Všechno nebo nic - 11. kapitola

15. září 2016 v 20:24 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 11. KAPITOLA






BEN




Nikol mi navrhla, že se můžu jít k ní na pokoj dívat na hokej, protože její spolubydlící odjela na víkend domů. Říkal jsem si proč ne, je to hokej, prokrista! A já nemám na pokoji telku a sledovat to na mobilu, na té pidiobrazovce, to fakt ne, to se nedá. Šel jsem.
Nika měla na stole nějaký jídlo. No, spíš hromadu jídla. Chipsy, nějaký ovoce, křupky, pití, dokonce víno.
No moment...víno?
Povytáhnu nad tím obočí, ale nic neříkám.
"Tak coo, těšíš se?" ptá se Nikol.
"Jo, na ten zápas se těším jak na Vánoce, spíš víc." Nikol poplácá místo vedle sebe na pohovce (má v pokoji pohovku!), svalil jsem se vedle ní a natáhl nohy.
Telka už běžela, byl vyplej zvuk.
Po pár minutách začalo utkání v hokeji, koukali jsme jak uhranutí a fandili. Nevím, jestli jsme řvali moc, ale pokud jo, vůbec jsem si to neuvědomoval. Hokej to byl parádní.
Nika pořád dolívala víno, asi, protože sklinku jsem neměl prázdnou nikdy. Nevím, nějak jsem to neregistroval.

"GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!!!!!!!!!!!!!!!!!!" vyskočili jsme oba z pohovky a řvali nadšením. Nika mě objala a skákali jsme na místě jak idioti. Tyvole dali gól!!! Rozhlídl jsem se kolem a zjistil jsem, že tam sedí dalších asi dvanáct týpků. Kdy ti přišli??
Vůbec jsem to nepostřehl.
Rozhlížel jsem se kolem, kde je k pití něco jinýho než to víno. V rohu pokoje stál soudek piva. Hledal jsem něco nealkoholickýho.
Nikde nic, samozřejmě.
"Dojdu si pro něco k pití." řekl jsem Nikol, ale ta se s jedním z těch týpků rozohněně bavila o všech gólech, který za zápas padly a vůbec mě nevnímala. Vyšel jsem z pokoje a šel chodbou kolem ostatních pokojů.






LAURA




Už je sobota. Mám dva dny na vzpamatování, pak musím do školy.
Ležím v posteli, v legínách, modrých plyšových ponožkách a oversize mikině. Nevím, kde jsem ji vzala. Je šedá, velká, široká. Vlasy mám v odporným drdolu, neumývala jsem si je od té dlouhé sprchy před skoro týdnem. Kašlu na to. Nemám nikoho, pro koho být hezká. Pro koho bych se měla dělat hezkou.
Nejsem namalovaná. Nemalovala jsem se už několik dní. Je mi to jedno, stejně nevylízám z pokoje.
Snažím se číst. Pořád mě něco ruší, nějakej hluk. Nejdřív nevím, co to je, pak mi dojde, že v nějakým pokoji na naší chodbě se pořádá buď párty, nebo sledujou nějaký sportovní utkání. Když už potřetí slyším něco ve smyslu: "Tak je to debil??? JAK TOHLE MOHL NEDAT??????" Dojde mi, že to nejspíš bude vážně ten sport.
Najednou je mi strašný vedro. Polívá mě horko, potím se.
Co je, mám návaly? Vždyť ještě nejsem v přechodu!
Chvíli se snažím usnout. Možná jsem i na pár chvil usnula, ale nevím, pořád se budím, budí mě ten hluk a řev.
Strašně se potím, je mi hrozný horko.
Jdu do sprchy. Třeba to bude lepší.

Když vylezu ven s umytýma vlasama a v ručníku, chvíli jen stojím a zaposlouchám se.
V tom se ozve "GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!!!!!!!!!!!!!!!!!!" tak nahlas, že se leknu a srdce mi buší jako o závod.
Tyvole to jsou kreténi ti lidi.
Vydrbu si vlasy ručníkem a pak je zamotám do drdolu nahoře na hlavě.
Obleču si jen pyžamový kraťásky, těsně pod zadek. Ale jsou volný, takže pohodlný. Hodím na sebe čistý volný bráchovo triko, který mám na spaní. Na podprsenku kašlu, stejně už půjdu spát.
Sednu si na postel, nasadím si brýle a vezmu do ruky knížku. Jo, ty brýle nepotřebuju na čtení, ale potřebuju si na ně zvyknout.

Někdo mi bouchl do dveří.
To má být jako zaklepání?
Pěkně neslušný!
Asi je to Kat, nejspíš je opilá.
S povzdechem vstanu z postele a jdu otevřít dveře.






BEN



"Tak cooo, Benjamínku??" slyším za sebou hulákání. Otočím se a tam stojí Pepe, jeden týpek, se kterým jsem se minulej rok moc nepohodl při přáteláku s Východňákama. Ajé, to dneska nepotřebuju.
"Nazdar Pepe." řeknu a chci jít dál.
"Ale kampáááák?" ptá se a obejme mě kolem ramen. Je z něj cítit pivo. A cigarety.
"Jdu pryč. Na dvěstědevatenáctce sledujou hokej, můžeš se tam zastavit." řeknu ve snaze ho odehnat, abych mohl vypadnout. Nikol by se na mě nezlobila, ona se s ním baví úplně v pohodě, vychází spolu dobře.
"Jooo? No a kampak jdeš ty, co?"
"Jdu pro něco k pití."
"Joooo, tak běž, chlape. Ale dávej si bacha! Ať neuklouzneš!" zařve mi do ucha a strčí do mě tak silně, že vrazím do jedněch dveří. Pepe se zachechtá a i se svým kámošem, kterýho jménem neznám, se vydají pryč.
"Debile..." ulevím si a třu si rameno, kterým jsem vrazil do dveří.
Dveře se otevřou.
A v nich stojí...





LAURA



Ben.
Stojí tam Ben.
U mých dveří stojí Ben.
Ano, TEN Ben.
Chvíli mi trvá, než mi dojde, že vážně koukám do očí Benovi.
A ještě o vteřinu dýl, než mi dojde, že nemám podprsenku.






BEN



Laura.
Stojí tam Laura.
Neviděl jsem ji už nějakou dobu.
Chvíli mi trvá, než mi dojde, že je to ona, protože má nějaký tmavší vlasy. Aha...má je jen mokrý.
Má je vyčesaný v drdolu na hlavě. Má brýle na nose.
Pootevřenou pusu.
Zírá na mě modrozlatýma očima zpoza brýlí.
Pak si rychle založí ruce na hrudi.






LAURA



Založím si ruce ve snaze zakrýt si hrudník.
Pak mi dojde, že je to ještě horší, tak nechám ruce zase klesnout dolů.
Nevím, co bych měla Benovi říct.
"Ahoj, doufala jsem, že ses třeba přestěhoval nebo žes odjel a já už tě nikdy neuvidím, protože jsem se do tebe zamilovala skoro od první chvíle, co jsem se ti podívala do očí a nemůžu na tebe přestat myslet a tys mi zlomil srdce a já už týden v kuse brečím a zanedbávám vlastní tělo a sama sebe, protože jsem v depresi kvůli tobě a nemůžu nic dělat, nemůžu spát. Tak tě tady vítám, půjdeš dál?"
Jo, to tak.
Tohleto mu rozhodně říct nemůžu.
Tak místo toho jen zírám.






BEN



Koukám na ni, jak na mě kouká a chce se mi smát.
Strašně se mi chce smát.
Brýle jí sklouzly níž a ona na mě mžourá přes horní obroučky. Není namalovaná, vlasy má v rozcuchaným čemsi a na sobě kraťásky tak krátký...
"Ahoj." vypadne ze mě.
Ahoj? To jako vážně, Bene? Vážně jsi po půlhodině zírání řekl ahoj? Ty seš mistr!
Laura zavře pusu a kouká na mě.
"Promiň, nevěděl jsem, že je to tvůj pokoj." Kouknu na dveře. Číslo 223. Hustý. Já mám 123. To si budu pamatovat.
"Jo," zachraptí. Odkašle si, "je."
Oči se jí lesknou. Vidím to i v tom šeru, protože osvětlení na chodbě nic moc a v jejím pokoj je taky skoro tma.
"Tak, já asi..." zaváhám.
"Ehm..nechceš jít dál?" tázavě se na mě kouká.
Jo, Lauro. Lauri. Laurinko.
To chci.





 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.