Všechno nebo nic - 3. kapitola

5. července 2016 v 16:39 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 3. KAPITOLA




BEN

Doháje doháje doháje.
Nevšiml jsem si té knížky.
Četla si a já jsem blábolil takový kraviny o sebevrazích.
Já jsem takovej vůl.
Totálně jsem se ztrapnil. Jo, to jsem celej já. Když už se konečně dokopu někoho oslovit, tak se totálně ztrapním. Všecko podělám jediným slovem, jedinou větou nebo prostě jen tím, že já jsem já. Achjo.
"Já se omlouvám, promiň, nevšiml jsem si, že si čteš...nechtěl jsem tě rušit nebo tak..." koktal jsem a znovu se omlouval.
"V pohodě. Ani já jsem si té knížky moc nevšímala." odpověděla Laura a tak zvláštně se na mě koukala, jako by fakt hodně přemýšlela, kam si mě má zařadit, nebo co. Abych pravdu řekl, ani já jsem nevěděl, kam si ji mám zařadit. Myslím, že jsem ji už někde viděl. Myslím, že to bylo teď v poslední době. Jen doháje nevím, kdy a kde to mělo být.
A teď najednou taky nevím, co jí mám říct dál. Proč jsem sem vůbec šel a oslovil ji? Proč?
Nevím, prostě to byl najednou takovej popud. Zvedl jsem se z křesla, kluci si mě stejně nevšímali, všichni sledovali Atiho, jak se předvádí a dělá ze sebe vola. Prostě jsem se zvedl a šel sem a začal kecat ty blbosti, protože. Jsem. Si. Doháje. Sakra. Nevšiml. Té. Knížky.
Teď vážně: kdo v dnešní době ještě čte? A když už, tak jsou tu přece čtečky. Elektronika. Reálnou knížku jsem už dlouho u nikoho neviděl.
"Co čteš?" Velmi inteligentní otázka, Bene. Opravdu. Jsi pašák. Bravo, tleskám (v duchu si vybavím emotikon tleskajících ruk. Dal bych je tak desetkrát za sebou.). Jako bych tomu měl rozumět. Já nečtu. Vůbec.
Ukáže mi knížku. Alchymista. Hm..neznám. A jak se doháje vyslovuje ten autor? Co to je za jméno?
"Zajímavý?" Další z mých bravurních otázek. Kdyby to nebylo zajímavý, tak by to přece nečetla. Doháje. To snad není pravda. Soudě podle záložky v knížce je skoro na konci.
"Jo, je to super. Jedna z nejlepších knížek, jakou jsem kdy četla. Možná nejlepší. Je to jak pohádka, skvěle se to čte..."
Koukám na ten knižní přebal a vůbec nic mi to neříká. Pak mi pohled spadne na její nohy. Boty. Ta červená. Tyjo, jsou fakt celý červený. To je celkem cool.
"Hustý boty." říkám. Sklonila hlavu a koukla se na svoje nohy, jako by zapomněla, co si dneska vlastně obula. Pak se na mě s úsměvem podívá. Fakt se usmívá, tyjo. I oči se jí usmívají. Usmívá se jí celý obličej.
"Dííík" protáhne a zakření se ještě víc. Usmívám se taky.
Laura.
Laura seskočí z parapetu a stoupne si tak necelej metr ode mě. Je vyšší než já? Nee, to přece... Já mám nějakých stosedmdesát. Ne, určitě není vyšší, to se mi jen zdá. Jsme stejně.
Jo.
Jsme stejně.
"No takže... ty hraješ fotbal?" Zeptá se a kouká na mě s mírným úsměvem.
"Jo, jo hraju, v útoku. Letos to bude celkem o hubu, si myslim. Kluci to hrozně prožívají, asi bych měl taky. Stejně si myslim, že jim nakopem zadky. Teda jako Východňákům, myslim. Chápeš. No prostě to bude celkem velký, myslím, že to bude prožívat celá škola. Jakože fankluby a roztleskávačky a plakáty všude a vlajky a asi budou i o dost náročnější tréninky..." odmlčím se, když si uvědomím, co tady melu za kraviny, který tu holku asi určitě vůbec nezajímají. Podívám se na ni a cejtím se fakt trapně. Ať se propadnu do země. Melu tady o fotbale, ježkovy zraky.
"Jo, taky si myslím, že to teď budete mít hodně těžký. Trenér z vás bude chtít vydřít duši, co? Je to celkem pruďas, když o něco jde. Vlastně i když o nic nejde. Jednou nás suploval, když jsme hráli volejbal, což mi vůbec nejde, samozřejmě, já mám raději florbal, no a on na mě pořád řval, ať se snažím, že tady jde o vítězství a tak" smála se Laura a vykládala, jako by si vůbec nevšimla, jak trapná byla ta moje řeč předtím. "Ale víš co, podle mě bude nejlepší strategie, že Kladivo bude vepředu, totálně zastraší soupeře a vy se pak vrhnete do útoku a budete jim tam sázet jeden gól za druhým." Najednou se tváří, jako že to myslí naprosto vážně. Udiveně na ni zírám.
"Samozřejmě, co jsem viděla, on to taky někdy dost přežene, tak se musí trochu krotit, aby nedostal žlutou nebo nedejbože rovnou červenou a pak by nemohl hrát a strategie by byla dost v háji..." zasměje se Laura.
"Joo, to je celkem dobrý, to by šlo, zkusím to navrhnout na trenálu." usměju se. Ale myslím to vážně, není to špatnej nápad. Kladivo je dost velkej hromotluk, aby zastrašil soupeře. Aspoň trošku. Jeho zlomenej nos dodává jeho vzhledu na nebezpečnosti. A taky schopnost udržet si totální poker face, ať jde o cokoliv.
"Takže ty sleduješ zápasy?" zeptal jsem se.
"Jo, sleduju, baví mě to, když hraje někdo, koho znám. Jako normálně se na zápas v televizi koukám, jen když hrajou naši. Ale hokej mě baví přece jenom víc."
"No je pravda, že je to zajímavější, když o něco fakt jde. A hokej je o sto procent lepší, to je jasný." souhlasím. Tahle Laura, ta má něco do sebe.
"Heeeeej, Beneeeeee, HEEEEEJ!!!!!!! BENEEEEE!!!! BEEEEENEEEEE!!!!!!" Ati na mě řve přes celou místnost. Snažím se ho ignorovat, ale postupně se k němu přidá i Kladivo a pak už celej tým. Podívám se na Lauru, která se tváří tak zvláštně, něco mezi odporem a pobavením. A najednou vím přesně, odkud je mi povědomá.
"BEEEEENEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!! BE-NE! BE-NE! BE-NE!" Celej tým začal skandovat moje jméno. Otočím se a oni se na mě už ani nekoukají, jak je zaujalo to skandování, ke kterýmu se přidává pár dalších lidí, kteří nejsou z týmu. Spolužáci a další.
Otočím se na Lauru.
"Asi raději půjdu, než to tady zboří."
"Jasně, v pohodě, tak čau, dík za pokec." Usměje se a odchází.
"Tak jo, měj se.." řeknu ještě jejím zádům. V chůzi se otočí a mávne mi.
Laura.





LAURA

Dojdu do pokoje a plácnu sebou na postel.
Ben.
Už vím, odkud ho znám. Už vím, proč mi přijde tak povědomej.
Byl to on, ten arogantní blb na nádraží.
Ale jak to, že teď se choval úplně v pohodě a pokecal se mnou a ještě k tomu ON přšel ZA MNOU? SÁM? Ani jsem se ho o to neprosila, ani jsem nepřecházela před jeho pokojem sem a tam, nebo kolem jeho stolu nebo kolme místa, kde seděl, nechodila jsem sem a tam a nesnažila jsem se tvářit, jakože nic, až by si mě konečně všimnul. Ne, to jsem nedělala. A přesto si mě všimnul a šel on za mnou, dokonce si mě všimnul dřív, než já jeho. Je to možný?
Co je to za člověka. Povídali jsme si úplně v pohodě.
Největší trapas byl, když jsem mu začala vykládat o té knížce.
Je to kluk.
Je to dospívající kluk.
Copak ho zajímá nějaká knížka?
Jasně že ne, ty blbko! nadávám si.
Achjo, to jsem se zase jednou znemožnila. Já jak promluvím, tak se ztrapním. Jasně, já osobně knížky miluju. Miluju je, je to prostě skvělý, jako bych unikala do úplně jinýho světa a přitom se nemusím pohnout z místa. To je něco pro lenochy, jako su já. Cestovat bez zvednutí prdele.
Haha.
Usmál se a jeho oči se změnili v tenký špehýrky, jako by měly zmizet. Ale přitom ty jeho řasy, ty řasy jsou tak neskutečně dlouhý tyjo. Ale fakt strašně dlouhý. Dlouhatááánskýýýý řasy! Co já bych za takový řasy dala. Achjo. Fakt nádherný.
Něco v jeho tváři bylo tak zvláštně milýho, že mi vůbec nedocházelo, že je to ten kluk z nádraží. To přece ani NEMOHL být on. Ne, třeba jsem si to spletla, třeba to byl vážně někdo jinej.
Ale pak, celej jeho fotbalovej tým začal skandovat jeho jméno a jemu po obličeji přelítl takovej výraz, jakože se mu to líbí, jakože se mu líbí, že je tak dobrej, že patří mezi tu elitku, že je prostě NĚKDO, ne jen nějaká bezvýznamná postavička.
A v tu chvíli, ten zlomek vteřiny, kdy jsem zahlídla ten výraz, v tu chvíli mi to bylo jasný, že JE to on.
Je.
Bohužel.
Ale na druhou stranu....vždyť on se choval úplně jinak... jakto? Byl hodnej, milej, bavil se se mnou, jakože ho to fakt zajímá, to moje vykládání. Dokonce i když jsem trapčila tím svým "návrhem" na strategii na další fotbalovej zápas. Abych pravdu řekla, nad touto strategií jsem myslela pokaždé, když jsem sledovala, jak hrajou. Proti komukoliv. A když hráli, říkala jsem si: Proč doháje neřeknou Kladivovi, aby se na někoho zašklebil? Ten by pak utekl nebo se minimálně vyděsil a pak by nehrál tak dobře a náš tým by prostě vyhrál. Kladivo je obludná osoba, a tím nemyslím, že je ošklivej. To ani ne. Spíš děsivej. Jo. To je to správný slovo. Je děsivej.
Měli by to využívat.
Nejvíc nejehčí věc, která mě zahřála u srdce a u které se mi chtělo smát a obejmout ho a dát mu pusu na tvář, tahle nejvíc nejhezčí věc byla, když mi pochválil tenisky. Moje krásný červený tenisky, na který jsem tak hrozně moc pyšná, ale fakt hrozně moc. Miluju ty boty. A on mi je pochválil. Mám takovou radost.
Ležím na posteli, objímám Alchymistu a usmívám se od ucha k uchu.
Pochválil mi moje krásný dokonalý červený tenisky.
Nemůže to být zas tak špatnej člověk.
Ale co mám říkat já, žejo.
Já taky nejsu kdovíjakej svatoušek. Nejsu dokonalá. Chodím si v černým a dojde to dokonce tak daleko, že si chudák Ben (při tom jménu se bezděčně usměju) myslel, že su nějakej sebevrah a že skočím z okna. Haha, Bene, kdepak, já mám prostě jenom fakt hrozně ráda černou barvu.
A navíc ju potřebuju.
Já černou potřebuju.
Když kamarádíte s někým, jako je Kat, je černá barva vaší nejlepší kámoškou.
Pro mě je.
Hned po Kat.
Nebo před ní?
Tyhle úvahy si nechám na jindy.
Vstala jsem z postele, Alchymistu položila na noční stolek hned vedle květináče uschlých kytek. Proč mi tady nic nevydrží? Ani týden? Jediná kytka mi nevydrží. Ne. Prostě všecko hnedka chcípne, po pár dnech. Přitom to zalívám! Občas..
Stoupla jsem s před skříň, otevřela ju a koukám, co tam mám jiného, než v černé. Pruhovaný triko, o kterým mluvila Kat. Vlastně je hezký. Líbí se mi. Není černý, je lehký, s krátkýma rukávama, rozpadky na stranách...hodí se mi to k těm tmavě modrým gatím s vysokým pasem. Třeba si to někdy oblíknu.
Někdy.
Něco jinýho než černýho.
Počkat, co to dělám? To se jako snažím nějak měnit svou image? Měnit sebe? A proč? Po jednom rozhovoru s klukem? Tak jako co to se mnou je.
Padnu na postel obličejem na polštář a chvíli se nehýbu.
Co se to se mnou děje. To jsem typická já. Naivka. Jednou se se mnou někdo baví a já si hned představuju kdovíco.

"Holka! Co tady děláš? Proč se zase schováváš?" Kat na mě řve ode dveří. Zvednu hlavu a kouknu na ni. Počkat, to jsem jako usnula?
"Asi jsem usnula tyvole.. co je, vždyť jsem nebyla unavená." řeknu rozespale. No fakt, fakt jsem asi spala.
"Tak vstávej, dělej. Víš, jako parťačka na balení kluků seš úplně marná." kroutí hlavou, ale směje se.
"Nee, teď už jsem fakt unavená." překulím se na bok a za hekání a funění zpod sebe vysoukám peřinu, kterou se přikryju a zachumlám se hezky až ke krku. Jee, já bych spala. Už aby šla, abych měla klid.
"Achjo, Lauri, s tebou nic není. A to jsme tu teprve týden, nebo tak." Kat si povzdychne a kouká na mě se založenýma rukama.
"Co tady vlastně chceš?" zeptám se.
"No dovol!? Tohle jsem snad taky můj pokoj, ne?"
"Jo, ale pro něco sis přece přišla, ne?"
"Nojo vlastně...ale pro co?" zamyslí se Kat a rukou si podepře bradu a přemýšlí. "Co to tak mohlo bejt? Bavila jsem se dole s Alanem...víš, kdo je Alan, ne? Je sladkej! To je prostě prvotřídní roztomilouš, nechápu. Jooo! Musím si vyměnit triko." Kat se začne převlíkat, ani se neobtěžovala zavřít dveře. Jsou pořád rozvalený, jak sem přišla a nezavřela je.
Vyslíkla si triko a pak zůstala stát u rozvalené skříně, podupává si nohou a hledá to triko, pro který si přišla.
"Kruci, přece jsem si ho sebou zabalila, žejo? To bílý, s tím nápisem....no...." mrmlá si pro sebe. Já zavřu oči a snažím se zas usnout.
"Doháje! Kde může být? Krucinál!" rozčiluje se Kat. Kouknu na ni jedním okem. Na posteli má hromádku oblečení, několik kousků je i na zemi. Podívám se ke dveřím, kolem chodí lidi. Nakukují do pokoje a ani trochu jim to není blbý. Dva kluci se tam na chvilku zastavili a koukají na Katiny holý záda. Ještě, že k nim není otočená čelem. A ještě že má podprsenku. Vstanu a jdu ke dveřím, mě si ti dva čumilové zjevně vůbec nevšimli.
"Tyvole, ty společný koleje budou mít výhody, co, vole?" řekne jeden, druhej souhlasně pokyvuje a oba se smějou. Kat si jich zjevně taky nevšimla, hledá to triko. Na zemi už je polovina skříně.
"Potřebujete něco?" zeptala jsem se jich. Oba se na mě podívali stylem jakože Kde ta se tady sakra vzala??, ale neřeknou ani slovo.
"Dejte si vodchod, chlapci." řeknu nakonec a přibouchnu jim dveře před nosem.
"MÁM HO!!!!" zařve Kat a vítězoslavně zvedne hledaný triko. Zubí se od ucha k uchu. "Jo!"
Vezmu z poličky jinou knížku a zase si zalezu do postele. Hezky si načechrám polštář a uvelebím se do pohodlné polohy na čtení.
"Tak já valím, čaukyy!" mávne mi Kat a vyletí ze dveří.
Zapomněla zavřít.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.