Osud - 12. kapitola - Blízko

1. června 2016 v 23:59 | Briallen |  Kapitolovky
___12. kapitola - Blízko___


Steve se vrátil s korunou, tak jsem ho zavedla do pokoje pro hosty a sama jsem se šla převléct. Pozvala jsem ho, aby tu zůstal, jak dlouho bude chtít.
Zavolala jsem si Nancy a pak se rozhodovala, co si vezmu na sebe. Nejprve jsem sundala ty špinavé šaty a umyla si ruce a obličej. Na celkovou koupel nebyl čas. Nancy mi rozčesala vlasy - je mi záhadou, jak se jí to povedlo - a poté mi na hlavě vykouzlila nádherný účes. Vlastně nechápu, proč si zvu královské kadeřníky, když mám tuto osobu přímo před nosem.

"Tak co tyto vínové, milosti?" ptala se Nancy a ukazovala další šaty. Už ani nepočítám kolikáté.
"Hmm...ne. Ty budu nosit, až mi bude padesát."
"Nebo snad tyhle krásné zelené?" vytáhla šaty z další krabice. V šatníku jsem těchto krabit měla asi tunu. Vše od Fredericka a ještě nevybalené.
"Noo...ne-e." zavrtěla jsem hlavou.
Nancy se otočila ke skříni pro další krabice - podlaha v místnosti skoro nebyla vidět. téměř celá byla pokrytá krabicemi a oblečením. Ano, všecky tyto šaty, které mi daroval Frederick (kdo taky jiný), by mi vystačily na dvacet životů. Služebná právě vytahovala další krabici z vrchní police, když se to všecko sesypalo k zemi.
Bylo toho tolik, že jsem nechápala, jak se to mohlo vejít do skříně. Ale najednou jsem je uviděla. Ty šaty, ty šaty, které byly prostě perfektní. Od spodního lemu, kde byly temně modré, přecházely směrem nahoru do světlejší a světlejší, až nahoře byly stříbrné.
Hlubina.
Moře.
Voda.
Živel.
Nádhera!



No, tak jsem se trochu zdržela, no.
No a co.
Jsem královna, můžu si dělat co chci.
Tak jsem se zdržela skoro dvě hodiny s obědem, no.
No tak na mě Steve čekal. No. No a co.

Dobře, stydím se. Ano, přišla jsem na oběd prostě později.
Když jsem se posadila na své místo a podívala se na Steva, že se mu omluvím, setkala jsem se s jeho překvapeným, udiveným pohledem. Zarazila jsem se a omluva mi zůstala na jazyku.
"To čekání stálo za to." Steve se usmál a dál na mě koukal. Taky jsem se usmála, trochu rozpačitě.
"Tak, noste prosím na stůl." řekla jsem a pokynula sluhům. Když byl stůl prostřený jídlem, kývla jsem na Steva, ať si bere co chce. Sama jsem se chopila své sklenice s pomerančovou šťávou.
"Opravdu v tom nebylo nic jiného?" zeptal se Steve se stále prázdným talířem. Překvapeně jsem se na něj podívala a on na mě zíral s přimhouřenýma očima a čekal na odpověď. Hlasitě jsem polkla džus a obezřetně ho sledovala.
"Co máte na mysli?" zeptala jsem se nakonec.
"Myslím, že víte." usmál se a čekal.
Opřela jsem se a složila si ruce v klíně.
"Mýlíte se, nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte." Tuhle hru můžeme hrát oba. Sice vím, že se ptá nejspíš na to, jestli jsem ho nehledala náhodou i kvůli tomu, že jsem se do něho třeba zamilovala, ale... prosím. Ano, sice v tom šedém kvádru vypadal božsky, ale to přece ještě neznamená, že jsem propadla jeho kouzlu a chci si ho okamžitě vzít. Nenene. To se plete. Vždyť ho vůbec neznám.
Steve se rozhlédl okolo po sloužících. Udělala jsem to samé a podívala se na všechny, jak stojí hezky na svých místech po obvodu místnosti, ochotni splnit cokoliv jim řeknu. Ale všimla jsem si, že za jejich téměř dokonalou neutrální maskou se skrývá zvědavost. Zvědavost nad vším, co se bude dít dál.
"Nechte nás s panem Kindleym o samotě prosím." řekla jsem. Služebnictvo odcházelo pomalu z místnosti se zklamanými výrazy. Dokonce jsem přesvědčená o tom, že jsem jednoho z nich slyšela vzdychnout "Achjooo".
Panenko skákavá, co to je za lidi.
Nepochybuji, že budou poslouchat za dveřmi.
Už jsem se nadechovala, že začnu, ale Steve se pořád díval někam za mě. Sledovala jsem jeho pohled a s překvapením zjistila, že jeden poddaný tam stále stojí. Zkuste si tipnout, kdo.
"Nicolasi." Tázavě se na mě podíval, jako by vůbec neslyšel, že jsem něco říkala, jako by si nevšiml, že je celá místnost prázdná.
"Prosím." pokynula jsem ke dveřím. Svěsil ramena a pomalu se ploužil ven. Dveře zavíral pomaličku a celou dobu mě přitom nadějně sledoval, že mu třeba řeknu "ne, Nicu, nechoď, já tě tady potřebuju, já tě tady chci".
No, tak to má chlapec smůlu.
Pokroutila jsem nad tím hlavou. Vzdychla jsem a opřela se se založenýma rukama.
Chvíli bylo ticho. Steve seděl stejně jako já a díval se na mě. Já jsem si ho měřila totální poker face, odmítala jsem jakkoli projevit, jak jsem nervózní, co za odpovědi po mě bude chtít.
"Takže?" zeptal se nakonec.
"Takže...?" dívala jsem se na něj se zdviženým obočím. Moment, co po mě vlastně chce? Už jsem nějak zapomněla, na co se to ptal.
"Takže to, že jste chtěla zjistit, zdali jsem skutečný, je opravdu jediný a pravý důvod toho, proč jste po mě pátrala? Nic jiného v tom není?" Ach. Aha. Děkuji za tak překrásnou otázku, hned na ni odpovím a všecko vám řeknu.
"A co přesně myslíte? Co jiného?" široce jsem se na něj usmívala. Steve zřejmě nevěděl, co má říct. No to je dobře, protože ani já ne.
Vstala jsem od stolu a zamířila k otevřeným dveřím na balkón.
"Ujišťuji vás, že jsem se jen chtěla ujistit, že nejsem blázen. Nikdo, s kým jsem mluvila, si vás z oslavy nepamatoval" (kromě Fredericka, který si vybavil, že Steve byl "fešák" - jeho slova, ne moje), "nikdo vás neviděl, všecko zmizelo. Nechápala jsem to. Vy jste zmizel. Jen tak, jako pára nad hrncem."
Opřela jsem se o zábradlí a nechala lehký větřík, ať mě hladí po tváři.
"Nepřipadáte mi jako blázen...většinou." ozval se za mnou Stevův hlas. Otočila jsem se, asi trošku prudčeji, netušila jsem, že stojí tak blízko. Couvla jsem a narazila na zábradlí. Steve položil ruce kolem mě, z obou stran na zábradlí, byla jsem v pasti.
Zaklonila jsem se dozadu, hleděla jsem mu do očí, jeho obličej byl pár centimetrů od mého. Nemohla jsem dýchat ani nikam uhnout. Bylo mi nějak zvláštně. Nechci říct přímo špatně, ale dobře mi rozhodně nebylo.

V tom se dveře jídelny otevřely a k našim uším dolehl již známý hlas. V tuto chvíli mě osobně přišel vhod, protože se tady k něčemu schylovalo a já jsem byla zmatená, ale Steve se netvářil moc nadšeně.
"Vaše milosti!"
Steve ode mě odskočil a já se konečně zhluboka nadechla a napřímila se.
"Co se zase děje?" zeptala jsem se Gerberta, který se objevil v balkónových dveřích. Nejdřív se podíval na mě, potom na Steva, který měl zakloněnou hlavu a zavřené oči, vypadal napjatě.
"Vaše milosti." Gerbert se obrátil zpátky ke mě. "Je to naléhavé, omlouvám se za...ehm...vyrušení."
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se.
"Je tu ten druhý."
"Kdo? Kdo druhý? Jaký druhý?" Ach, co to zase plácá.
"Je tu ten druhý pán, který se tu stavoval v době vašeho pobytu u lorda Fredericka. Ten mladý sir se jmenuje nějak...Theo....Tom... Trevor...ehm..."
"Timothy?!" vydechla jsem překvapeně.

No to snad ani není pravda!
Co se to děje...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.