Všechno nebo nic - 4. kapitola

22. července 2016 v 16:00 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 4. KAPITOLA




BEN

Trénink je hrozně náročnej.
Nechcu si tady stěžovat, nejsu žádnej padavka, já to zvládám, ale fakt je, že bejvám strašně unavenej. Jakože fakt strašně. Trenér nás fyzicky týrá, pořád na nás řve a chce po nás to, co nemůžeme zvládnout. Jenomže podle něj to zvládnout musíme.
"HEJBNI ZADKEM TY LEMRO LÍNÁ! SNAŽ SE, DĚLEJ, BĚŽ BĚŽ BĚŽ BĚŽ BĚŽ!!!! POHNI TOU PRDELÍ, PŘESTAŇ SE FLÁKAT, ZAČNI SE CHOVAT JAKO CHLAP A NE JAKO NĚJAKÁ SLEČINKA! DĚLEJ DĚLEJ DĚLEJ, BĚŽ BĚŽ BĚŽ BĚŽ BĚŽ!!!!!"
A tak dále.
Po trenalu sotva dolezu do sprchy, umyju se a jen ci se dotku postele, vytuhnu. Nevím, jestli to tak zamýšlí, nebo nás ten chlap chce prostě jen uštvat. Tak jako tak, je to děs.
Jednou jsem dokonce usnul na pohovce ve společenské místnosti. Normálně jsem to tam zalomil a usnul jsem. Když jsem se vzbudil, dost jsem se divil, že mě Ati nebo nějakej jinej vůl neprobudili nějakým "vtípkem", jako že mi třeba zatroubí do ucha, nebo mě polijou vodou nebo mi stáhnou kalhoty. Nebo mi na ksicht namalujou lihovkou něco sprostýho.
Klasika.
Ale ne, nestalo se to. Prostě jsem normálně spal a pak se normálně probudil, po klucích ani stopy.
Jediná věc, která mě na tak náročným trenalu přijde úžasná: jsme unavení VŠICHNI, ne jen já.

"Tyvole...tohle se nedá, jestli to takhle půjde dál, budu muset toho chlapa zabít." stěžuje si Ati, když jdeme všichni totálně spocení a rudí z hřiště do šatny.
"A to je teprve třetí týden, kámo." říkám. Je to tak, je teprve třetí týden tréninku, sice trénujem skoro denně, jediný úterý je bez trenalu. Jinak denně. Ale i tak, je teprve třetí týden, ale stejně jsme si na to pořád nezvykli.
"Tyvole to mi ani nepřipomínej, vole. Se na to vyseru, to se nedá. Ne, ne, teď kecám, samozřejmě, že se na to nevyseru, my ty Východňáky porazit prostě MUSÍME a taky že je PORAZÍME, je vám to všem jasný??? Tak poďme, za pár dní si na to zvykneme a pak těch patnáct kiláků budem běhat jak nic. Rozumíte, chlapi???" zařval a dav souhlasně zamručel. No, ještě že jsme pořád jeden tým. Zatím žádný neshody, žádný problémy, žádný hádky.
Jedinej, kdo vypadá, že to zvládá bez únavy, je Kladivo. Jo, je sice spocenej stejně jako my, rudej v obličeji, ale pořád se nese jak kdyby vážil tři gramy, jak kdyby byl schopnej si celej trénink hned teď zopakovat, jak kdyby mu to nedělalo žádnej problém. Vypadá naprosto v pohodě. Fakt.
Začínám přemýšlet, jestli je vůbec člověk.
Osprchoval jsem se, dal si kraťase a bez trika (bylo mi strašný vedro, i když jsem se sprchoval tměř ledovou vodou) jsem se vydal do pokoje. Půjdu rovnou do postele, říkal jsem si. Prostě se nebudu s nikým vybavovat, na to nemám nervy. Su unavenej jako prase. Jděte mi z cesty, lidi, nebo se neznám.
Pak jsem si uvědomil, že je tady fakt nějak moc lidí. Cpou se ve dveřích, vřava jak blázen. Co se to tam děje? Poprvé (kecám, není to poprvé) lituju, že nejsem vyšší. Nevidím přes ně. Nějaká vysoká zrzka přede mnou, minimálně o sedm (možná víc) cenťáků vyšší, mává rukama a něco pokřikuje. Co jsem pochopil, někdo se tam rve. Bitka.
Super, teď se do pokoje nedostanu.
Vzhledem k tomu, že jsou snad všichni nacpaní u toho schodiště a mezi dveřma, je společenská místnost prázdná. Flákl jsem sebou na pohovku a vzdychl jsem.
"Panenko skákavá, ježkovy voči, proč, co to je ta debily... Já jen chci jít do svýho pokoja a spat! Proboha..." stěžoval jsem si polohlasem. Jo, mluvím nahlas, sám pro sebe, su blázen. No a tak co!
"Já vím, taky mě to štve." ozval se hlas vedle mě.
Panebože.
Laura.
Vůbec jsem si nevšiml, že tu někdo sedí.
"Ehm..ahoj, promiň, vůbec jsem si tě nevšiml." koktám a cítím se jak trapák.
"V pohodě." usmála se.
Má v ruce knížku. Jinou, než jak jsem se s ní bavil tehdy u okna. Tlustější. Asi pětkrát tlustější. Nejtlustší knížka, jakou jsem kdy viděl někoho číst. A už je skoro na konci. Zase.
"Ještě to asi chvíli potrvá, tohle nemá konce. Sedím tu už půl hodiny." pokračuje, když nic neříkám. Blbče, řekni něco, vypadáš jak dement.
"Joo, no.. vypadá to vážně. Já jsem si chtěl jít lehnout, su vyčerpanej. Asi se nedočkám." Tyvole... já su vocas! teď před ní vypadám jak nějakej slaboch. Jako že nic nevydržím. Co teď? "Jakože...jsem toho měl dneska trochu moc, no...chápeš."
"Trenér dává zabrat, co? Je to pruďas." nevypadá, že by mě považovala za trapáka, co nic nevydrží. Vypadá...jakože mi rozumí.
"Jo, to teda je." zasměju se, vděčnej za to, že mě neodsuzuje.
"Ten trénink je dost brutální, pokud to takhle půjde dál, někdo z týmu si něco udělá, většina bude mít nataženej nějakej sval a až konečně dojde k prvnímu zápasu, půlka nebude schopná vydržet ani do poločasu. Nevím, nepřipadá mi to zrovna logický." povídá Laura. Doháje, jak to ví?
"A..jak to víš? Jak víš, jak to chodí na tréninku? Teda jako jo, máš pravdu, podle mě to taky není zrovna nejchytřejší, od začátku nás štvát jak psi, ale jak to víš ty?" Hm, super, teď to vypadá, že ji z něčeho podezírám. Hele, měl bych se prostě uklidnit. Ale na druhou stranu, fakt by mě zajímalo, kam ta holka na takovýhle věci chodí.
"No.. ehm... totiž.." koktá a zčervená. Je to roztomilý. "Já se občas na ty tréninky chodím koukat. Teda, to je možná silný slovo. Sedím na tribuně a čtu si."
"Aha."
"No, doufám, že si o mě nemyslíš bůhvíco, nechodím vás tam nějak špehovat. Sedím na tribuně každej den, nemůžu za to, že tam máte skoro denně trénink." mluví trošku moc rychle.
"Ne, já si nic nemyslím, fakt, v pohodě!" zasměju se. V klidu, ať si sedí kde chce.
Chvíli sedíme potichu.
Laura si čte. Já se prohrabuju v mokrých vlasech, který pomalu usychají. Bůhví jak teď vypadám, měl bych se co nejdřív dostat do pokoje.
Ale
nějak se mi ještě nechce.
"A jak se dneska máš?"
Laura se na mě podívá s pobaveným úsměvem. Jop, pašák, Bene.
"Dobrý. Co ty? Kromě toho, že seš k smrti vyčerpanej?"
"Neřekl bych k smrti. Su...trochu unavenej, to je všecko."
Laura se směje. Má rovný bílý zuby. Při smíchu mhouří modrý oči.
Přidám se k ní a smějeme se oba. Nevím čemu, myslím že to pořádně neví ani ona, ale smějeme se.
Laura kroutí se smíchem hlavou a pak se zahledí do klína, kde má položenou knížku.
Dívám se na ni, jak jí vlasy padají dopředu a jak září v zapadajícím slunku, který sem svítí otevřeným oknem.




LAURA

Ráno jsem se probudila a zkoušela jsem probudit i Kat, ale ta na mě vůbec nereagovala. Dokonce jsem jí skoro řvala do ucha, ale ona se po mě ohnala, chtěla mě fláknout! Naštěstí jsem stihla včas uhnout. Plácla jsem ji po ruce, ona si přes sebe přetáhla peřinu a spala dál.
No co. Nebudu se s ní zlobit. Ještě mě zmlátí.
Šla jsem do koupelny. V budově bylo překvapivý ticho. Neslyšela jsem Atiho vyřvávání ani dupot po schodech, hihňání holek ve vedlejších ložnicích nebylo tak hlasité, jako jindy. Je mi jasný, že to ticho je tady z velké části proto, že celej tým je tak vyčerpanej z mega náročných vydřidušských tréninků, že spí.
Je mi jich líto.
Sedím každej den na tribuně s knížkou v ruce. Snažím se číst. Ale stejně se na to nemůžu spoustředit, když pořád slyším toho idiota trenéra, jak na ně řve a chce po nich nemožný. Chudáci. Nejraději bych ho nakopala do koulí.
V koupelně jsem si vyčistila zuby, namalovala se (zamračila se na každej pupínek na ksichtě ve snaze je vyděsit, aby zmizely - marně) a vrátila se zpátky do pokoje.
Kat pořád spala.
To není možný toto.
Neměla se vracet o půl druhé ráno.
"Kat, vstávej! Hej! No tak už se probuď!"
"Neeeeee" skuhrá Kat, ale oči neotevře. "Pryč...spát..."
"Kat, vážně, nebudeš stíhat, nedělám si prču, prostě vstávej, HNED!"
"Nechměěěěě!"
"Ježkovyzrakyyy, ty seš beznadějná." Vzdychnu. Nemá to cenu. Jdu pryč.

Odpoledne po škole jsem seděla na tribuně a četla jsem si. No, teda, fotila jsem svoje nohy v červených teniskách. Na instagram. Ťukala jsem do mobilu ve snaze najít ten nejlepší filtr a ani jsem si nevšimla, že celé fotbalové mužstvo už je na hřišti. Běhají sem a tam kolem kuželů, kolena zvedají k hrudníku a pak zase zakopávají dozadu, střídají se, kopají do míčů, letí na konec hřiště a pak zase zpátky, to všechno zatímco trenér na ně řve, že se flákají a že to jsou lemry líný.
To je takovej kretén, to není možný.
Nakopat ho do zadku.
Vidím Bena.
Maká.
Nezastaví se ani na chvilku. Spolu s dalším klukem z týmu, nevím přesně, jak se jmenuje...něco na M? Tyjo...fakt nevim...
Jo!
Pat!
Tyvole, prej něco na M, já su fakt beznadějná.
No, tak Ben a Patem makají, valí, jsou asi nejrychlejší z týmu. Nechápu to. Při opravdovém utkání se nestačím divit, že jsou snad všude. Kamkoli kdokoli kopne míč, jeden z nich už tam čeká. Vždycky.
Ještě chvíli je sleduju, na knížku v ruce jsem dočista zapomněla.
"Aha! Já jsem věděla, že tě najdu tady!" Kat za mnou míří přes lavičky, každou přeskočí jak kamzík. Vypadá dost komicky.
"No ne, tak ty ses už konečně probudila?" povídám s předstíraným překvapením.
"Proč jsi mě ráno neprobudila? Přišla jsem pozdě na první hodinu, protože - buďme k sobě upřímní - kdybych si měla vybrat mezi tím, vypadat sice strašně, ale přijít včas a tím, vypadat skvěle a pak mě profesor seřve, rozhodně se raději v klidu obleču a namaluju a pak si vyslechnu kázání, než abych šla jako nějaká obluda."
A to zas musím Kat nechat, vypadá fakt krásně. Dokonalou černou linku na každém víčku, krásný řasy. Legíny a béžový tílko krásně obepínají její dokonalou postavu. Já bych si toto na sebe nemohla vzít ani omylem. Tohle nosím jen doma, kde mě nikdo nevidí, nebo v sobotu, když uklízím. Rozhodně bych v tom nešla do školy, mezi lidi.
"Já, že jsem tě měla probudit?" vykulím oči a s otevřenou pusou na ni zírám. "Děláš si srandu? Snažila jsem se budit tak dlouho, že jsem se u toho i zapotila. A tys mě odháněla a dokonce jsi mě málem praštila!"
Kat si prohlíží nehty, jako by se děsně nudila.
"Ale prosimtě. To si vůbec nepamatuju."
"Kdyby ses vrátila dřív než o půl druhé ráno, možná by se ti i líp vstávalo. Zamysli se nad tím." směju se.
"Dříííív?? A co by to bylo za život?" podiví se Kat. Vrtím hlavou, tu holku nikdy nepochopím. Ale pak se rozesměju. Stejně ju mám moc ráda.

Kat mě přemlouvala, ať jdu s ní špehovat kluky do šatny, ale na tohle já fakt nejsem. A stejně jsem jí nevěřila, že to myslí vážně. Takhle zvrhlá není. Navíc to nemá zapotřebí. Má kluků na každým prstě deset. Doslova.
Chtěla jsem jít do pokoje, ale nemohla jsem se tam dostat. Jeden kluk praštil druhýho, ten mu to oplatil, no a teď je z toho rvačka, kolem se shromažďujou lidi, zabírají celou chodbu, nedostanu se ke schodišti. Jedna holka s nazrzlýma vlasama se směje a skáče přímo přede mnou. Je vyšší než já, hubená. Hodně hubená. Směje se a směje div nechrochtá. Obrátím oči v sloup a jdu si sednout na pohovku. Ještě chvíli to potrvá, počkám tady. Povytáhnu si černý kalhoty a narovnám černý triko s bílýma puntíkama. Pak si sednu a začtu se do knížky.
...
Periferně zaznamenám, jak se ke mě někdo blíží. Kat to asi nebude. Vzhlídnu a vidím Bena, svalí se na druhej konec pohovky a vzdychne.
Je bez trika.
Nemá. Na. Sobě. Tričko.
Božemůj.
Má mokrý vlasy, kapičky vody mu kapou na holou hruď a ramena.
Má vypracovaný tělo, pevný, štíhlý, ale svalnatý. Dokonce se mu na břichu rýsuje "pekáč". Kousnu se do rtu, abych něco neřekla nechtěně nahlas. Pozoruju ho, jak tam sedí, rukou si prohrabuje vlasy.
Ježkovyvoči...on je tak...hezkej.
"Panenko skákavá, ježkovy voči, proč, co to je ta debily... Já jen chci jít do svýho pokoja a spat! Proboha..." promluví polohlasem a vzdychne.
"Já vím, taky mě to štve."
Koukne se na mě, jakoby vůbec nevěděl, že tam jsem. A pak mi to i potvrdí, když mi to řekne, že si mě nevšiml.
Chvíli si povídáme. Cítím se dobře, uvolněně. Povídala bych si tady s ním celou noc. Navždycky. Teda, aspoň mi to tak v tuhle chvíli připadá.
Máme jeden takovej moment, kdy naprosto zapomenu na všecko to špatný, co jsem na něm viděla. Zapomněla jsem na to, jak jsem ho viděla na nádraží, jako namyšleného idiota, co si neváží svých rodičů. Zapomněla jsem na to, jak skvěle se cítil, když jeho tým skandoval jeho jméno, když jsme se spolu bavili tehdy u okna. Zapomněla jsem na to, že jsem ho viděla jednou ve škole dělat si srandu z mladšího kluka (kterej se sice tvářil, že mu to nevadí, ale já si tím nejsem tak jistá). Zapomněla jsem na to, že jsem ho jednou pozdravila a on se na mě ani nepodíval, bavil se s nějakou zrzkou. Teď si uvědomuju, že to s největší pravděpodobností byla ta hubená holka támhle u schodů.
Zapomněla jsem na to v jedné chvíli, kdy jsme se oba rozesmáli a smáli jsme se a nedokázali přestat. Oba jsme se smáli a smáli a já jsem v tu chvíli byla tak bezstarostná, bylo to prostě úžasný.
Hrozně příjemný.
Při smíchu se mu z očí stanou jen tenký špehýrky, půlměsíčky s neuvěřitelně dlouhýma řasama. Úsměv od ucha k uchu, zabírá mu polovinu obličeje. Je to tak hezký, mám nutkání pohladit ho po tváři, tak se raději skloník ke knížce, vlasy mi spadnou dopředu a tím vznikne mezi námi jakási opona, za což jsem ráda. Ještě chvíli a neudržela bych se. A pak by mě měl za blázna. Sedla jsem si na ruce, aby neudělaly něco nečekanýho, něco, co nemůžu ovlivnit, jako třeba že by ho pohladily po tváři nebo mu prohrábly napůl suchý vlasy. Nebo ho pošimraly po břichu.
To jim nemůžu dovolit. Když vzhlédnu, všimnu si, že dav u dvěří se už rozchází, bitka asi skončila. Možná se tam nakonec řešilo něco jinýho.
Ben sleduje můj pohled a taky si všimne, že cesta už je volná. Ani jeden z nás se nezvedne. Obrátí se zpátky ke mě a pousměje se. Já taky.
Co teď?
"No... takže..."
"Jo, no, tak já asi půjdu..." pokračuje Ben.
"Joo, jasně, já taky...už půjdu. Tak...ehm...díky-"
"Jo, díky za pokec."
"Jo, já taky dík." kývnu a začnu se zvedat. Ben už stojí a pomalu se otočí a míří ke dveřím. Já ještě zůstanu sedět a sleduju ho. Kdyby si jenom vzal to tričko. Kousnu se do rtu, abych se neusmívala nebo abych na něho nějak nevhodně nezírala. Třeba s otevřenou pusou.
Ve dveřích se otočí a podívá se na mě, pak se usměje, mávne mi a je pryč.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.