PÁTEK

10. července 2016 v 15:46 | Briallen |  Jednorázovky
PÁTEK



Dneska je pátek.
Ráno jsem vstala a všecko bylo dobrý. Nalíčila jsem se trochu víc, dala jsem si černý linky. Černý linky si dávám fakt jen výjimečně, když jdu s někým ven, a to jen zřídkakdy. Ale dneska jsem prostě měla náladu, říkala jsem si, že si odpoledne zajdu třeba do tesca a chtěla jsem být hezká. Oblíkla jsem si černý legíny a bílý tílko a poprvý jsem si v tom nepřipadala tlustá. Přes noc se mi nějak vyfouklo břicho, nebo co, který jsem měla vždycky vypouklý, prostě tam mám špek. Taky na bocích, ale tyhle legíny měly prostě dobrou gumu v pase, že to všecko utahovala, nebo co. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Nejsem jedna z těch sebekritických holek, který nesnáší, jak vypadají, i když vypadají prostě dobře. To ne, já si umím říct, když mi něco sluší. Já se umím pochválit. Vlastně se chválím pořád, na venek tak aspoň působím sebevědoměji, ale zas ne moc, abych nevypadala namyšleně, protože, to si musím přiznat, namyšlená já fakt nejsem, k tomu mám daleko…řekněme minus deset kilo. PAK bych možná začala být namyšlená.
Ale to se budou spíš prohánět indiáni na ponících po Svoboďáku, než abych já zhubla.
Ještě jsem si vzala černobílej přehoz, kterej nosím jenom doma, ale třeba se jednou odvážím a vezmu si ho i mezi lidi. Je to moc hezký, jenom se v tom necítím jako na přehlídkovým mole, prostě, jestli mi rozumíte…
Doma všecko dobrý. Se sourozencama sranda, na oběd rýžová kaše s kompotem, kterou miluju. Psala jsem si přes Instagram s jedním týpkem z Indie. Je moc hodnej, bavíme se, je milej, učím ho česky. Neskutečně v pohodě člověk. Škoda, že nikdo takovej není v Česku…. Hned bych po něm skočila. Haha…
Potom mi napsala kámoška, se kterou jsem se už dlouho nebavila, tak týden jsme si nepsaly (a to už je co říct) a i to poslední psaní moc nedopadlo… No prostě teď se mi ozvala, kdy teda půjdeme ven a na mě padla taková zvláštní depka, bylo mi smutno a psala jsem bez smajlíků a všecko mě to otravovalo a já jsem prostě chtěla jen jít někam doháje, jít a přemýšlet, prostě jen jít, jít, jít, někam, kde nikdo není, kde budu moct být sama se svým mozkem, kterýho teď objímá ta šedočerná chobotnice Depka.
Sbalila jsem si věci (peněženka, mobil, sluchátka, knížka - prostě klasika) a oblíkla se do svých nových lacláčových kraťásků. Toužím si je oblíct od té doby, co jsem si je koupila, ale ještě k tomu nebyla příležitost a jen tak je nosit nechcu. Oblíkla jsem si to a vyrazila. Říkám si, projdu se do tesca a zpátky, jsou to dva kiláky tam, dva zpátky, možná něco navíc, dohromady to může být tak pět kilometrů, plus mínus. V pohodě. To mi nevadí, aspoň si pročistím hlavu.
Tož jsem teda šla.
Chtěla jsem si po cestě číst (normálka, to dělám pořád), ale nakonec se mi nechtělo moc myslet, tak jsem si jen dala sluchátka a pustila si písničky do uší.
Byla to taková krása, prostě jen jít a kašlat na ostatní, kašlat na všecko a jen jít a jít a poslouchat oblíbenou melodii.
Jenomže i to poslouchání má svoje negativa. Slova písničky mě připomínala JEHO, to bylo zlý. Snažím se z toho dostat. Marně. Prostě…nevím, jestli to znáte, když jste až do morku kostí zamilovaní do osoby, kterou prostě nikdy nemůžete mít. U které je jasný, že vás nebude nikdy milovat tolik, jak vy ji. A já, totální idiot, jsem největší světovej expert na tyhlety stavy zamilovanosti. Já jsem na to expert. Profík v oboru.
Stalo se mi to bezčetněkrát, že jsem zamilovaná do kluka, kterej mě prostě nemůže chtít. Je to jasný, že ne, protože to je prostě vidět. Je to prostě jasná věc.
A nejhorší na tom je, že to trvá dlouho. Trvá to třeba rok, možná víc, kdy jsem do někoho totálně zamilovaná a nemůžu se z toho dostat. Občas udělá něco, co mě totálně rozhodí, jsem na něho naštvaná a říkám si: "Jo, tak teď jsi to milej zlatej pěkně podělal, teď už s tebou končím." Třeba když řekne něco hnusnýho na můj účet nebo tak.
Jenomže.
Vzápětí třeba udělá něco hezkýho, něco milýho, něco, u čeho si řeknu: "Ježkovyyyy, on je tak sladkej, co když mě přece jenom má rád…?" A je to tady zase. Jsem v tom zas. No a takhle to se mnou chodí celou dobu. Rok, někdy víc, málokdy míň. Co mám doháje dělat?
Zatím jsem se z toho vždycky tak nějak dostala, ale tentokrát je to něco jinýho.
Tentokrát ten můj…ehm… jak to říct… objekt zamilovanosti? Asi jo… No prostě tentokrát to není člověk, do koho by se normálně někdo zamiloval. Není to někdo, koho když holky míjí na ulici, řeknou si: "Sakra! Ten je ale pěknej, doháje!" Ne, to fakt ne. Neříkám, že je škaredej, podle mě pěknej je, ale není to ten typickej hezounskej vzhled. To rozhodně ne. Spíš jde o to, že čím víc ho poznáváte, tím se vám zdá hezčí a hezčí. Je hrozně moc hodnej. Je to jeden z nejhodnějších lidí, co znám. Je milej, ochotnej, vstřícnej, celkem ohleduplnej, rád s čímkoliv pomůže. Dělá pro druhý co může. Skvěle se s ním povídá.
Tak dost, musím s tím přestat. Tohle už není normální, měla bych se uklidnit.
Ale když…já prostě toužím po svým vlastním šťastným konci, nebo možná začátku, kdy najdu toho správnýho člověka a všecko bude dobrý, už navždycky.

Chcu to víc než cokoliv jinýho (kromě světovýho míru, jako správná Miss).
A jednou, nevím přesně kdy, možná za rok, za dva, za pět, za deset nebo třeba za týden, jednou ho najdu a on najde mě. Někdo. A ten někdo, to bude ten pravej, ten správnej, můj šťastnej začátek.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.