Osud - 11. kapitola - Nečekané

23. dubna 2014 v 12:25 | Briallen |  Kapitolovky
___11. kapitola - Nečekané___


"Proč jsem se nenarodila o pááár let dříííív, dneska bych šťastně chodila s gentlemanem, co říká si Stýýýýýv! Proč jste mě prostě neměli o pááár let dřííííve? Řekla bych nebuď nesmělýýý, líbej mě Stýýýve!"
"Zdravím Vás, slečno."
Rychle jsem zvedla hlavu.
"Áááááááááá!" zařvala jsem, když jsem si uvědomila, kdo to nade mnou stojí. Ležela jsem na trávě u rybníka na zahradě, šaty vyhrnuté do půli stehen a zpívala jsem si, když se tu najednou zjeví ON.
Ano.
Byl to Steve Kindley.
"Omlouvám se, vyděsil jsem Vás?" zatvářil se překvapeně. Rychle jsem se snažila postavit se, ale moc to nešlo: nohy se mi zamotaly do spodničky (spíš do spodniček, bylo jich asi 8) a tak jsem se jen válela na zemi jako kosatka na souši. Do háje, co si o mě Steve asi pomyslí?
Naštěstí on byl tak chápavý a vstřícný, že mi ochotně přispěchal na pomoc. Chytil mě okolo pasu a postavil mě na nohy.
Když jsem se mu konečně mohla podívat do očí, podezřele se usmíval. Snad neslyšel moji písničku! Ať se propadnu do země!
"Pane. Co tu děláte?" zeptala jsem se nakonec. Nesmím dát znát, jak jsem rozhozená. Nesmím dát znát, že tu na něj čekám už víc jak dva týdny, to by bylo ubohé a trapné.
"Totiž, já-"
"Vaše milosti! Královská výsosti..." Steva přerušilo volání, které k nám z dálky doléhalo. Oba jsme se otočili po zvuku a uviděli jsme Gerberta, jak se k nám žene.
"Vaše milosti!" skoro neslyšně zaskuhral a funěl jako rozzuřený býk.
"Ano, co se stalo?" zeptala jsem se a vyčkávala, až se vydýchá.
"Jasnosti, tento muž přijel bez oznámení, ani se nepředstavil, jen se zeptal, kde se ráčíte nacházet a běžel hned za Vámi!" žaloval Gerbert. Podívala jsem se na Steva, ale ten se jen nevinně usmíval.
"Dovolte mi ho vyprovodit z pozemku, milosti." dodal Gerbert.
"To je v pořádku, já pana Kindleyho znám, takže se nikdo vyprovázet nebude. A pokud si dobře vzpomínám, nebyl to náhodou právě tento muž, který tu nedávno byl, o kterém jste mi říkal, Gerberte?"
"No... to nevím, to si nepamatuji." Gerbert je správce opravdu na nic.
"Ale ano, tehdy jsem byla na návštěvě u Fredericka..." napovídala jsem dál.
"Ano, ano!" správci se rozsvítilo. "Ale tehdy tu byly dvě pánské návštěvy. Tento mladík a ještě předtím jeden. Jeho jméno si ale opravdu nevypavuji..." breptal dál.
Zalapala jsem po dechu.
"PROSÍM???" zamrkala jsem a vyvalila na něj oči.
"To bude ta moje skleróza, Výsosti, moc se Vám omlouvám!"
"Proč si to někam nepíšete, Gerberte?" byla jsem rozčilená. Kdo tu byl? Kdo je ten druhý mladík, jak ho nazval Gerbert?
"Výborný nápad, Veličenstvo, založím NÁVŠTĚVNÍ KNIHU." zasněně se díval do dáli a nejspíš si připadal jako nějaký génius. Se zdvihnutým obočím jsem se podívala na Steva, který se tvářil úplně stejně. Pak jsem se znovu otočila ke Gerbertovi a otevřela pusu, že chci něco říct.
"Dovolte mi odejít, jasnosti." předběhl mě správce. Tak jsem pusu zase zavřela a pokynula mu, ať jde.
Narovnala jsem si korunku a rukou jsem si hrábla do vlasů ve snaze trochu je pročísnout. Ovšem to jsem neměla dělat, ruka mi uvízla v zacuchaných loknách. Rychle jsem střelila očima po Stevovi. Snad si toho nevšiml.
"Ehm...takže? Kde jsme to zkončili? Ach ano, chtěl jste mi říct, co tu vlastně děláte. Tak prosím." usmála jsem se a vyčkákavě hleděla na Steva.
"...prý jste se po mě ptala." podíval se na mě zkoumavým pohledem. Sakra, co teď?
"JÁ?" vyvalila jsem na něj oči. "Nesmysl. Neee, to přeci... to ne. Jak jste na to přišel?" breptala jsem. Zatracená drbna Kim!
"Vlastně, Kim to řekla mé sestře a ta zase mě." usmál se.
"Takový drb z druhé ruky, tomu přeci nevěříte." odfrkla jsem si a založila ruce na hrudi. "Kim si toho navymýšlí..."
"Takže jste se po mě nesháněla?" zeptal se s podivným výrazem. Vypadal skoro...smutně.
"Ne, to opravdu nesháněla." řekla jsem rázně. Steve se zatvářil velmi zklamaně a sklopil hlavu. Vzdychla jsem a odhrnula jsem si vlasy z tváře.
"Totiž ano." přiznala jsem. Ach ne, toho budu litovat. Ale když on vypadá tak smutně.
Překvapeně vzhlédl.
"Po zásnubním plese Tobiase a Kim jste tak rychle zmizel a já jsem prostě nevěděla, jestli jste skutečný. Jestli se mi to třeba jen nezdálo. Tak jsem napsala Kim, protože jste říkal, že jste bratr její nejlepší kamarádky." Vše jsem řekla tak rychle, až slova splývala dohromady, tak jsem si nebyla jistá, jestli pochytil všechno. Ale neodvažovala jsem se na něj podívat. Nechci vědět, co si o mě teď myslí.
Chvíli bylo ticho. Pak už jsem to nevydržela a zvedla jsem oči k jeho obličeji.
Usmíval se. Zářivě se usmíval.
"Takže... pro jistotu Vás štípnu, aby jste měla jistotu, že jsem vážně tady." Myslí to vážně?
Začal natahovat ruku k té mé.
On to vážně MYSLÍ VÁŽNĚ!
"Tak to ne." řekla jsem a přitom kroutila hlavou. Pak jsem se otočila a rozběhla se pryč.
"Stát! Stejně Vás chytím! Nemáte šanci!" křičel, utíkal za mnou a smál se přitom. Nejspíš se hodně rychle přibližoval. Při tom sprintu jsem si uvědomila, že moje boty na vysokém podpatku nejsou nejvhodnější obuví k běhu. Podpatky se zarývaly do trávy. Po chvíli jsem byla vyřízená a nemohla jsem dál.
Otočila jsem se a chtěla jsem zvednout ruce, že se vzdávám, ale Steve to nejspíš nepostřehl a srazil mě k zemi. Sám se na mě rozplácl taky. Slyšela jsem, jak se směje a pak se zvedl a lehl si vedle mě. Já jsem konečně mohla dýchat, a chvíli bylo slyšet jen naše spomalující srdce.
Když se dech nás obou vrátil do normálu, Steve si lehl na bok a podepřel si hlavu rukou.
"Tedy, královno, utíkáte celkem rychle, to se musí uznat." řekl Steve a zase se zasmál. Zvedla jsem se do sedu a sundala si boty.
"Ale ne" zhrozila jsem se při pohledu na podpatek, který se houpal na posledním vláknu látky.
"Co se stalo?" Steve se posadil vedle mě.
"Podívejte se na tu botu! Je zničená!" stěžovala jsem si a onen střevíc jsem mu strčila před oči.
"Snad se zas tolik nestalo." řekl Steve klidně a vzal si ode mě botu, kterou začal podrobně zkoumat.
"Nestalo? je úplně zničená a navíc.. tak hezké boty! Jediné na světě!" vzala jsem si i tu druhou a smutně na ni hleděla.
"Jsem si jist, že máte spoustu dalších. A hezčích." mávl nad tím rukou. No jo, muži. Podal mi zpět nejdřív botu a pak už zcela ulomený podpatek. Neochotně jsem si to vzala zpátky.
"To je pravda." uznala jsem nakonec. Opravdu mám ještě hodně dalších střevíců. Za to vděčím Fredymu.
"Myslím, že by jste se měla jít převléknout" řekl Steve a prohlížel si mě od hlavy k patě. Podívala jsem se na sebe a zhrozila jsem se nad tím, jak jsem vypadala. Šaty pokryté blátem a zelené od trávy, vlasy rozcuchané (to jsem naštěstí neviděla, ale bylo mi to jasné) a vůbec, celá jsem byla špinavá, až hanba.
Steve se zvedl a pak vytáhl na nohy i mě. Vykročili jsme k zámku, já jsem šla bosá, v každé ruce jednu botu.
"Nemám Vás nést? Zase? zeptal se Steve uštěpačným tónem hlasu.
"Ne, děkuji." Odsekla jsem a zrychlila krok. On se však jen zasmál a v klidu se mnou srovnal tempo.
Došli jsme až k bráně, která vedla od hradu do zahrady nebo ze zahrady do hradu také, že. Tam si mě všiml Gerbert. Chtěla jsem se rychle schovat, avšak nenašla jsem lepší úkryt než Stevova záda.
"Veličenstvo?" odkašlal si Gerbert a vyčkával. Neochotně jsem opustila svoji skrýš a se sklopenou hlavou jsem se před něj postavila. "Ehm...kde máte korunu, jasnosti?"
Sáhla jsem si na hlavu a opravdu. Nebyla tam. Musela mi spadnout, když jsme se váleli v trávě. Bože, snad jsem to neřekla nahlas! Jenomže jak mám tenký zlatý kroužek najít v trávě? Podala jsem boty Gerbertovi a chtěla jsem se rozběhnout zpět do zahrady.
"Přinesu Vám ji." řekl Steve a odběhl zpět k rybníku.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.