Osud - 13. kapitola - Mezi dvěma srdci

19. června 2016 v 20:53 | Briallen |  Kapitolovky
___13. kapitola - Mezi dvěma srdci___




Dveře vstupní síně se otevřely a mě se naskytl pohled na Timothyho s rukama za zády, jak klidně stojí u otevřeného okna a dívá se ven. Tento pohled však trval sotva vteřinu, protože při bouchnutí dveří se otočil a když mě uviděl, usmál se a vykročil ke mě. Udělala jsem pár pomalých kroků do místnosti a pak se zastavila. Zůstala jsem stát pár kroků ode dveří. Pamatuji si moc dobře tu větu: Když jde do tuhého, uteč. Už nevím, kdo to řekl, ale je to rada nad zlato.
Timothymu však nedělalo problém dojít ke mě na půl metru; zcela ignoroval mou inntimní zónu.
"Je mi nevýslovnou ctí, vaše veličenstvo, opět vidět vaši krásu, které se nic nevyrovná," pronesl strojeně, chytl mě za ruku a políbil ji. Trvalo to trochu déle, než je nutné. Pak se narovnal, ale mou ruku nepouštěl.
"I já jsem poctěna Vaší návštěvou, pane, co Vás sem opět přivádí, po tak krátké době, smím-li se ptát?" Usmála jsem se na něj velice mile (nebo jsem se o to aspoň snažila) a musela jsem vynaložit opravdovou sílu, abych svou ruku vytrhla z té jeho. On si toho zjevně nevšímal a vůbec ho nerozhodilo, když jsem se mu konečně vyškubla. Stále se usmíval.
"Chtěl jsem vás vidět. A také... jak se daří vašemu příteli?"
Hrklo ve mě, zarazila jsem se. Jakému příteli? Myslí Steva? My nejsme přítelé, teda, možná jsme, nevím přesně, jak na to s ním jsem, protože tento člověk překazil to, k čemu se schylovalo na balkóně... Ach! Kéž by přijel o chviličku později!
Otočila jsem se a sledovala ho s tázavým výrazem. Zmateně se zamračil.
"Sir Frederick? Je v pořádku?"
"Ach, ano! Ano, daří se mu už lépe. Děkuji za optání...vlastně...moment, jak o tom víte?" Vždyť jsem odjela dřív, než bych mu to řekla, když tu byl se svými přáteli naposledy. Jak se o tom dozvěděl? Začala jsem mít nepříjemný pocit.
"Váš pan správce-"
"Aha." Nemusí pokračovat. Chápu. Gerbert.
Obešla jsem ho a zamířila ke křeslům a stolku u otevřeného okna, kde ještě před chvílí stál.
"Víte, musíte přestat s těmi přepadovkami. Tyto neohlášené návštěvy-" otočila jsem se u křesla, že si sednu, stál těsně za mnou a tak jsem se lekla, že jsem do křesla spíš spadla. Začalo mi to být trochu nepříjemné. Všechno, co se týkalo Timothyho.
Sednul si do křesla naproti mě.
"Pokračujte. Jsou Vám nepříjemné moje návštěvy." Timothy se usmíval.
Ano, jsou mi nepříjemné vaše návštěvy.
"Ne, nejsou mi nepříjemné Vaše návštěvy. Jen ty neohlášené. Není to problém, ale není to ani úplně...slušné." Dívala jsem se mu do očí. Neusmívala jsem se. Myslela jsem na Steva, kterého jsem nechala v jídelně. Gerbertovi jsem poručila ať mu přinese nějaké lepší jídlo. třeba zmrzlinu s jahodami, nebo něco podobného. Ale to přece neodčiní tu neslušnost, že jsem ho tam nechala. Moji návštěvu.
Ano, Timothy mě sice zachránil. Možná mi zachránil život. Možná bych tam v lese tenkrát umřela, nebýt něho. Ale Steve mě zase zachránil při mém nejpotupnějším okamžiku v životě. Teda prozatím nejpotupnějším. Může se stát cokoliv.
"Pane, víte, vlastně tu mám návštěvu." řekla jsem Timothymu, když nic neříkal, jen mě sledoval s úsměven na rtech. Jeho oči měly barvu letní louky.
"Ohlášenou?" zeptal se s uchechtnutím.
"Jistě že ohlášenou!" ohradila jsem se, jako bych měla Steva bránit. Hned se mi však vybavilo, jak mě Steve přepadl na zahradě, neohlášeně. Nečekaně. Co to s těmi lidmi je? Jediná neohlášená návštěva, kterou toleruji, je Frederick. Na toho nedám dopustit. Ale to je můj nejlepší přítel odjakživa na věky věků.
Amen.
"Ehm..je velmi nemorální nechat ji čekat." Podívala jsem se na něj, jakože to by měl vědět a začala jsem se zvedat.
"Timothy se naklonil ke mě přes malý čajový stoleček a upřeně se mi zadíval svýma loukovýma očima do mých. Naklonila jsem se dopředu a opřela si ruce o stůl.
"Těšil jsem se, až Vás zase uvidím." skoro šeptal Timothy. "Ani nevíte, jak moc. Záříte, jako měsíc za úplňku v jasné letní noci. Jste opravdu překrásná." poslední slova byla skoro neslyšné vydechnutí. Nakláněl se stále blíž ke mě. Jeho tvář byla od mé jen pár centimetrů.
Dveře se prudce otevřely a v nich stál Steve.
DOHÁJE UŽ SAFRA PORTE JÁ SE NA TO VYKAŠLU TO SE NEDÁ DOHÁJE DOHÁJE KRUCINÁL SAKRA UŽ TADY SE TO NEDÁ JÁ SE NA TO VY-
Prudce jsem se narovnala a hleděla na Steva s provinilým výrazem. Ale proč? Co jsem udělala? Neudělala jsem nic špatného.
Steve se tvářil hrozně nepřístupně. Podíval se na mě, pak na Timothyho, kterého si chvíli měřil. Ten se mezitím zvednul z křesla a s rukou na prsou se mu mírně uklonil. Moc jsem to nechápala. Není náhodou Timothy král? Steve je myslím korunní princ...možná. Nebo jenom princ? Netuším, jestli má nějaké starší sourozence, kromě své sestry.
Steve sklouzl pohledem z Timothyho znovu ke mě.
"Když dovolíte, má paní, nechtěl jsem rušit, přišel jsem se jen rozloučit. Nechtěl bych zase zmizet bez jediného slova." lehce se pousmál a já taky, když jsem si vzpomněla na to ráno po plese, kdy jsem si nemohla uvědomit, jestli se mi zdál, nebo byl skutečný.
Ale potom jsem si uvědomila, co mi právě řekl. Řekl, že odjíždí. Teď. Hned.
"Cože? Tedy...co? Vy odjíždíte? Teď? Hned?" koktala jsem a zklamání v mém hlase by poznal každý. Zaregistrovala jsem, jak se na mě Timothy podíval. Bylo mi to jedno. Teď opravdu nevím, co si mám myslet. Nevím, co si mám myslet o Stevovi. O Timovi mi raději ani nemluvte. Ano, v soukromí mu budu říkat Tim. No a. Do hlavy mi nevidí. Doufám.
Najednou jsem chtěla, aby Tim okamžitě odjel a nechal mě tu se Stevem. Chtěla jsem zjistit, co by se stalo, kdyby nás Gerbert nevyrušil. Strašně moc jsem to chtěla vědět.
"Ano, musím jet. Neprodleně, okamžitě. Je mi líto, moje sestra potřebuje pomoct s výročním plesem a navíc mám na svém území spoustu zařizování...na tom nezáleží. Děkuji za vaši pohostinnost" Steve se uklonil. "Pro své věci pošlu co nejdříve." Otočil se a odcházel. Pár vteřin jsem tam jen tak stála a zírala za ním.
"Takže..." Timothy si odkašlala a já jsem měla chuť na něj začít ječet a vyhodit ho z mého domu. Hradu. Zámku. Z mého království. Kéž by se ten kůň nikdy nesplašil, kéž by mě nikdy nenašel, kéž by mě našel Steve. Kéž by to byl Steve, už od začátku.
Místo toho všeho jsem se rozběhla za Stevem.
"Pardon." stihla jsem prohodit k Timothymu a už jsem pelášila chodbou. "Pane Kindley! Pane Kindley! Prosím stůjte! Pane!" Volala jsem. No, spíš jsem řvala jak na lesy. Stráže a sloužící mi uhýbali z cesty, udiveně na mě zírali a kroutili hlavami. Bylo mi to jedno.
"Pane Kindley! Počkejte prosím! Počkejte!" Běžela jsem. Běžela jsem chodbou dál až ke schodišti na konci, sbíhala jsem schody. Pitomý podpatky! Na jednom schodu se mi zvrtla noha, ostrá bolest mě bodla do kotníku a já jsem spadla na zem. Ihned jsem se však zvedla a klopýtala jsem dál. Nesmím ho nechat odjet, co když je to naposledy, co ho vidím? Musím mu to vysvětlit, přece se na mě kvůli tomu nemůže zlobit, vždyť se ani nic nestalo. Nic!
Probelhala jsem se kolem Gerberta, který se na mě pohoršeně díval.
"No co to-" začal, ale já jsem přidala do kroku, nevšímala jsem si jeho volání: "Královna přece neběhá, vaše milosti!" nevšímala jsem si bolesti a zase se rozběhla. Vraty ven na nádvoří. Steve už seděl na koni a mířil k Velké bráně.
"Pane Kindley! Pane! Prosím!" Volala jsem za ním. Najednou jsem si připadala hrozně trapně, že se tady doprošuju nějakého muže nižšího postavení, než jsem já. Já jsem přece královna. Přišlo mi to trapné a ponižující, že mě takhle vidí všichni mí poddaní. Oni si o mě asi stejně už dávno myslí, že jsem blázen.
"Steve!" zavolala jsem na něj naposledy, tentokrát křestním jménem. Otočil se, zastavil koně a seskočil z něj.
Jak jsem asi teď vypadala? Rozcuchané vlasy, červená od běhání, spocená, sotva jsem popadala dech, držela jsem se za bok, kde mě bodalo, bolelo mě všecko a ještě ke všemu jsem měla pocit, že se každou chvíli zkroutím na dlažbu a už nevstanu. To kvůli tomu kotníku. Začala jsem ho cítit. Přenesla jsem váhu na zdravou nohu a snažila se vydýchat. Tep jsem cítila i v uších. Byla to hrůza, bylo mi špatně z neobvyklé fyzické námahy.
"To...to nic nebylo... je to dávný přítel mého bratrance vládnoucího přede mnou." vypravila jsem ze sebe, jak nejhlasitěji jsem dovedla, což i tak bylo stále jen hlasité šeptání.
Steve došel ke mě, opírala jsem se o sloup u brány, nohy se mi klepaly. Tento člověk by si měl uvědomit, co pro něj dělám.
"Já ale opravdu jedu pomoci sestře s výročním plesem." pousmál se Steve. Super. Děkuji za info. "Nejspíš vám v nejbližších dnech přijde pozvánka." Výtečně! "Měl jsem plnou hlavu vás a tady toho všeho, že jsem to úplně vypustil. Ples má být za dva až tři týdny, musím jí pomoct s organizací." Představila jsem si jeho sestru, jak někde tlachá s Kim nad čajem a bábovkou a Steve všechno zařizuje sám.
Steve se usmál, zvedl ruku a konečky prstů mě pohladil po tváři od spánku po bradu. Vzal mi tvář do dlaní a naklonil se ke mě. Přestala jsem dýchat a zavřela oči. Teď se to konečně...
Ale on mě jen políbil na čelo, otočil se, nasedl na koně a odjel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.