PSEUDOŽIVOT I.

13. července 2016 v 18:15 | Briallen |  Jednorázovky
PSEUDOŽIVOT I.




PONDĚLÍ - VEČER
Co to mám s mozkem, doháje??
Proč prostě nemůže na chvilku vypnout a zmlknout, abych mohla už konečně v klidu usnout?
Zítra vstávám před pátou. Já prostě MUSÍM usnout!!
Šla jsem spát před desátou. Od té doby se převaluju na posteli, hledám vhodnou polohu, ale samozřejmě všechno marný. Není to tak, že by můj nádhernej mozek pořád přemýšlel, to ne, ale prostě jen nemůžu najít jedinou pohodlnou pozici, který by mi za pár minut nepřestala vadit. Tak se mi v hlavě odehrávají ty příběhy. Příběhy, který čtu. Příběhy, který píšu, s postavama, který jsem si tak nějak vymyslela, i když jsou to vlastně vždycky lidi z mýho života. Reálný lidi. Reálný lidi, kterým trošičku změním vizáž nebo charakter, když o nich píšu, aby se nepoznali, kdyby náhodou na můj blog narazili. Ale ne moc, jen trošku, aby to nebylo na první pohled jasný.
Taky jsem tam já.
A ON.
A já si v hlavě přehrávám alternativní pokračování.
Jak já si jen přeju, aby to byla skutečnost!
Achjeee....
Mám toho v hlavě tolik, ty příběhy někoho, kdo jsem vlastně já, ale vlastně to já být nemůžu a nikdy nebudu...
Je jedenáct pryč. Přes hodinu se tady válím.
A nespím.
Ale musím!!!
Jdu to zkusit.
Dobrou...



ÚTERÝ
Probudila jsem se, unavená jako nevimco, přes okno vidím bezbarvý nebe, zvláštní odstín šedivé barvy...
Kolik je hodin?
Podívám se. 4:45. No paráda - za pět minut mi zazvoní budík. Úžasný, probudit se pár minut předtím, kdy budu MUSET vstávat.
No co. Stejně už neusnu.
Su unavená jako prase, ale spat už stejně nebudu. Už by se mi to ani nepovedlo.
Tak vstávám.
Vím, že teď budu mít celej týden posunutej, když je to zrovna úterý, kdy jdu poprvé po delší době do práce. Furt si budu myslet, že je o den míň. Z dneška budu mít pondělí, stopro.
Doháje..
Oblíkla jsem si potrhaný džíny, boyfriendky. Haha, to je fakt dost k smíchu - boyfriendky. Za 1) žádnýho boyfrienda nemám, tak koho se tady snažím přesvědčit? A za 2) se jim tak říká proto, že mají být holce trošku velký, aby to vypadalo, že má na sobě džíny svýho kluka. Mě ty moje volný rozhodně nejsou. A asi ani nikdy nebudou. Prostě na to nemám postavu, no... Nikdy jsem neměla a nikdy mít nebudu. Mám až moc ženský tvary. Velkej zadek a boky a stehna. Ale co.
Obleču si ty džíny a bílý triko s nápisem "I´M A FAMOUS PERSON" Haha. Ale co, dneska na to kašlu.
Jdu první den do práce po týdnu volna. Už se mi po tom celkem stýská, i když vstávat se mi fakt vůbec nechce.
Možná půjdu pěšky, abych se trošku probudila. Je to sice kopec, asi dva kiláky dlouhej, ale stejně. Ještě před nedávnem jsem tak chodívala denně. Z práce i do práce. Ale poslední dobou jsem na to kvůli vedru neměla moc náladu.
Tak třeba dneska...

Nakonec do práce stejně jedu autobusem. Usoudila jsem, že na pěší tůru se dneska prostě moc necítím. Z práce pěšky půjdu, slíbím si.
Jako první přišla Lilinka, neskutečně roztomilá holčička, asi pětiletá. Moc dobře nemluví, místo "cesta" řekne "česta", jednou mi řekla: "Já vás mám uáda". Neumí R, říká místo toho U, většinou. Zvláštní. Ale je úžasná.
Bavíme se spolu, říkala mi, že včera bylo takový horko, že chodila na dvorku jen v kraťasech, že i v šatech jí bylo vedro.
Říkám: "Já bych chodila jenom v plavkách."
Lili: "To by se vám každý smál, když máte velký pvsa."
Začala jsem se smát jak blázen, prej velký prsa! Smála jsem se a smála a Lili se ke mě přidala. Byly jsme tam zatím jen my dvě. Byla jsem ráda, že zatím nepřišly jiný děti, zvlášť nějací kluci předškolního věku (pracuju ve školce, kdo nepochopil). Smála jsem se a Lili taky a pak říká: "To je moc leguační." a já jsem se smála ještě víc.
Pak byl chvilku zase klid a ona mi pak ukázala loket, kde měla zahojenou odřeninu, takže kůže byla hezky růžová, prostě zahojený. A ona: "Au, au.." skuhrá a strká mi loket pod nos. Koukám na to, vidím, že je to zahojený, tak nechápu.
"Au au, já jsem se včeua bouchua, spadua jsem a zakopua o kočku."
Zírám na ni. "O kočku??"
"O kocoua."
Aha, o kocoura, tím se to vysvětluje. Chtěla jsem se strašně smát, ale ona se tvářila tak vážně, že jsem raději taky zachovala vážnou tvář.
Úplně mi to zvedlo náladu, tahle dívenka je prostě úžasná.
Zbytek dne uběhl celkem dobře. Přišla kolegyně a řekla mi, ať jdu domů. Takže jsem v deset hodin šla.
A ano, světe div se, opravdu jsem dodržela svůj slib a šla jsem pěšky. Bylo to úžasný. Bylo teplo, vykračovala jsem si v nových slunečních brýlích, cítila jsem se super, do toho písničky do sluchátek... Je to cesta z kopce, takže krása. Sice jdu po silnici, ale to je přece jedno. Auta se mi vyhnou a já se rozhodně nepromenáduju uprostřed vozovky, jdu hezky po kraji, někdy skoro v příkopu.

Odpoledne jsem dočetla další knížku. Ta kniha má nějakých 600 stránek a mě to netrvalo ani čtyři dny.
Zajímavý.
Jak jde o nějakou kravinu, su schopná to přelouskat za chviličku a pamatuju si z toho skoro každý slovo.
Jakmile se mám něco naučit, něco užitečnýho, něco pořádnýho, co se mi bude v životě hodit, trvá mi to věčnost a nepamatuju si ani slovo...
Tak už to je.
Zajímají mě příběhy, PŘÍBĚHY, ne nějaký užitečný blbosti.

Dočetla jsem to a strašně moc jsem chtěla začít třetí díl, jenomže jsem ho neměla. Koupila jsem si jen dva díly, třetí mi chybí.
Potřebuju ho.
Já tu knížku prostě potřebuju.
Oblíkla jsem si černý kraťásky a bílou halenku s barevnýma kytkama, jsou to takový minišaty na zavazování dozadu, hrozně se mi líbí, ale samotný bych je nenosila, lezl by mi z toho zadek.
Sedla jsem na kolo a vyrazila. Do tesca to mám nějakých dva a půl kilometru, plus mínus, za chvilku jsem tam.
Šlapala jsem a šlapala a za chvíli už jsem byla u tesca. Zamčela jsem kolo ke stojánku a pokusila se stáhnout si kraťásky o něco níž, při jízdě se mi vyhrnuly. Nemám na ně nohy, jsou moc krátký, nemám na to postavu, ale miluju je. Jsou černý s vysokým pasem. Obvod pasu je mi trošku větší, výrobci asi nechápou, že existují i holky s velkýma zadkama ale úzkým pasem.
V odrazu otevíracích dveří vidím, že zepředu vypadám jako bych měla jenom ty šaty. Fakt to tak vypadá, ale jsem ráda, že pod nima něco mám, jestli mi rozumíte. Jistota je jistota.
Vlezu do obchodu a vyberu si z bankomatu.
Potom tam uvidím knihkupectví a vlezu tam. Jdu rovnou k regálu, kde by tu knížku měli mít. Koukám a koukám, hledám šedej paperback s černým nápisem...
Nikde ji nevidím. Sakra práce.
Stojím tam asi pět minut a hledám tu knížku. Nikde nic.
Zklamaně odcházím, koukám do regálů a jdu k východu a v tom to uvidím. Tři šedé knihy vedle sebe, všecky tři díly!
Hrábnu po tom třetím a kouknu na cenu.
399,-
Doháje.
Ve městě by to měli aspoň o pade levnější...
Ale já nechci do města.
Já chci tu knížku.
A hned.
No a tak jsem si ji prostě koupila.
Jo, až takovej su závislák.
Koupila jsem si tu knížku a šťastná jako blecha ju zpátky ke kolu. Paráda!
Teď mě mrzí, že jsem raději nešla pěšky, na zpáteční cestě jsem si mohla číst, ale místo toho šlapu na kole.
Dojela jsem domů, spocená jako prase.
Tyvole, už nikdy.

Hnedka vylezu po schodech nahoru do svýho pokoje a začtu se.
A děkuju sama sobě, že jsem si to koupila, protože já to prostě POTŘEBUJU VĚDĚT, jak to s nima dopadne.
A nejhorší na tom je, že prý bude ještě čtvrtej díl, ale ještě není vydanej.
A přitom každej ten díl skončil nějak neukončeně, prostě vždycky nutně potřebujete další díl, abyste věděli, jak se to vyřešilo, ten zádrhel. Prostě potřebujete - pokud máte srdce. Pokud jste jako já.
Knihomaniak.
Blázen posedlej příběhama.
Mozek plněj příběhů, kterej jich stejně nikdy nemá dost.
Čekání na čtvrtej díl bude krutej trest za to, jak jsem posedlá.


ÚTERÝ - VEČER
Nemusím jít spát brzo, protože zítra jdu do práce až po obědě.
Víte, co to znamená?
Že si můžu do noci číst!
Jupijajej!
Jenomže... když na budíku vidím půl dvanácté, předpokládala bych, že už budu aspoň ve třetině knížky. Ale jsem furt na začátku. Nějak to neubejvá, jakto? Co se stalo... Předtím jsem přečetla dvě stě stránek jen tak, lusknutím prstu, a teď nic.
Asi nejsem v té správné náladě.
Venku prší, je to krásný, dešťový kapky mi padají na střešní okno, tlučou jako nedočkavej návštěvník, jako tisíce nedočkavých návštěvníků.
Jednou, když se moje mladší sestra bála bouřky, řekla jsem jí, že blesky jsou proto, že si Bůh hraje s vypínačem (četla jsem to zrovna v nějaké knížce). A ona vykládala, jak se bojí, že jí ten déšť vadí a tak. Tak jsem si vymyslela, že ten déšť je jenom ticíse andělíčků, kteří stojí na nebi na mracích a čůrají dolů. Prší, protože andělíčci čůrají.
Smála se jak blázen a bylo to v pohodě.

Tak jsem šla spát, ale bylo to stejný, jako včera. Válela jsem se sem a tam a ne a ne usnout. Vždycky mě něco probralo z polospánku, vždycky tu bylo něco, co mě vyrušilo a já jsem mohla s usínáním začít znova.



STŘEDA
Dneska je středa, mám náladu na pendrek.
Děcka v práci zlobily jak čerti vyhnaní do světa.
Bolí mě v krku, jak jsem na ně furt řvala.
Bolí mě hlava, jak jsem na ně furt řvala.
Bolí mě oči, jak jsem si nedala brýle a mhouřila jsem je, když jsem chtěla zaostřit na někoho, na koho jsem zrovna řvala.
Bolí mě mozek, jak je přeplněnej a já se tímto nesmyslným vyprávěním snažím trošku mu ulevit. Sobě. Jemu a tím i sobě.
Bolí mě srdce, protože miluju někoho, kdo mě nemiluje.
Bolí mě duše, je vyčerpaná.

Bolí mě žaludek, mám hlad.
Jdu si dát špagety, který jsem uvařila k obědu a pak si prostě jen lehnu a budu si číst.
Život.
Pseudoživot.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.