Zbyli jsme si - 1. kapitola

3. července 2016 v 23:09 | Briallen |  Kapitolovky
Zbyli jsme si - 1. kapitola



"Půjdem ještě na kopec udělat pár fotek?"
"Pár??"
"No dobře, tak nejmíň dvacet."
Obě se smějeme. Smějeme se, ale víme, že je to pravda. Nikdy neuděláme jednu fotku, u které řekneme: Hezká, to stačí. Ne. Vždycky uděláme přes dvacet fotek jednoho záběru a ve většině případů se nám to stejně tak úplně nelíbí, pořád nejsme spokojený. Nakonec spolíháme na to, že to některý z instagramových filtrů spraví.
Instafiltry.
Nikdy nezklamou.

Vylezeme na kopec, kde stojí brněnský hrad Špilberk. Kolem Špilberku je rozlehlý park, jsou tam lavičky a tráva a cestičky a teď, když začíná léto a prázdniny, je tu taky hodně lidí. Chodívaly jsme sem spolu i v zimě, kdy tu moc lidí nebylo. Vlastně nikdo. Ale čím je tepleji, tím víc je tu lidí. Lidi jsou jako komáři. V zimě skoro nevystrčí nos, zato v létě jsou všude, hemží se jimi město a jsou na zabití. Jako komáři.
Teď, na samým konci června a začátkem prázdnin je to naprostá hrůza. Lidi sedí na lavičkách, na trávě, opalujou se, povídají si, hrajou si se psem, jsou prostě všude. Kráčíme do kopca a z toho povídání sotva popadáme dech, jsme zadýchaný a funíme jak býci v ohradě.
"Teda tu kondičku mám fakt hroznou." říkám a zadýchaně se směju.
"Joo, já nemám kondičku žádnou!" řekla Han a obě se smějeme. To je na tom asi to nejhezčí. Že se pořád smějeme. Když jsme spolu venku, nikdy nejsme smutný, nebrečíme, nemračíme se, nejsme naštvaný, nemáme depku (no, někdy jo, ale když jsme spolu, depka nám dlouho nevydrží). Jsme prostě šťastný, obě dvě. Bavíme se o normálních věcech, kdybychom se nad tím pozastavily, asi to jsou strašný kraviny, ale v tu chvíli je to pro nás důležitý to říct. Je to prostě skvělý. Uvolněný. V pohodě. No stress.
Proti nám jede hlouček turistů na těch elektrických dvojkolkách, nevím, jak se to jmenuje. Je jich snad dvacet. No Prostě hodně. Zaslechneme cizí jazyk. Možná je to angličtina, ale zní nějak divně. Zvláštní přízvuk. Stoupneme si na bok, abychom jim uvolnily cestu. Nějakej týpek volá na svýho psa, aby se nepletl pod kola.
"Turisti. Pražáci." Han se zasměje. Vzpomenu si na náš výlet do Prahy před rokem, kdy jsme měly po maturitě a jely jsme spolu do našeho hlavního města na jeden den. Už je to rok a skoro dva týdny. Ten čas strašně letí.
Konečně vylezeme na kopec a jdeme dál po cestě na místo, ze kterýho je parádní výhled na Brno. Je vidět Petrov na kopci a AZ Tower a vůbec, prostě velká část města se pod náma rozprostírá jako na dlani.
Je to tady boží. Chodíme sem jen spolu. Nikdy jsem tady nebyla s nikým jiným, než s Han. Je to prostě naše místo.
Uděláme miliondvěstěpadesátčtyřitisíctřistadvacetdva fotek a valíme z kopce dolů. Na autobus.
"Nikdo jinej by se mnou nelezl do takovýho kopca, jen kvůli fotkám." řekne Han.
"Přesně! Se mnou taky ne! Je to super." souhlasím.
Je to super. S Han děláme takový šílenosti, který bych s nikým jiným prostě nikdy neudělala. Vlastně by mě ani nenapadly. Teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně...
"Já vlastně žádný kamarády nemám..."
"Když se nad tím zamyslím...já taky ne." směju se a pak si uvědomím, že je to vlastně pravda. Smích mě hned přejde. "Nojo, já fakt nemám žádný jiný kamarády..."
"Já taky ne." říká Han. Pak se obě smějeme. "Zbyly jsme si."
"No to je pravda! Zbyly jsme si." usmívám se.
Zbyly jsme si.

"Já už nemůžu, ty knížky jsou strašně těžký! Proč jsem si jich kupovala tolik!" stěžuju si, ale ve skutečnosti su ráda, že jsem si jich koupila tolik. S Han jsme objevily novou společnou věc - knížky. Nevím, jestli je to moje zásluha, možná částečně, protože já jsem knížky milovala vždycky, a teď jsem do toho navezla i Han. Je to skvělý, dneska jsme strávily asi dvě hodiny v knihkupectví, proto jsme měly pak jen asi sedm minut na fotky.
Dvě hodiny v knihkupectví!
Absolutní paráda!
"Joo, já to mám taky těžký." říká Han, ale je pár kroků přede mnou. Mě jede autobus později, ale jí jede za chvilku. Přidám do kroku a doženu ji. Pak valíme z tak prudkýho kopce, že se bojím, že to neubrzdím.
"Doháje! Já nemůžu zastavit! Neubrzdím to!" myslím to sice z části vážně, ale z větší části se tomu prostě musím smát. Je to vtipný, jen si to představte: dvě holky, každá úplně jiná, každá s kabelou narvanou knížkama letí z kopce a smějou se jako šílený. Lidi, kteří kolem nás prošli, si určitě myslí svoje.
"Musíš! Nebo vlítneš pod auto!" Han má pravdu, ona vždycky byla na tu logickou stránku věci.
Nakonec to nějakým zázrakem obě ubrzdíme, přeběhneme přes silnici asi třicet metrů od přechodu, protože přece nebudeme čekat na zelenou, jako pitomci. Když nic nejede, běž!
Její autobus už tam stojí. Loučíme se a já jsem prostě tak šťastná, že ji mám, že se musím usmívat od ucha k uchu, až mě bolí celá tvář.
Jsem šťastná.
Já a Han. Han a já.
Zbyly jsme si.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.