PSEUDOŽIVOT II.

21. srpna 2016 v 8:23 | Briallen |  Jednorázovky
PSEUDOŽIVOT II.




PÁTEK

Celej týden jsem k tomu směřovala. V pondělí jsem se rozhodla, ale do teď jsem pořád tak nějak váhala. Ve středu jsem si koupila krásný běžecký boty, Adidasky. Nádherný. Ve čtvrtek jsem si koupila běžecký kalhoty a tílko. Doma jsem si to zkusila a zírala jsem, jak v tom vypadám hubeně. Guma v pase kalhot mi stáhla faldy na břichu a bocích (hlavně ty boky! Jak se toho zbavit?). Vypadala jsem úžasně. Nechápala jsem. Sama sobě jsem se líbila (to se moc často nestává. Vlastně skoro vůbec).
Taky jsem si koupila takovej ten držák na mobil, kterej si člověk zapne na paži.

V pátek ráno jsem vstala o půl sedmé, oblíkla jsem se do toho novýho sportovního oblečení a šla do koupelny. V koupelně normálka. Vyčistit si zuby, učesat se. Když jsem se malovala, dala jsem si celkem hodně make-upu. Ano, já vím, jdu sportovat, měla bych být odmalovaná. Ale já nesnáším, jak vypadám, když jsem bez make-upu. Když jsem uřícená. Mám strašně problematickou pleť a jen tak nenamalovaná bych nikam nešla. Ani do místního obchodu Bacomu, kterej je velkej asi jako nás obývák. Ani tam bych nešla nenamalovaná.
Naplácala jsem na sebe plno krycího, na tváře (ty mívám červený skoro vždycky a nesnáším to), čelo a tak, a udivilo mě, jak pěkně vypadám. Jojo, když se zamaskuju, když na svůj ksicht namaluju obličej, je to hnedka jiný kafe. Trochu řasenky a mohla jsem jít. Byla jsem spokojená.

Na snídani jsem si dala jen banán a sklinku vody. Kdo nepije, nečůrá. Aspoň nebudu uprostřed lesa hledat keř, za kterým se vyčůrám. Na to nový růžový tílko, ve kterým jsem vypadala tak neskutečně hubeně, jsem si dala bílý průhledný triko s krátkým rukávem, volný, sportovní. Má reflexní proužky. Na tílko jsem si zapnula cvičící pás, což je prostě pás na trup (dávám si ho přes břicho a boky, kde mám ty největší špeky. Ještě bych potřebovala na stehna, zadek, ksicht...ruce...). Zahřívá to ty oblasti, tím pádem se člověk víc potí. Já když se hodně potím, tak mám lepší pocit, jakože víc hubnu. Možná su blbá, možná su naivní.
Nezajímá.
Na nohy nový botky, do držáku na paži mobil, klíček od domu, několik žvejkaček (když by mi bylo blbě z hladu nebo bych měla žízeň - funguje to super!) a sedmdesát korun. Kdybych už nemohla, pojedu autobusem.
Do každé ruky půlkilovou činku, se kterýma běhám. Mají suchý zip kolem ruky, takže na ruce drží samy. Na pravou ruku reflexní pásek, na levou náramek z Krakova.
A jdeme.

Možná bych konečně měla napsat, co jsem měla v plánu: doběhnout z vesnice, kde bydlím, deset kilometrů do jiné vesnice, kde bydlí....no...o tom potom.

V 7:25 jsem vyběhla. Samozřejmě jsem neběžela celou cestu. Chvíli jsem běžela, chvíli jsem šla, ale důležitý je, že jsem se fakt snažila. Dva kilometry po silnici do kopce, do vesničky, kde pracuju jako učitelka ve školce. Proběhla jsem tou pididědinkou a zase po silnici, tentokrát naštěstí z kopce, dalších pár kilometrů. Na silnici pracovali nějací týpci, dělali, jak strašně moc něco opravujou (hahahahahahahahahahaha) a čuměli na mě jak nevimnaco. Ať si hledí raději práce, kterou nedělají!
Doběhla jsem k ceduli, kde psali, že do vesnice, kam chci, jsou to už jen tři kilometry. Zírala jsem na to, že to přece není možný, abych za necelou půlhodinku uběhla sedm kilometrů. Ale asi to tak bude.
Teď byly přede mnou tři kilometry lesem, kde byla silnice samá zatáčka. Serpentýny. Do kopce. Tak jsem se vydala po té silnici, pořád jsem uhýbala nějakým autům. Nejhorší na tom bylo, že v lese se ten zvuk motoru tak rolýhal, že jsem nevěděla, z jaké strany to auto jede. Jestli zvrchu nebo zespoda. Byl to děs.
Ale běžela jsem dál. Tady v lese, kde nikdo není (kromě nějakých pytláků nebo houbařů nebo tak, na který jsem narazila), takže jsem mohla v klidu přemýšlet.
Přemýšlela jsem nad tím, jak se přetvařuju. Jak se chovám, jakože mě vůbec nesžírá deprese. Jakože se vůbec netrápím tak hlubokým žalem (jo, zalíbilo se mi slovo "žal", protože si myslím, že to konečně vyjadruje ten obrovskej smutek, kterej cítím). Jakože jsem v pořádku. Jakože mě nic nevadí, všecko přežiju, jsem v pohodě, jsem šťastná.
Ale nejsem.
Mám depky z toho, jak jsem sama. Jak jsem vždycky já ta, která miluje víc. Já vždycky miluju víc, než ostatní. Já miluju víc, než ostatní milují mě. Vždycky. Vždycky já do toho vztahu dávám víc, než do něj dávají ostatní. A možná proto jsem pak tak smutná, protože ostatním je to jedno. Já zachraňuju vztahy. Já zachraňuju sebe i lidi v mým životě. Zachraňuju to, co je mezi náma. A ostatní to vůbec nezajímá, protože...já vlastně nevím proč. Asi jim na mě nezáleží tolik, jako mě na nich. Pff, jasně že to tak je! Žádný asi! Určitě!
To, že jsem to vždycky já, kdo miluje víc...to není jen v tom, že někoho miluju. Jde i o kamarádství. Já jsem ten typ člověka, co je schopnej být s tím, koho má rád, každej den. Každej den si psát. Nejde o partnera, o přítele. Jde i o kamarády.
Přítele jako takového jsem nikdy neměla. Pořád jen čekám a čekám.
Teď je to hrozný, protože jsem beznadějně zamilovaná a dotyčný mou lásku s největší pravděpodobností neopětuje. A já se nemůžu dívat na okolní svět, na ostatní věci, objektivně. Protože pořád beru ohled na něho.
Např.: dneska si nevezmu podpatky, co když tam bude on, budu větší, a to nechci.
Nebo: dneska si nevezmu sukni, mám pocit, že se mu víc líbí holky s trošku klučičím stylem, proto beru gatě a tenisky s over-size trikem.
Nebo: dneska si vezmu tyhle šaty, který mi tak strašně sluší, protože...co když tam bude ON!
A tak.
Jo, jsem trapná.
Jo, jsem naivní.
Jo, vadí mi to.
Jo, štve mě to.
Jo, chci se změnit.
Ale.
Jsem prostě zamilovaná.
Nemějte mi to za zlý.
No to je jedno.
Vždycky já stojím o lidi víc, než oni stojí o mě. Vím, že bych neměla.
Ale stejně to tak vždycky bude. Mám ráda lidi, kteří mi nějak v životě pomohli. I když jim je to asi jedno, třeba mě tak neberou, ale já je tak beru.
Mám kamarádku - bydlí v té vesnici, kam právě běžím - která mi v podstatě zachránila život. Seznámila jsem se s ní asi před dvěma lety. V té době jsem byla hrozná. Neříkám, že teď jsem úžasná (možná trochu), ale tehdy jsem byla ovlivněná plno věcma, plno lidma. Mluvila jsem hrozně sprostě (díky mojí třídě ze střední), byla jsem věčně naštvaná, urazila jsem se kvůli každé kravině, nadávala jsem lidem, nic jsem nechtěla dělat, s ničím pomáhat, no prostě hrůza.
Pak přišla ona a ona byla tak úžasnej člověk (pořád je)! Byla strašně moc hodná, ochotná, sprostě neřekla ani slovo, smála se a usmívala skoro pořád, byla tak vtipná a milá... bůhvíproč se zkamarádila se mnou a to mě zachránilo. Začala jsem se stydět za to, jak se chovám, za to, jaká jsem. Přetvařovala jsem se před ní, abych nevypadala tak blbě, jak jsem se cítila. Chovala jsem se s ní líp a najednou jsem se tak chovala pořád a teď je ze mě úplně jinej člověk. Díky ní. Vděčím jí za hodně, zachránila mi život. Neříkám, že teď nemluvím sprostě, to někdy jo, ale jsem lepší, plno lidí mi to i řeklo, že jsem se změnila k lepšímu a že je to super.
Jsem šťastná, že ji mám, ale přijde mi, že ona mě už nebere tak, jako třeba před rokem. Před rokem jsme si psaly denně, o všem, všecko jsme si říkaly. Když jsme se viděly, byla to pecka, byly jsme šťastný, že jsme spolu. Teď? Ani ne. Možná jsem ji omrzela. Možná je to tím, že má přítele. Možná ji prostě tou svou ustavičkou pozorností dost štvu.
Mám kamarádku - bydlí v té pidivesničce. Dřív jsem ji odsuzovala. Ona mě nikdy. Pak jsme se jednu dobu začaly spolu bavit, no a zjistily jsme, že toho máme fůru společného. Máme stejnej humor - přitom můj humor málokdo chápe. Máme stejnej názor na plno věcí. Líbí se nám stejnej styl oblíkání, podporujeme se. Vtipkujeme spolu, pořád o něčem. Obě milujeme Marvelovky. Obě milujeme Conversky. Ona je nádherná, vysoká, hubená, velký modrý oči. Podpořila mě v tolika věcech. Doteď si píšeme, ne denně, ale radíme se ohledně fotek na instagram. Radíme se ohledně oblečení. Ohledně nákupů. Miluju to.
Mám kamarádku - děláme spolu takový kraviny, při kterých jsem šťastná já i ona. Děláme samy sebe šťastnýma, protože to nikdo jinej nedělá. Je skvělá, bydlíme od sebe sice daleko, ale scházíme se v Brně, chodíme se procházet do parku pod Špilas, chodíme po Brně, jdeme na čas a kafe do Starbucks. Uděláme spolu dva miliony fotek a pak se rozhodujeme mezi dvěma, kterou z nich dáme na instagram. S nikým jiným bych nedělala to, co děláme spolu. Smějeme se bláznivinám, rapujeme na zastávce. Píšeme si motivační texty. Máme společný depky. Máme společný chvilky radosti. Máme sebe.

Les najednou trochu prořídl a já jsem se široce usmála. "Jo!" zavýskla jsem a rozběhla se sprintem. Když les prořídne, znamená to, že už je konec! Znamená to, že jsem skoro ve vesnici. Rozběhla jsem se jako šipka a po dvaceti metrech jsem zase spomalila a funěla jak beran. Tyvole, moje kondička je fakt dost žalostná.
Prošla jsme poslední zatáčkou a několik desítek metrů přede mnou jsem viděla ceduli, co oznamuje, že jsem na místě. Podívala jsem se na mobil. 8:22.
Cesta, která podle Googlemaps měla chůzí trvat dvě hodiny a dvacet tři minut, mi trvala běho-chůzí hodinu. Byla jsem na sebe tak strašně moc pyšná.
Ani jsem nebyla moc unavená. Cítila jsem, jak jsem mokrá, spocená, jak mi pot stekl až na kalhotky, takže jsem byla propocená úplně celá, ale to mi bylo jedno. Důležitý teď bylo dostat se k té kamarádce, té, která mi zachránila život. Napsala jsem jí zprávu. Dlouho neodpovídala.
Začala jsem si říkat, že asi ještě spí.
Potom jsem v dálce uviděla její dům. Rozběhla jsem se k němu. Pořád mi neodpovídala, bylo nějakých 8:37. Nechtěla jsem jí volat, nechtěla jsem u nich zvonit, abych je neprobudila. Přece jenom, jsou prázdniny.
Ale já jsem jí od pondělka říkala, že doběhnu v pátek. Myslela jsem, že na mě bude čekat. Nic.
Tak jsem běžela zase zpátky, protože jsem tušila, že tady někde je obchod. Doběhla jsem tam, koupila jsem nějaký bonbóny a čokošku a žvejky, že jí řeknu, že to vyměním za sklinku vody. Jako vtípek.
Vrátila jsem se zpátky k jejímu domu. Pořád mi neodepsala. Nechala jsem ty věci u nich u dveří na zemi a šla jsem se proběhnout po vesnici. Skončila jsem v parku, lehla jsem si na lavičku, pustila si písničky do sluchátek, který jsem celou cestu nevyužila. Poslechla jsem si dvě písničky a říkala jsem si, že na to kašlu, že jdu domů. Peníze na autobus jsem rozfofrovala za ty sladkosti pro ně, takže jsem musela zpátky zase pěšky. Nevadí, pořád jsem necítila žádnou velkou únavu.

Nakonec jsem tam stejně šla zazvonit. Zvedka jsem ty sladkosti ze země a čekala jsem.
Bylo po půl desáté.
Otevřel mi její malej brácha, kterej je prostě boží. Chvíli jsme si povídali, smáli jsme se a pak jsem chtěla už jít, ale ona přišla, rozespalá, roztomilá jako koťátko. Do jedenácti jsme si povídaly na zemi na chodbě, v jedenáct jsem vyrazila domů.
Cesta domů byla horší. Jezdilo mnohem víc aut, pořád jsem uhýbala na bok, pořád jsem se zastavovala. Po chvíli mě to štvalo a pořád jsem nadávala. Když jsem doběhla tam, kde ti týpci opravovali silnici, projela kolem dodávka, která těsně vedle mě zatroubila tak, že jsem se lekla jako prase.
Lidi jsou svině.
Cestu zpátky jsem většinu šla, než běžela. A stejně jsem to dala za hodinu a asi deset minut. Což je celkem slušný.
V té pidivesničce jsem začala cítit bolest v nohách.
Když jsem došla unavená domů, sousedovic malá (je asi ve druhé třídě, přibližně) po mě chtěla, abych jí učesala copánky, že jedou k moři.

Šla jsem se osprchovat, umyla jsem si vlasy i všechen ten make-up, oblíkla si tepláky a triko. Upekla jsem bábovku. Nakrájela jabka, že udělám štrůdl. Neudělala.

Učesala jsem si copánky.
Pak jsem si je zase rozpustila, vypadaly jetě.
V sedm večer jsem jela za kámoškou do Brna (neplánovaně). Za tou, se kterou jsem šťastná.
A zažila jsem nejlepší páteční večer vůbec.
Život.





SOBOTA

Večer jsem si vypla budík. Říkala jsem si, sakra, je sobota, jednou se můžu vyspat!
V noci se mi špatně spalo. Byla jsem tak unavená, až jsem ani usnout nemohla.
Probrala jsem se okolo deváté. Cítila jsem, jak mě při každým sebemenším pohybu bolí celý tělo. Bolelo mě všecko. Nohy, kotníky, břicho, trup, ramena, ruce, záda, krk. Všecko.
Oddalovala jsem vstávání. Vzala jsem si knížku a četla jsem si.
Přitom jsem se přemlouvala, abych se konečně zvedla.
Když jsem to udělala, myslela jsem, že umřu. Celý tělo v háji, bolest jako prase.
To mám z těch dvaceti kilometrů.

Nějak jsem to dokázala. Došourala jsem se do kuchyně. V ledničce na mě čekaly nastrouhaný jabka na štrůdl. Dneska ho udělám!
Pomáhala jsem s obědem. Na to, abych ho nachystala celej sama, jsem moc zničená. Seděla jsem u počítače a četla si články na kamarádčině blogu.
Jdu uklízet. Napustila jsem si kýbl s vodou, vzala si hadru a vysavač a šla do patra, kde mám pokoj já, bráchové a ségra. Všude utřít prach a vysát.
Já uklízení miluju, pro mě to nic není.
Po cestě jsem se zeptala taťky, kdy pojedeme do Vaňkovky (dneska se tam mělo jet), abych věděla, na kdy se mám nachystat. Řekl, že neví, tak jsem si řekla, že v pohodě, ještě je čas, tak to uklidím, pak se nachystám a pojedem.
Začala jsem uklízet, nejdřív v patře: obývák, můj pokoj, ségřin pokoj a koupelnu. U sebe v pokoji jsem se zastavila u skříně a vyházela jsem tři kabele oblečení, který nenosím, nebo vím, že už nosit nebudu. Mám strašně moc oblečení, ale když mám někam jít, nemám co na sebe.
Klasika.
Když jsem s tím vším byla hotová, dala jsem vysavač bráchům do pokoje (taky by si mohli vysát aspoň jednou měsíčně, když nic) a šla jsem odnést dolů kýbl.
Taťka nikde.
Mamka nikde.
Auto nikde.
Jeli beze mě.
Byla jsem naštvaná a zklamaná.
Říkám jim, že tam chci jet s nima a oni na mě ani nezavolají, že už se jede. Prostě odjedou. Beze mě.

Nic, byla jsem naštvaná jak pes, uklidila jsem kuchyň a udělala štrůdl.
Večer dávali v televizi poslední díl Hunger Games, což jsem ještě neviděla, tak jsem se na to podívala a u toho vyžehlila kupu prádla.
Před spaním jsem si přečetla kus knížky, kterou jsem četla už před časem. Jenom kousek, jen jednu pasáž.
Pak jsem šla spát, před půlnocí.
Život.




NEDĚLE

Prší.
Vstala jsem ve čtvrt na osm a šla se osprchovat.
Teď půjdu uklidit kuchyň a naporcovat kuře. Možná udělám nějakou buchtu.

Když takhle shrnu, co jsem dělala celou sobotu a co budu dělat dneska....život je silný slovo.
Je to pseudoživot.
Můj život = pseudoživot.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.