Všechno nebo nic - 2.kapitola

22. června 2016 v 14:56 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 2. KAPITOLA



BEN

Začátek školního roku.
Umučení.
Poslední rok. Za pár dní mi bude devatenáct a připadám si pořád jako děcko. Proč? Protože jsem obklopen děckama. Kámoši se chovají jak malí: dělají si naschvály, vlastně nejen sobě, ale i ostatním. Všem, kdo jim přijde do cesty. Hrají počítačové hry, ze všeho mají srandu, skoro nic neberou vážně (kromě PC her) a největší kraviny dělají u jídla a s jídlem.
Ne že bych se od nich zas tak moc lišil. Snažím se zachovat si pověst toho člověka, kterému na ničem moc nezáleží. Ano, učím se celkem dobře, ale ani se o to moc nesnažím. Prostě mi to v té hlavě zůstává tak nějak...samo. Nelezu učitelům do zadku. Nehlásím se v hodinách, když nemusím. Ale když už se mě na něco zeptají, tak odpovím. Hraju fotbal. Miluju fotbal. Jde mi to. Umím ho skvěle. Jo, možná zním nafoukaně, ale to je mi jedno. Jde o to, že na fotbal jsem mistr.
"Letos to Východňákům natřeme!!" zařval mi Ati do ucha.
"Co blbneš vole? Jsem hluchej!"
"Se z toho neposer. Východňáci jsou mrtví muži, to vám říkám, kluci. Nakopem jim zadky!" Ati se obrátil ke všem ostatním a začal jim vyjmenovávat seznam nadávek a rýmovaných pokřiků (neméně urážlivých) na adresu Východní soukromé střední školy- Letos proti nim hrajeme několik zápasů. Asi šest. Vítězství závisí na počtu vyhraných zápasů. Prostě kdo vyhraje víckrát. Těším se. Hrozně se těším. Protože prostě vím, že to vyhrajeme. Já a Kladivo v útoku = je to jasný.
Ati ani Kladivo nejsou pravý jména. Prostě se jim tak říká. Já už si jejich pravý jména ani nevybavuju.
Kladivo je týpek, měří skoro dva metry. Je to montrum. Když mluví, tak řve, nikdy nemluví potichu. Je mohutnej, ale při sportu výbornej. Umí všecko. Spolu, spolu je porazíme. Teď se jen držet dál od problémů, protože kdo provede něco opravdu netaktního, neslušnýho, hnusnýho, prostě jakejkoli průser ve škole, vyloučí nás z týmu. To nesmíme dopustit. Letos jsme hvěznej tým. Nění tu nikdo, kdo by nás brzdil. Jsme sehraní. Zmákneme to.
Ale držet Kladiva od problémů... to bude těžký. Hodně těžký. Má ze všeho prdel.

Společenská místnost se začala zaplňovat lidmi. Doháje, blbý spojený ubytování. Teď aby si člověk dával pořád pozor, jak vypadá, když tu chodí i holky. Kluci se shodli na tom, že je to výborný, že je to splněnej sen, tohle společný bydlení. Ale mě to teda pěkně štve. Rozčiluje mě to, že už tu nemám ten svůj klid, klučičí klid, kdy se můžu válet jak chci, kde chci, dělat si co chci, chodit oblečenej jak chci, nebo třeba neoblečenej, když chci. Teď..teď abych si dával pozor i na to, jak vypadám, když se po ránu probudím a chci jít do koupelny.
Rozhlížím se po všech těch lidech, holky sedí v hloučcích a štěbetají jak papoušci. Předvádí si nové oblečení a všecky možný další zbytečný krámy, který si přivezly z domova. Rozmazlený slečinky.
Rozhlížím se kolem dokola a pohled mi ulpí na osobě celé v černém, jen její tenisky září jasnou červení. Ta holka sedí na okenním parapetu a kouká se ven otevřeným oknem. Dlouhé vlasy vlají ve větru a září, jak na ně svítí slunce. Jinak se nehýbe, prostě jen sedí, jako socha a kouká ven.
Je divná. A mám dojem, že jsem ji už někde viděl. Ale kde? Nemůžu si vzpomenou. Černá. Černá. Kde jsem tu holku celou v černým viděl?




LAURA

"A nechceš si vzít třeba něco, co není černý? Nějakou jinou barvu? Co třeba tohle námořnický tričko? Odkud ho máš? Je pěkný." Kat vytáhla ze skříně tričko, který jsem si koupila nedávno na výletě do města vzdáleného asi sto kilometrů od mýho bydliště. Nevím, prostě mě přepadla chuť koupit si něco letního, něco barevnýho, a uviděla jsem tohle triko, modrobíle pruhované, prostě námořnické proužky, na bocích rozpadky, vzadu delší než vepředu. Moc se mi líbilo.
Jenomže.
Vzít si vodorovné proužky, když jdu někam s Kat, která je mimochodem o hlavu menší a o polovinu lehčí, je dost velká blbost. Už tak je na první pohled jasný, že ta holka je nádherná. Ani mě nepotřebuje vedle sebe, aby vypadala líp, protože ona VŽDYCKY vypadá líp. Dokonce i když jde sama, vypadá líp. A to je umění. A to je Kat.
"Nevím, asi jsem měla zatmění mysli, že jsem si ho koupila." odpovídám po delší době. Nebudu si brát nic jinýho, než černýho. Světlý věci, který rozšiřujou moji už tak mírně rozšířenou postavu, si nechám na spaní.
"Ty seš pako. Určitě by ti to slušelo. A jako bonus bys nevypadala tak nepřístupně, jako pod vší tou černou, kterou máš na sobě skoro pořád."
"Vypadám nepřístupně?" zeptám se s nadějí v hlase a úsměvem na tváři. "Faaakt? Super!"
Kat se na mě zamračí a pak se zasměje.
"No to si ze mě děláš srandu, ne? Jak se z toho ještě můžeš radovat? Konečně máme nějakou šanci potkávat se s klukama i mimo školní lavice. Není to boží? Hrozně se na tenhle rok těším. Třeba přestaneme být Forever Alone! Teda...pokud si vezmeš i něco jinýho než je černá."
"Vždyť mám červený tenisky!" ohradím se a poukážu na svoje boty, který jsou celý, ale úplně celý červený. Ani jedno místo není jinak barevné, všecko je červený. Miluju je.
"Ooooo, no teeedaaa, to ses překonala." Pronese Kat sarkasticky.
Pokud jde o to Forever Alone (dále už jen FA), je to náš vtip. Můj a Kat. Obě jsme byli tolikrát zamilovaný, ochotný pro toho kluka udělat cokoliv, ale všechno marně. Kat je tak hezká, že by mohla mít kohokoliv. Teda, podle mýho názoru. Ale vždycky narazila na samý kretény. Vždycky.
"Tak jdeme?" zeptala jsem se a vzala do ruky knížku. Bez knížky nevyjdu z pokoje. Kat zase bez mobilu. Každej máme něco.
"Vážně se nepřevlíkneš?" zeptá se naposledy (doufám).
"Ne!" odpovídám naposledy (taky doufám).
Vzdychne a vykročí z pokoje.

Už z dálky slyšíme řev ze společenské místnosti. Když otevřeme dveře, uvidíme skupinku nalevo, sedí v křeslech a válí se na pohovce.
Celý fotbalový tým.
"Letos to Východňákům natřeme!!" zařval zrovna jeden druhýmu do ucha. Jsou to pošuci. Já se jim raději vyhýbám, a jde to dobře, protože nejsem ten typ holky, která by kluky z fotbalového mužstva zaujala na první pohled. Nebo na ten druhej. Nebo na další. A další. A další.
"Magoři..." zamumlám pro sebe a zamířím k oknu. Ráda sedávám na okně. Jsou tu rovné široké parapety, takže se na ně vleze i můj zadek a nesklouzávám z nich. Je to super. Kat se rozvalí do křesla vedle a hned zapíná wifi. Pokud ji teda měla vypnutou. Těžko říct. Sednu si a začtu se do knížky.
Čtu, zapomenu na všechno okolo. Když se rozesměju u vtipné pasáže, otočím se k Kat, abych jí to přečetla.
"Ty, Kat, ten týpek normálně..." začnu, ale ona tam není. Není na svým místě a místnost je plnější, než byla ještě před pár minutama. Nebo jsem ztratila pojem o čase? Rozhlídla jsem se, jestli někde neuvidím Kat. Objímá se u dveří s nějakým klukem. Ona má všude kámoše. Myslím klučičí kámoše. Jak říkám, každej ji chce. Sleduju to a tiše závidím, že si musí stoupat na špičky, aby ho objala kolem krku. Já jsem moc vysoká. Měřím stosedmdesát něco. Nemusím si stoupat na špičky skoro nikdy. Navíc ani neobjímám kluky, takže vlastně vůbec nikdy.
Jedinej člověk, co mě teď napadá, u koho bych si vyloženě MUSELA stoupnout na špičky, je jeden borec z fotbalovýho týmu. Měří snad dva metry, je to obr, je mohutnej a ve fotbale je skvělej. Ne že bych se v tom vyznala. Myslím, že mu říkají Palice...nebo tak nějak... ehm...Palice asi ne...Bylo to něco na O? Ehm...nevim.. Joo!!! Kladivo! Kladivo mu říkají. Tyvole, prej na O, já su fakt debil.
Nic, nebudu špehovat Kat, ať se objímá se svýma kámošema. Tenhle kluk je myslím zrovna hodnej, žádnej šprýmař, žádnej sukničkář, prostě milej hodnej kluk. Kámoš. Nechám ji, ať si povídají. Hlavně ať je šťastná.
Otočím se k oknu a sleduju venek. Okolí školy je úžasný. Krásný trávníky, že bych se tam natáhla a usnula. Zelená posekaná tráva v parku okolo, Lavička skoro na každém kroku. Plno stromů. Jezírko, nebo rybník, nebo co to je. V létě se tam chodívalo koupat. Teď by se to ještě taky dalo, je září, ještě je venku léto.
Vítr mi ovívá obličej a čechrá vlasy. Slastně zavřu oči.
"Snad nechceš skočit." ozve se za mnou. Prudce se otočím. Stojí tam kluk, hnědé vlasy, výrazné obočí.
"Promiň, cože?"
"Nejsi jeden z těch sebevrahů, co ve strašlivé depresi píšou básničky a nakonec ve snaze se zabít skočí z druhého patra a skončí se zlomenou nohou v léčebně, že ne?"
Nechápu. O co jde? Je to tím, že mám na sobě černou? Černé triko, černé kalhoty? Proto si myslí, že jsem v depresi? Že jsem nějaká pošahaná emařka? Asi si nevšiml mých bot.
Zavřu knížku, kterou jsem stejně zapomněla číct a natáhnu nohy před sebe.
"Ne, nejsu. Nejsu žádnej sebevrah." odpovím nakonec.
"Aha, ty si tady čteš, promiň, nechtěl jsem tě rušit."
"Dobrý, v pohodě, nic se nestalo." směju se. Doháje. Kde jsem toho kluka viděla?
"Jsem Ben." představí se a natáhne ke mě ruku. Sjedu pohledem z jeho obličeje k ruce a zase zpátky. Nakonec ji stisknu.
"Laura."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.