň plášť."
"Nemám čas, plášť mám v pokoji," odsekla jsem.
"Tak tu máte, vezměte si můj. Vím, není to samet ani hedvábí, ale..." podal mi svůj plášť. Podívala jsem se na něj. Hm..něco okolo pětadvaceti let. Ani nevím, že ho tu máme. Asi ho zaměstnal Tobias, když tu byl králem.
"Tvoje jméno?"
"George, milosti," uklonil se. "Můj otec tu byl podkoním, ale..nedávno zemřel."
"Děkuji ti, Georgi."
Projela jsem mohutnou branou a o minutu později jsem měla zámek Stockwhirrow daleko za zády.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.