Osud - 14.kapitola - Pozvánka

21. června 2016 v 21:25 | Briallen |  Kapitolovky
___14. kapitola - Pozvánka___




"Timothy je ramenatější, ale Steve zas vypadá tak nějak...exoticky" mlaskne Frederick. Ležíme na trávě na zahradě, příjemná obří deka rozprostřená pod námi skoro nebyla vidět pod nánosem nejrůznějších pochoutek, které jsme si sem nechali donést.
Terapie jídlem.
Ne moc účinná.
"Fredy, já si přece nevybírám. Nemůžu si napsat seznam pro a proti a podle toho se rozhodnout."
"Proč ne?"
Hlasitě jsem se rozesmála.
"Takhle to prostě nefunguje. Já chci zažít lásku. Lásku. Opravdovou lásku! Něco, co mě prostě ohromí. Abych se do toho člověka zbláznila tak moc, že nebudu schopná myslet na nic jinýho, že se v jeho přítomnosti nebudu moct soustředit. Chci zářit štěstím, když ho uvidím a chci aby i on zářil jako slunce, když uvidí mě."
"Tak prrrrr....brzdi, holka. Až moc ses tu rozněžnila. A navíc, oba dva, jak Tim, tak Steve, září až moc, když tě vidí."
"Ano, ale já ne. Teda...aspoň myslím..." zamyslela jsem se nad tím, jak se vlastně chovám, když jednoho nebo druhého uvidím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Nepřijde mi, že bych to nějak přeháněla se svými city. Nejsem na ně přehnaně hodná, neslintám ani po jednom, nezírám na ně s otevřenou pusou. Vlastně jsem nejednou přistihla Tima, jak zírá na mě. Taky má nevhodné poznámky, až mi to někdy není zrovna příjemné.
"Tak co budeme dělat? Jak to vyřešíme?" ptal se Frederick po chvíli ticha.
Vzdychla jsem. "Já nevím. Já prostě nevím, Fredy. Asi nakonec skončím s někým jako je....Mark Slippery." otřásla jsem se hnusem. Fredy udělal to samé.
"Fuuuj, myslíš toho slizouna z plesu? Fuj! Jestli se tohle někdy stane, a já pevně doufám, že ne, tak to je mi moc líto, ale už se s tebou nebudu moct vídat. Nikdy. Do smrti smrťoucí bych tě už nechtěl vidět ani slyšet ani nic podobného."
"Neboj se, Fredy. Raději umřu jako stará panna, než...tohle."
"No, to se mi ulevilo."

"Vaše milosti."
Otevřela jsem oči a nade mnou stál sluha se stříbrným táckem. Asi jsem musela usnout. Na té dece je tak příjemně, je krásný letní den, červenec v plném proudu.
"Ano? Co se děje?"
"Přišel Vám dopis." sklonil se ke mě a natáhl ruku s táckem. Vzala jsem si od něj dopis a poslala ho pryč. Fredy se zvedl do sedu a oba jsme koukali na krásný papír, kvalitní, bílý, bez poskrvnky. Podívali jsme se na sebe.
"Rozbal to."
"Nojo, nojo." Prolomila jsem pečeť a rozložila papír. Bylo tam jen pár vět. Byla to pozvánka.

Vážená slečno, královno Rebeco.

Srdečně Vás zvu na ples, který se bude konat k příležitosti 200. výročí položení základního kamene zámku v Kingstonu.
Ples se bude konat 1. srpna na zámku v Kingstonu.
Doufám, že nám prokážete tu čest a budeme moci strávit příjemný večer ve Vaší přítomnosti.
Velice se na Vás těšíme!

Krásný den,
s úctou
Maria Kindley s rodinou.




Párkrát jsem si to přečetla. Bylo to napsáno naprosto perfektně. Všechna písmena stejná, žádné nevybočovalo z řady, úhledně zarovnané, vše dokonalé. Musím si někam zapsat, abych do Kingstonu nikdy neposílala dopis psaný vlastnoručně. To bych se tam hodně ztrapnila, a to jsem tam ještě ani nebyla.
Steve mi říkal, že mi přijde pozvánka. No, tak to bylo celkem rychlé, odjel před třemi dny. pokud vás zajímá, co se stalo s Timothym...nevím. Nevím. Odjel o den později, než Steve. Celý jeden den, kdy jsme tu byli sami, se choval jako by se nic nestalo. Já tedy nevím, jestli se vůbec něco stalo, ale mohlo se něco stát. Možná. Nevím, nepoznám to. Choval se povýšeně a arogantně. Několikrát si udělal legraci z mých poddaných a také jsem si všimla, že se otáčí za některými služkami a sleduje je, dokud mu neodejdou z dohledu. Nevím, jestli je tohle zrovna úplně vhodné. Rozhodně u mě ztratil skoro veškerou úctu. Pak, když jsem se šla projít do zahrady a on mě náhodou doprovázel, řekl něco jako: "Mohu tě přirovnat k letnímu dni, vždyť tvá krása a zdrženlivost znamená víc..." Něco takového. To mi přišlo tak hezké, nějaká báseň asi. Řekl to tak tiše, jakoby si to mumlal jen pro sebe, tak jsem se k tomu nevyjadřovala.
"Co si vezmeš na sebe?"
"Fredy! Achjee, jak to mám vědět? Je to za dlouho. Dneska je kolikátého... šestnáctého? Je to za dva týdny. Máme čas."
"Dva týdny?? No tak to čas nemáme, moje milá. Nechám zavolat svého osobního krejčího, je z Itálie, Rodrigo. Budeš přímo nadšená! Ušije ti ty nejkrásnější šaty, že až tě Steve uvidí, ani je z tebe nebude moct hned servat, jak budou dokonalý!"
Aha, no... tak to nejsou moc dobré vyhlídky. To si na sebe raději vezmu pytel, aby to Steve servat mohl a neupejpal se...
Vzdychla jsem a zase si lehla. Nechtěla jsem myslet na to, co bude na plese. Dneska jsem si chtěla ještě užít sluníčka a bezstarostného nicnedělání.
"Co to děláš, Rebeco?" zeptal se Fredy a jeho tón se mi nějak nelíbil.
"Co? Co jako dělám?" zeptala jsem se zmateně. Stál nade mnou a mračil se na mě.
"Ptám se, co si jako myslíš, že děláš?"
"Coby? Odpočívám. Válím se na této příjmné měkoučké dece, na své krásné zahradě, užívám si léta a pohody-"
"Vstávej! Hned! Čemu jsi nerozumněla? Řekl jsem, že máme dva týdny. Máme JEN dva týdny, abychom ze sebe udělali ty nejkrásnější osoby, které kdy Kingstone spatřil. Pohni zadkem a jdeme! Rodrigo tu bude za pár hodin."
"Frederickuuu" fňukala jsem. "Nech mě tady. Dej mi svátek!"
Hrozivě se na mě podíval. Tak hrozivě, že mě nějaká vnitřní síla, která vládla mému mozku, vytáhla na nohy a hnala mě před ním do zámku bez jediného zastavení či ohlédnutí. Ano, tak hrozný ten jeho pohled byl.
"Tak je hodná." pochválil mě kamarád, jako bych byla kůň. Zajímalo by mě, jestli mi dá taky cukřík, ale bála jsem se na něj podívat.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.