Utíkej

19. června 2016 v 8:56 | Briallen |  Jednorázovky
UTÍKEJ



Ležím v posteli a čtu si za doprovodu písničky Many of Horror od Biffy Clyro. Krásnej song, krásná knížka, krásnej pocit ležet v posteli. Miluju postel, miluju čtení, miluju hudbu. Když se začtu do nějaké knížky, je pro mě utrpení toho nechat a jít třeba vařit, uklízet, nebo třeba do práce, na poštu, prostě je pro mě utrpení toho nechat. Dokonce se mi nechce chodit spát, když si čtu. I když se mi zavírají oči, nechci usnout, dokud nedočtu další kapitolu. Proto jsem celý týden chodila spát někdy okolo půlnoci... Ale nevadí mi to. Protože miluju čtení, takže si to ponocování snadno omluvím.
Mám takový pocit...jakože bych si šla zaběhat. Oběhnout si kolečko, jak to vždycky dělávám. Teda...teď jsem asi dva týdny neběhala, ale právě proto mám nutkání oblíknout si sportovní podprsenku a elasťáky a jít. Podívám se na budík na stole. Ještě není asi třičtvrtě na deset. Zvednu se, převleču se do sportovního. Dneska si beru jen tříčtvrteční legíny a lehoučký dres. Jindy si dávám funkční tričko, na to zapnu břišní cvičící pás, abych se víc potila a na to ještě ten dres, do rukou vezmu činky a běžím. Ale dneska si činky nevezmu, beru jen to základní, do ruky vezmu klíček od domu, kdyby tu taťka zamčel, než se vrátím. Slyším zvuky z televize. Dobrý znamení. Půl domu nespí. Vyběhnu ven.
Hned uslyším hudbu a smích lidí někde z dálky. Dneska u nás máme Letní noc, takže půl dědiny je na návsi u hospody a pijou a pijou. No skvělý. Já na tyhle akce nejsu, nikdy tam nechodím. Ani mě to neláká. Proběhnu kolem pár chlapíků, kteří míří nejspíš na tu zábavu. Běžím dál. Není sice zima, ale teplo taky ne. Fouká chladný větřík. Běžím dál a myslím na to, jak se běží lehčeji, když nemám tři vrstvy a činku v každé ruce. Je to krása. Běžím a běžím. Taky si představuju, jak se najednou naproti mě objeví ON. Jo, já vím, bude deset hodin, pátek večer. Co by dělal tady, když bydlí asi deset kilometrů daleko a sem to nemá ani po cestě ani vůbec nijak, prostě sem nejezdí jen tak a nechodí mi naproti, když jdu běhat. Když se takhle impulsivně pozdě večer rozhodnu jít běhat. Ale jsem prostě zamilovaná. Každá zamilovaná holka sní o svým předmětu zamilovanosti. No, a já sním o něm.
Zpomalím do chůze. Každý moje běhání se skládá z toho, že uběhnu cca sedmdesát metrů a pak jdu chvíli normálně, funím jako nosorožec a nemůžu popadnout dech. Po chvíli chůze se zase rozběhnu, uběhnu padesát metrů a zase jdu. A jdu a jdu. Běžím běžím jdu jdu jdu jdu. Běžím jdu jdu. A takhle je to pokaždé. Ani dneska, bez toho všeho závaží, se mi nedaří běžet o moc líp. Jako jo, zvládám trošku delší úseky bez zastavení, ale není to plynulé uběhnutí dvou kilometrů. Ani náhodou.
Pod pouliční lampou na konci uličky, vidím několik postav. Nevím přesně, kolik jich je, tak čtyři, pět... samí chlapi. Doháje, musím kolem nich proběhnout. Nevidím tam, nevidím moc dobře na dálku. Dokonce i když se chci dívat na televizi, musím si dát brýle. Ale na běhání si brýle přece neberu. No a teď mhouřím oči a snažím se zaostřit na tu skupinku několik desítek metrů přede mnou. No co už. Prostě poběžím a nebudu si jich všímat. Běžím stínem, takže mám šanci, že si mě všimnou až když kolem nich prosvištím. Snažím se při běhu našlapovat jemněji, pokud možno neslyšně, ale moc se mi to nedaří. Myslím... že už si mě všimli. Minimálně jeden, plešatej týpek do čtyřiceti let. Nevím, neumím odhadovat věk, nikdy mi to nešlo a zvlášť teď, když je tma, tak nevím vůbec.
"Tak se ukaž" slyším ho a taky vidím, že se na mě dívá. Přitom ještě nejsem úplně na světle. Běžím dál, ještě pár metrů a budou za mnou. Vyběhnu na světlo a chci proběhnout kolem nich. Jsem unavená, nohy mě bolí, píchá mě v boku a dýchám tak nahlas, že neslyším vlastní kroky. Jsem vyčerpaná. Bolí mě břicho z podivné nervozity. Přes to všechno přidám a už skoro sprintuju. Vzhlédnu, abych se podívala, kudy mám proběhnout, ale najednou tam není žádná mezera, kterou bych se protáhla. Zpomalím tak prudce, že mi nohy uklouzne na písku, ale naštěstí udržím rovnováhu a nespadnu. Chlápci stojí přímo přede mnou, je jich šest. Šest podnapilých týpků. Kouknu na hodiny, bude deset.
"S dovolením" řeknu a chci projít mezi nimi. Dívají se na mě, pobavené várazy ve tvářích. No co. Tak se kolem nich procpu. Jdu a procházím mězi dvěma z nich, bohužel stojí tak blízko sobě, že se vážně musím procpat, tím pádem se jich dotýkám, otřu se o jejich paže a ramena. Už se těším, až se osprchuju.
Hlava mi škubne dozadu, někdo mi zatahal za vlasy. Prudce se otočím, chlapi se smějou. Rozběhnu se. Běžím a běžím. Mám strach. Mám takovej strach. Běžím, lapám po dechu, nohy protestují, plíce taky, celé moje tělo protestuje, srdce bouchá tak hlasitě, že nic neslyším, takže nevím, jestli je někdo za mnou nebo ne. Tep mi doslova hýbe obličejem, cítím tep ve spáncích, v uších, na krku. Bojím se, běžím dál a dál. Silnice vede do kopce, ale já prostě nemůžu zastavit. Už ani neběžím, už je to jen taková hodně rychlá chůze, mozek, který na mě řve: "Dělej, holka, makej, běž, běž, nebo se tady podělám strachy. Podělám, jakože doslova podělám! Tak běž!" už taky ztrácí na razanci, protože už nemůžu. Nemůžu, všecko mě bolí, všecko mám v jednom ohni.
Po běhání většinou sedím na schodech před domem, vyzuju si boty, počkám, až se trochu vydýchám a odpočinu si a pak teprve jdu domů. Někdy tam sedávám pět, deset minut. Dneska ne. Dneska jdu rovnou domů a ihned za sebou zamknu dveře. Sice to nevypadalo, že by mě sledovali. Běžím rychleji, než banda opilých idiotů. Ale přesto všechno nemám dobrý pocit. Ani nerozsvítím v předsíni, boty do police uklidím po tmě a jdu hned nahoru do svého pokoje, kde zní hudba. Pieces od Sum 41. Zapomněla jsem odpojit mobil od repráků.
Podívám se na budík. Je teprve pět minut po desáté. Celé tohle dnešní tóčo netrvalo ani půl hodiny. A já mám pocit, že to byly hodiny a hodiny. Svalím se na postel a objímám polštář. Už nikdy tě takhle náhle neopustím, říkám posteli.
Nikdy.
Miluju tě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.