Všechno nebo nic - 1. kapitola

31. května 2016 v 23:10 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 1. KAPITOLA


BEN



Nevím, jak to vidí ostatní, ale já se cítím strašně trapně. Proč se mnou musí rodiče jezdit na nádraží, o co jde, je mi osmnáct, nepotřebuju žádnej doprovod. Kufry unesu sám, nástupiště taky najdu, rozloučit se můžeme doma. Cítím se jako idiot. Plno lidí tady rodiče nemá. Tyjo, vypadám jak nějakej mamánek.
"A ne že nám od tebe nepřijde ani přání k Vánocům, jako loni!" říká máma a šťouchne do mě. Dívá se na mě jako bych vyvraždil vesnici. Přitom jsem jen neposlal vánoční přání. No tak jsem zapomněl, no!
"A nechceš raději přijet na Vánoce domů?"
"Ne, mami, je to poslední rok, myslím, že to zvládnu." Beru si kufr z tátovi ruky. "Dál už to zvládnu, díky." Nacházíme se nebezpečně blízko nástupiště, vidím kámoše, spolužáky. Nepotřebuju mít trapas ještě před začátkem školního roku.
"Ale kdepak, synku, já ti s tím pomůžu do vlaku. Přece jenom, není to zrovna lehký, to ti povím." Takže ani táta jako chlap mě nepodpoří, pořád ve mě vidí malýho slabýho klučinu, přitom jsem přes prázdniny trošku povyrostl a taky jsem cvičil, takže už nejsem takový vyžle jako loni.
Dobře, nejsem zrovna vysokej, ale svůj vlastní kufr unesu.
Vzdychl jsem a popošel ještě o pár kroků.
"Tak jo, díky, mějte se, brzo se ozvu." Urychleně jsem se loučil s rodiči. Máma potlačovala slzy, ústa se jí skřivila dojetím.
"Pa, broučku, dej o sobě co nejdřív vědět." A je to tady. Objímá mě pevně jako bych šel do války a až příliš dlouho. Pár lidí z mýho ročníku se po nás dívá a někteří se smějou. Achjo, tomu jsem se chtěl vyhnout.
"Tak jo, mami, dobrý, dobrý. Tak čau. Měj se, tati." Táta mi podá ruku a pak mě rychle obejme a poplácá po zádech.
"Ať jsme na tebe pyšní, synku!"
"Jasně, jasně, tak ahoj." Mávnu jim, beru kufry a jdu najít místo ve vlaku. Tak to bychom měli.
Nesnáším to. Rodiče mě ztrapňujou. Jak si má člověk udržet reputaci drsnýho týpka, když je na veřejnosti vidět v objetí mámy i táty? Když ho máma oslovuje "broučku", "zlatíčko" apod.?
To je sakra těžký, vypěstovat si pak dobrou pověst.





LAURA



No to si snad ze mě dělá srandu.
Ten kluk si ze mě dělá srandu.
To snad není pravda.
Mám chuť tam jít a vrazit mu pár facek. Aby se vzpamatoval. Protože to, co tady předvádí, to je na kopanec. Vy víte kam.
Vezmu to od začátku. Stojím na nádraží, nástupiště pět, kolej druhá. Jedu do školy. Vlastně všichni, co jsou tady, jedou do školy. Je to internátní škola, která měla do minulého roku dvě oddělená území, nebo jak to nazvat. Jedno bylo vyloženě dívčí, jedno vyloženě chlapecké. Letos se to spojilo. Letos nejsou peníze. Letos se nepřijímali noví studenti, letos bude jen jedna obří budova, jen jedny koleje pro všecky studenty dohromady. Kluci a holky. Kluci a holky dohromady.
Teda, nemyslete si o mě nic špatnýho, nejsem vadná, ani divná, když se neraduju z toho, že tam budou kluci. Já samozřejmě radost mám.
Trochu.
Ale já jsem ten typ člověka, ten typ holky, kterou po ránu prostě vidět nechcete. Dokud se nezavřu na 20-30 minut v koupelně a něco se sebou neudělám, je to děs. K nekoukání.
Není to tak, že bych se podceňovala. Nemám malý sebevědomí. Nene, naopak. Mě sebevědomí nechybí. Já se umím pochválit, když mi něco sluší, umím si říct: Jo holka, dneska seš kočka.
Ale když mi něco nesluší, když nevypadám dobře, tak to o sobě vím a proto s tím něco dělám (pokud to jde).
Takže PROTO nemám zas až tak velkou radost, že budou kluci s holkama na jedné koleji. Já nechci ani aby mě viděly ostatní holky bez make-upu. Natož pak kluci, že ano.
No ale to je jedno.
Vraťme se na začátek.
Stojím na nádraží, ruce založené na prsou a nevěřícně kroutím hlavou. Ano, až teď, jak nad tím přemýšlím, mi došlo, že kroutím hlavou a koukám na toho kluka s pootevřenou pusou.
Ten kluk - hnědé vlasy, na oči mu nevidím (na dálku jsem slepá), vysoký stejně jak já, asi, nevim jistě - se tváří tak strašně otráveně, až se bojím, že kdyby na někoho plivnul, ten člověk by hned umřel. Jsou s ním asi jeho rodiče, což soudím podle podoby a toho, jak se k němu chovají. Táta mu nese kufr, máma ho teď objímá. On se z jejího objetí pokouší dostat, ani na vteřinu jí to neopětuje. Rozhlíží se kolem a protočí oči, když vidí pár kluků, kteří se smějou. Pak si vezme od taťky kufr, ten ho na chvilku taky obejme a kluk od nich rychle odchází pryč. Rodiče se za ním dojatě dívají, mamka už vytáhla kapesník a otírá si oči. Táta ji vzal kolem ramen a odchází pryč, když se za nimi jejich povedený synek už ani nepodívá, nemávne jim, nic. Prostě dělá, jakoby nic.
Mám chuť tam jít a vyliskat ho.
Já jsem tady sama. Mě rodiče doprovodit nemohli, tatínek musel do práce a maminka musí vyřídit milion věcí a pak taky do práce. Rozloučili se se mnou doma, ten obří kufr, kterej mám, jsem si sem dovlekla sama. I kufr číslo dvě, kterej je o něco málo menší. I příruční tašku. A baťoh. A kabelku.
No dobře, mám toho sebou hodně.
Ale to ještě nic neznamená. Jen mám prostě problém se ráno rozhodnout, co si mám vzít na sebe. Tak jsem si musela vzít skoro celou skříň...
Jde o to, že já bych byla TAK ŠŤASTNÁ, kdyby se mnou rodiče mohli až na nádraží. Objímala bych se s nima a tisíckrát říkala "tak ahoj, ahoj, pozdravujte toho a toho, udělejte to a to, děkuju za tamto a bla bla bla...", byla bych tak šťastná.
A ten idiot se tváří jako by to byla ta největší otrava na světě, jak mu to zkazí pověst a jak bude vypadat před kámošema za totálního vola.
Chlapče, k tomu rodiče nepotřebuješ.
Ty prostě vůl seš sám za sebe.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.