Může za to BOYFRIEND

21. srpna 2016 v 18:22 | Briallen |  Jednorázovky
Může za to BOYFRIEND




Měla jsem kamarádku. Znaly jsme se odjakživa. Byla to moje nejlepší kamarádka, byla sice o dva a a půl roku mladší, ale pořád to byla moje nejlepší kamarádka. Na svůj věk byla vyspělejší, takže jsme si dost rozumněly. Bylo to super, byla ze stejné vesnice (moje jediná kamarádka od nás), chodily jsme spolu ven i pozdě večer, jednu dobu jsme spolu dokonce chodívaly běhat. Jezdily jsme spolu všude možně na kole, chodívaly pěšky do tesca, který je od nás dva kilometry. Nakupovaly jsme spolu, tancovaly na ulicích, tancovaly v dešti. Bylo to tak strašně super. Plánovaly jsme si spolu dům a tak, že budeme bydlet vedle sebe se svýma manželama a pak i dětima, že se budeme pořád scházet jako maminky a tak, prostě typický idealizování nejlepších kámošek.
Za tu dobu, co jsme se znaly, ona vystřídala několik kluků. S randěním začala v nějakých čtrnácti, měla kluka od nás, kterýmu bylo dvacet a chtěl jen to jedno, tak to skončilo. Měla kluka, kterýmu bylo 22, ale vyklubal se z něho další debil. Měla kluka, se kterým se potkala někde po cestě do města, ten kluk používal make-up, trhal si obočí a v jednom kuse jí šahal na zadek. Měla kluka, kterej prodával trávu. Měla kluka, co byl její bratranec.
Já jsem za tu dobu neměla nikoho. A to jsem byla starší. A říkala jsem si: Lepší, než mít dvacet kluků, kteří jsou všichni do jednoho debilové. Počkám si na toho pravýho, na toho JEDINÝHO.
Vždycky, když měla kluka, hustila do mě: Holka! Musíš si taky najít kluka! Musíš, budeme pak spolu chodit na dvojitý rande, bude to boží! Někoho ti najdeme, neboj. Někoho najdeme!
A tak.
Ale proč?
Proč bych měla mít kluka, když ho má ona? Proč bych měla mít kluka, JENOM PROTO, že ho má ona? Aby se necítila blbě? Abych se já necítila blbě? Přiznávám, občas jsem jí to záviděla. Ale když jsem sledovala, jak to vždycky skončilo, bylo mi líto spíš jí, než sebe.
Vždycky, když zrovna měla "známost", jako bych neexistovala. "Teď nemůžu, jdu ven s ním." ..... "Teď nemůžu, prijede k nám." atd.
Po rozchodu to byl největší debil na světě a "už nikdy".
Najednou jsem jí byla dobrá.
Přehlížela jsem to, protože to přece jenom byla moje nejlepší kamarádka.
Když si našla kluka (se kterým je doteď), bylo to něco jinýho. Plánovali si, jak spolu budou bydlet. Plánovali si svatbu. Dokonce rekonstruoval byt, pro ně, že se tam po maturitě přestěhuje za ním. Asi to myslí hodně vážně. Dřív to bylo tak, že každou neděli (minimálně) jsme šly spolu ven. Já a ona. A najednou že nemůže, protože jedou s tamtím na chatu. Že nemůže, protože je u nich na oběd, tak musí vařit. Že nemůže, protože nevímco. Najednou jsem ji neviděla třeba dva měsíce v kuse. Vůbec. Protože on byl u nich každej druhej den. Protože každej víkend trávila s ním.
Žárlila jsem, to jo.
Ale nevím, tak nějak mi došlo, co všechno jsem dělala jenom kvůli ní, čeho jsem se zříkala, co jsem promeškala...
Po Vánocích jsme se spolu strašně pohádaly. Bylo to proto, že mi lže. Lhala mi a já jsem na to přišla. No a co si myslíte, že ona na to? Samozřejmě to obrátila proti mě, začala mi vyčítat různý věci, který se prostě člověku vyčítat nemají. Je to jako by mi vyčetla, že žiju. Že se snažím žít. Že dýchám.
Od té doby jsme spolu nepromluvily. Popřála jsem jí k svátku v únoru. Ona mi popřála k narozkám v dubnu. Samozřejmě jen zprávou, osobně nic.
A tak to s náma skončilo.
Možná to bylo tím, že jsme se nevídaly kvůli tomu klukovi. Kvůli klukům.
Možná to bylo tím, že když jsme se hádaly (oddalovala jsem to, až ji uvidím osobně, abych jí to mohla říct do očí, ale samozřejmě zase nebyla k dostižení, protože byla s ním, jaký překvapení, tak jsme se pohádaly přes messenger, což mě teda naštvalo ještě víc), přišla jsem na to, jaká jsem byla kvůli ní. A nebylo to hezký.
Od té doby, co se nevídáme, jsem se stala mnohem lepším člověkem. Pracuju ve školce, starám se doma o všecko, jsem prostě šťastná.
Jí nepřeju nic hnusnýho. Přeju jí jenom to nejlepší. Přeju jí, aby s tím svým byla šťastná. Aby byla tak šťastná, jak to jde.

Mám kamarádku, která mě zachránila (viz. článek PSEUDOŽIVOT II.). Dřív jsme se taky mnohem víc vídaly. Psaly jsme si denně, o všem, chodily jsme ven a tak. Teď má přítele, se kterým je tak strašně šťastná, že to snad víc ani nejde. Neskutečně moc jí to přeju. Strašně moc. Nikdy jsem neviděla větší štěstí, než má ona s tímto klukem. Je to tak krásný. Pravá láska. Pravý štěstí.
Ale taky je tady malá nenápadná druhá stránka, kdy si už vůbec nepíšeme. Když už, tak jsem to vždycky já, kdo napíše jako první. Vždycky jsem to já. Přijde mi, že už o to ani nestojí. Že kdykoliv jí napíšu, strašně ji to otravuje. Že už si nemáme co říct, protože ona mi o tom svým klukovi asi ani nic říkat nechce. Nevím.
Připadám si trapně.
Hrozně moc o ni ve svým životě stojím. Ona není jako ta první. Ona mě zachránila. Ona mě nestahovala ke dnu, nikdy. Spíš mi podávala ruku a vytahovala mě nahoru, výš a výš a výš, k životu. K lepšímu životu.

Copak to musím být vždycky já, kdo do toho dává víc? Copak do toho nemůžeme dávat stejně, do toho našeho vztahu? Nikdy? Fakt to nejde?
Třeba to ještě někdy bude dobrý.

Je to tak, že až já budu mít kluka, taky budu z vysoka kašlat na moje single kamarádky? Jakože fakt?
Můžu jen doufat, že u mě to tak nebude. A to už jen proto, že si to sama zažívám a vím, jaký to je.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.