Všechno nebo nic - 10. kapitola

14. září 2016 v 17:35 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 10. KAPITOLA







KAT



Tak jo, něco se tady děje.
Tušila jsem to už delší dobu, už od září. Od začátku školního roku. Teď je polovina ledna. Pořád jsem to nějak nechtěla vidět. Možná jsem to záměrně přehlížela.
Laura je moje nejlepší kámoška. Je super, vtipná, hodná - bože, jak ona je hodná! Nikdy mi neřekne nic hnusnýho - teda, pokud to nemyslíme ze srandy. To pak na sebe řveme hnusně, dokud se jedna z nás nezačne smát a nerozesměje tím i tu druhou. Jinak je to úžasný, jsme fakt nejlepší kamarádky. A proto mě dost dostalo, že se najednou tak nějak změnila. Jako, nechcu jí křivdit. Ona byla vždycky taková zdrženlivější, pokud jde o kluky. Je to tím, že si moc nevěří. Podle mě. Prostě si nepřipadá tak nějak v pohodě. Já si o sobě nemyslím, že jsem nějaká sexbomba, to v žádným případě, ale nechcu si na svoje tělo stěžovat před Laurou. Připadám si pak jako mrcha.
Párkrát jsem to zkusila a ona na to: "Kat, ty si stěžuješ na svoje tělo? A jak si pak mám připadat já?"
Už to nedělám.
Ale teď nechci mluvit o sobě.
Mluvím o Lauře.
Stalo se to asi před týdnem. Přišla jsem na pokoj a našla jsem ji brečet v posteli. Třásla se jak osika. Ne třásla...ona jakoby vibrovala, prostě se klepala, úplně brutálně. Měla mokrý vlasy (tak mokrý, že si je nejspíš ve sprše ani nevyždímala, natož aby si je vysušila ručníkem), který jí namočily celej polštář a ještě k tomu všemu brečela, takže další mokro na peřině. Klepala se, brečela, ale spala. Normálně spala. Spala a brečela ze spaní.
Nejdřív jsem nechápala. Nechápala jsem nic, za 1) jak to dokáže. Za 2) co se kurva stalo. Za 3) proč má ty mokrý vlasy (normálně si po sprše vlasy rozčesává hodinu, pak do nich dá tužidlo, pak to zase rozčesává a pak to hlídá, aby to správně uschlo). Za 4) proč BREČÍ???
Spala, nechtěla jsem ji budit. Chvíli jsem ji hladila po mokrých vlasech a pořád opakovala "ššššššš", abych ji uklidnila. Přitom jsem přemýšlela, co s tím. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Nevím to ani teď.

Abych se přiznala, ona byla dost divná poslední dobou. Teda, divná byla od září. Třeba jak jsme se šly ven opalovat (pořád nechápu, že se mnou doopravdy šla) a když jsem si rozbalila deku vedle holek z ročníku, byla pryč. Rozhlížela jsem se, kde je a uviděla jsem ji utíkat k ubytovně. Myslela jsem si, že si něco zapomněla. Nebo že si třeba vzpomněla, že tady plavky MÁ, ale ona už se nevrátila. Když ten den zalezlo slunko a všichni se vytratili, šla jsem na pokoj a našla jsem ji tam, jak sedí na okně s knížkou na klíně, kterou samozřejmě ignoruje a kouká ven.
Klasika.
Nebo jak jsme šly ve škole po chodbě a ten kluk ji pozdravil. Myslí, že hraje fotbal. No to je jedno, prostě ji pozdravil a ona ho ignorovala, i když jsem ho slyšela i já, a to jsem čuměla do mobilu (klasika) a byla jsem duchem mimo. Prostě ji pozdravil.
"Čauvec Lauri!"
Laura nic. Viděla jsem, jak se tváří, ona ho slyšela. Tím jsem si jistá. Šla dál. Zírala jsem na ni. O co jí jde?
"Lauro! Čau ne?" zopakoval ten kluk. Laura jakoby se vzpamatovala, jako by ho vůbec neslyšela, rozhlídla se a říká s totálním pokerfacem: "Zdar."
Líbí se jí? Líbí se jí ten kluk a proto ho ignoruje? Nemám jí to za zlý, tuhle taktiku provozuju denně.
Potom na pokoji jsem se to z ní snažila vypáčit.
"Co to bylo za kluka?"
"Jakýho kluka?"
"Ahá!!"
"Co ahá, co je?"
"Já jsem to věděla!"
"Kat, já vůbec nechápu, o čem to mluvíš!"
"Ten kluk, kterej tě dneska zdravil na chodbě!"
"A CO JE S NÍM??"
"Já jsem to věděla, líbí se ti!"
"Vždyť jsem nic neřekla!"
"Ale víš, kterýho myslím!"
"Protože nejsem ty! Mě nezdraví tři sta kluků denně!"
"Líbí se ti!"
"Nelíbí!"
"Aháá!!!!"
Jo, nic jsem z ní nedostala. Bylo to k vzteku.
Je mi jasný, že jde o něho.
Je mi jasný, že je v tom nějakej kluk.
A je mi víc než jasný, že je to TENHLE kluk.
Ale je mi taky bohužel jasný, že mi Laura nedovolí jí pomoct.
Klasika.

Když se druhý den ráno Laura probudila, měla opuchlé oči od pláče, zarudlé bělmo. Stáhla si vlasy do drdolu, ani si je nerozčesala. Šla si vyčistit zuby (protože i kdyby šlo o život, ona si prostě ty zuby vyčistí vždycky, je šílená), opláchla si obličej a zalezla si zpátky do postele. Mokrej polštář otočila na suchou stranu (popravdě, divím se, že voda z jejích vlasů neprosákla na druhou stranu. Má jich miliardy a dlouhatánský.), z igelitky pod postelí vybalila knížku - očividně úplně novou - a otočila se na bok, zakutala se do peřiny a začala si číst. Sledovala jsem ji - měla na sobě legíny a velký pánský tričko (asi bráchovo) a taky ty chlupatý plyšový ponožky. Červený. Se sobíkama. Na mě se skoro ani nepodívala.
Odkašlala jsem si.
"Lauri?"
"Coje?" zachraptěla. Odkašlala si. "Coje?" zeptala se už jasnějším hlasem. Oči od knížky neodtrhla.
"Nechceš něco k jídlu?"
"Ne, díky." Jak říkám. Hodná. Laura je hodná.
"Řekneš mi, co se včera stalo?"
"Kdy?"
"Včera. Co se stalo, Lauri?"
"Nic."
"Něco jo, když jsem přišla, brečelas."
"Nebrečela, vždyť jsem už spala, kdyžs přišla. Ani nevím, kdy to bylo, kdy ses vrátila?"
"Asi v jedenáct...to není důležitý! Brečelas ze spaní."
Laura se zarazila a pak se na mě podívala. Pak se zase zadívala na knížku.
Pak se rozbrečela.






LAURA



Včecko jsem to Kat řekla. Musela jsem. Už jsem to v sobě nedokázala dál snášet, říkala jsem si, že když se o tom s někým podělím, bude to jen poloviční bolest. A bolelo mě to dost, to přiznávám.
Všecko jsem jí řekla. Jak jsme si povídali na pohovce. Jak mi pochválil tenisky (to i Kat chápevě kývala. Chápe moji lásku k teniskám). Proč jsem utekla z opalovačky. Proč jsem ho pak ignorovala na chodbě, když mě pozdravil. Jak přišel na tribuny. Jak jsem je viděla na kluzišti. Jak jsem brečela a třásla se pod sprchou a třesavka mě neopustila ani po vyplácání všechny teplé vody (Kat: "Ahá! Takže tos byla ty!").
Kat poslouchala, pak mě objala. Pak říkala: "Laurinko, ty můj chudáčku, ty moje ňunínko..." atd.
A pak: "Tak já musím jít, ale nechci tě tady tak nechávat."
"V klidu, jsem v pohodě. Vím, že si o mě stejně myslíš, že jsem blbá."
"Ty nejseš blbá!"
"Dobře."
"Chceš něco přinést?"
"Ne."
"Tak dobře. Tak já se vrátím co nejdřív." Kat vstala a když za sebou zavírala dveře, trvalo jí to snad věčnost.
"Počkej!" zavolala jsem na ni.
"Ano?"
"Přines mi něco k jídlu. Třeba gumový medvídky. Nebo grilovaný kuře."


Nechci od Kat pomoc, protože vím, že kdyby pomáhala ona mě sbalit kluka, sbalila by ho nakonec ona. Nikdy jí to neřeknu, protože myslím, že by řekla něco jako: "Tohle si o mě myslíš? To mě uráží!"
Ale je to tak.
Jde o to, že jí se třeba ani líbit nemusí. Ale ona se jemu bude líbit vždycky. Ať je to kdokoliv.

Už týden ležím v posteli a čtu si. Do školy nechodím - moje první absence za dlouhou dobu. To zvládnu. Počkám do pondělka, v pondělí už půjdu. Potřebuju se z toho jaksi vzpamatovat. Vůbec se nemůžu na nic soustředit.
Ležím v posteli v legínách, plyšových vánočních ponožkách a bráchovu tričku.
A spím.
Pořád jsem unavená.
A tak pořád spím.





 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.