Všechno nebo nic - 12. kapitola

28. září 2016 v 21:15 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 12. KAPITOLA







LAURA




Řeknu mu to.
Teď.
Nádech... Otevřít pusu a "Benny, musím ti něco říct."
Tak dělej, Lauro, řekni to.
Dělej. Teď.
Je to jen pár slov.
Celkem tři.
Tři slova.
Řekni to.
Řekni to!
Tak znova.
Hluboký nádech - a teď.
Ale ač jsem se v duchu přemlouvala dlouho a úpěnlivě, nadechovala jsem se a otvírala jsem pusu, že mu to řeknu, srdce jsem cítila až v krku a dusilo mě a jednou jsem nemohla dýchat, pak jsem zas dýchala až moc, všecko to bylo tak nějak...no, příšerný.
Seděl u mě v pokoji.
Proč jsem ho jenom pouštěla dál? Proč? Proč, když jsem nebyla namalovaná, ksicht příšernej, vlasy v rozcuchaným hovnu na hlavě a ty pidikraťásky, ve kterých nevylízám ven ani doma, natož tady. Jsou v nich vidět celý moje velký stehna. Super.
Teď tu sedíme, já na posteli v mikině, kterou jsem si stačila oblíknout než zavřel dveře a on na židli od psacího stolu. Nemám mu co nabídnout, nemám tu nic k jídlu, nic dobrýho. Nemám tu nic. Už jsem hodně dlouho nevylezla z pokoje.
Tak tu jen sedím a snažím se zatnout svaly na nohách, aby nevypadaly tak rozplácle.
"No, takže...ty bydlíš na téhle chodbě?" první otázka, co mě napadla. Ne, teď lžu, není to první. Je to první otázka, která je vhodná a kterou jsem schopná vyslovit. Napadlo mě jich samozřejmě dost a dost. Pár příkladů:
Proč máš tak krásný oči?
Nemohl by ses usmívat nějak jinak, abys mě tím úsměvem pokaždé neodrovnal?
Víš to, že jsem do tebe blázen?
Myslíš si o mě, že jsem blázen?
Bude ti vadit, že jsem asi blázen?
Víš, že to způsobuješ ty, že se chovám jako blázen?
Vadí ti, že pořád říkám slovo blázen?
Mohla bych se na tebe chvíli jenom dívat, aniž bych ti připadala šílená?
Mohla bych se ti dívat do očí do konce svýho života?
Dáš mi pusu?
a tak dál...
"Ne, bydlím o patro níž, tady jsem se šel dívat na hokej za kámoškou na pokoj." odpověděl Ben, zjevně rád, že jsem něco řekla. Třeba taky neví, jak se chovat. Třeba je mu nepříjemně. Třeba vůbec nechtěl jít dál, ale šel, protože neumí říct ne. Protože je tak moc hodnej. Protože nechtěl být zlej a nechtěl mě hned poslat doháje. A teď tu sedí a trpí, protože tu být nechce, ale neví, jak říct, že už chce jít pryč. Neví, jak odtud vypadnout.
No, tak já mu s tím pomůžu.
"Aha, a já tě zdržuju, tak klidně běž, ať o něco nepřijdeš." usmála jsem se na něj a začala se zvedat.
"Nenene, to je dobrý, všecko podstatný jsem už stejně viděl." usmál se na mě a já jsem z toho cítila upřímnost a to mě zasáhlo víc, než cokoliv. On tu se mnou chce být. Chce? Vážně?
Proč tomu nemůžu uvěřit?






BEN




Pozvala mě dál. Je to možný? Mě? Ona?
Sedí na posteli v obří mikině a miniaturních kraťáskách. Dívám se na ni a cítím se zvláštně. Po tom, co jsem většinu času trávil s Nikol, je to něco úplně jinýho. Laura je jiná. Není to tak, že by pořád musela něco mlít, aby nebylo ticho. Když má nějakou otázku, zeptá se, když má co říct, řekne to. Nevyplňuje každou vteřinu ticha bezduchým tlacháním. Aspoň tak mi to připadá.
Já nevím moc co říct. Navíc, Laura se vždycky nadechne a pak otevře pusu že čekám, že už něco řekne, ale nakonec neřekne nic. Tak vždycky čekám, a zapoměnu přemýšlet nad tím, co bych měl říct já. Místo toho ji sleduju. Dívám se, jak jí pár pramínků vlasů padá do obličeje. Jak jí ty rozcuchaný morký vlasy vlastně sluší. Že konečně vidím její obličej, když jí vlasy půlku nezakrývají. Že v té velké mikině najednou vypadá nějak menší, i když v reálu jsme stejně vysocí. Že její nohy vypadají tak...nevim jak to říct. Celá vypadá tak nějak... měkká.
Přijdu vám jako pošuk? Fajn. Ale je to pravda. Nikol se se mnou třeba jen na oko pere a nikdy bych to před ní ani před nikým nepřiznal, ale bolí to. Bolí to, protože ona je samá kost. Je tak hubená, že když se mi zaryje loktem do zad, bolí mě to ještě druhej den. Je samá kost, není to nic příjemnýho.
Ale ona - totiž Laura - je tak nějak... je jiná. Je měkká. Vypadá měkká. Vypadá jako že objímání s ní by nebolelo. Že by to bylo příjemný. Že kdybych si jí lehl do klína, bylo by to lepší než na polštář. Že bych to všecko chtěl zkusit a přesvědčit se o tom, že mám pravdu. Obejmout ji. Lehnout si vedle ní do postele, lehnout si jí do klína, cítit její ruku ve vlasech. Chtěl bych v ruce cítit její vlasy. Její tvář. Její ruku ve své.
Nevím, na co tady doháje myslím.
Jsem sjetej?
Zeptám se jí, jestli někam nezajdem. Do kina. Do divadla (to fakt? Do divadla? Jsem divnej.). Projít se. Lehnout si do trávy (ještě je zima, no tak do sněhu, to je jedno).
Zvoní mi mobil.
Laura se na mě koukne. Já z kapsy doluju mobil.
Je to Nikol.
Vzdychnu, achjo, co po mě chce. Ať se tam objímá s Pepem, kterýmu asi nevadí, že objetí s ní bolí. Ať si dělá co chce - beze mě.
"Klidně to vezmi." řekne Laura. Pousměje se, kouká na mě. Koukám na ni. Vypadá děsně roztomile, brýle jí zklouzly na nose níž a vlasy jí vyklouzly z toho...účesu... teď je má rozpuštěný a divně vlnitý, střapatý, krepatý, nevím jak to nazvat. Je roztomilá.
V té obří mikině.
Telefon zvoní.
Típnu to.
Pak vypnu zvuky.
Laura se usměje víc, ale snaží se to zamaskovat. Kousne se do rtu.
Taky se usměju.


Loučíme se.
Na mobilu mám asi jedenáct zmeškaných hovorů a nejmíň dvacet zpráv. Předpokládám, že od Nikol. Kašlu na to.
Jsme kámoši. Vždycky ji tak budu brát a ona to ví, protože ona mě tak taky bude vždycky brát - jako kámoše.
"Tak, ehm, díky a ahoj." říkám a usměju se na Lauru. Stojí ve dveřích, osvětlená šerým světlem na chodbě.
"Jo, díky, že ses stavil." zasměje se. Koukám na její úsměv a přemýšlím, co ještě říct, když v tom světlo zhasne.
Co to dopr-
"Co to dopr-" řekne Laura.
"To už je půlnoc?" kouknu na mobil. 0:00. No fakt. A o půlnoci zhasínají světla.
"To určitě ne..." Laura mě chytne za ruku s mobilem a koukne se. "No fakt." podívá se na mě. V brýlích se jí odráží světlo z obrazovky mobilu. Pořád mě drží ruku. Její ruka je ledová. Asi jí musí být zima. Sundá si brýle a promne si oči. Mobil zhasne. Je tma. Tma, jen oknem dovnitř padá trochu světla. Koukám se na ni, ona kouká na mě.
"Měl bych jít...." říkám. Nepohnu se.
"Jo, já asi taky, teda... měla bych jít spát." říká. Nepohne se.
"Tak dobrou noc."
"Dobrou."
"Zase někdy..."
"Dobře..."
"Ahoj."
"Čauvec."
"...."
"..."
Ani jeden z nás se nehýbe. Laura se tiše směje. Její zuby se lesknou. Směju se taky.






LAURA




Dívám se mu do očí, který se zdají černý v tmavé chodbě. Stejně se mi líbí. Líbí se mi.
Ty oči. Líbí se mi ty oči.
Líbí se mi jeho obočí.
Líbí se mi, jak se směje. Z jeho očí se stanou tenký špěhýrky se strašně dlouhýma řasama. To už jsem myslím kdysi říkala, ale budu to říkat dál. Budu to říkat tak často, jak budu chtít, protože je to pravda. Je to krásný. On je krásnej.
Stojíme krok od sebe.
Říkám si: co teď? Co se ode mě očekává? Co ON ode mě očekává?
Co já očekávám od něj?
Mohla bych se nahnout dopředu a dát mu pusu. On by se mohl naklonit a dat mi pusu. Mohli bychom se naklonit zároveň.
A nebo taky ne.
"Tak jo.." říkám. Asi bych fakt už měla jít. Kat se může vrátit každou chvilu, nechci, aby to bylo trapný pro mě, pro něj, nebo pro všechny.
"Jo, tak.. ahoj. Teda, dobrou." řekne Ben a udělá krok ode mě. Teď bych mohla udělat jeden velkej krok a přitisknout se k němu. Kdyby to bylo ve filmu, vykročil by ke mě a zatlačil mě na dveře, přitiskl se ke mě, dal by mu ruku na tvář a druhou do vlasů a políbil by mě.
Ale
nejsme ve filmu.
A já dneska mám fakt dost bad hair day. Dneska to nepůjde.
"Jo, dobrou." usměju se a o krok couvnu.
Ben vykročí chodbou, dívám se za ním.
Pak se zastaví a otočí se.
"Mám pokoj 123." zašeptá.
Usměju se.
123. Já mám 223.
To si budu pamatovat.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.