Všechno nebo nic - 7. kapitola

10. září 2016 v 20:07 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 7. KAPITOLA






LAURA



Prosinec je v polovině, ležím v posteli a čtu si.
Dneska je přesně ten den, kdy se člověku nechce dělat nic jinýho, než se válet v posteli. Venku sněží, chuchvalce sněhu padají tak hustě, že člověk nevidí na víc než pár metrů. A já? Já ještě na míň než těch pár metrů. Po Vánocích budu mít brýle - díkybohu za to - tak snad už něco uvidím.
Ve třídě nevidím na tabuli. Spolužačka, co sedí vedle mě, se mě jednou snažila diktovat zápis z tabule a učitel nás vyhodil obě na chodbu, že rušíme.
Kat skoro nevidím, pořád někde lítá a pak přijde pozdě večer, někdy nad ránem, a vykládá mi, co všechno dělala, co se všecko stalo. Aspoň vím o okolním světě, protože se nehnu z pokoje, pokud nemusím.

Jsem zhrzená a zklamaná. A to ani nemám důvod, ale stejně jsem! Co mám dělat? Moje tělo je jako cizí, můj mozek je debil a moje srdce si mele svoje. Ač se snažím sebevíc, všecko si jen namlouvám. Protože můj mozek-debil neposlechne.



Vypadnu ven, tohle se nedá. Tady sedět nebudu, moc přemýšlím. Jdu se projít.
Oblíknu si svůj šedej zimní kabát a vyrazím. Jo, na nohách mám pořád ty conversky, odmítám je sundávat, když vyloženě nemusím.
Procházím se okolo školních budov, okolo ubytovny. Ani nevím, jak jsem se sem dostala, ale stojím uprostřed fotbalovýho hřiště. Rozhlídnu se kolem, jako bych někde měla najít odpověď.
Nikde nikdo.
Dojdu k tribunám a posadím se na nějakou dvanáctou lavičku od hřiště. Vidím svoje stopy ve sněhu na hřišti. Vedou od středu sem.
Moment.
Od středu sem'? A jak jsem se teda dostala doprostřed? To jsem tam přiletěla?
Zírám na to, mhouřím oči, abych zaostřila, ale stopy nevidím. Možná jsou už zasněžený, sníh padá pořád v hustých naducaných chomáčích, všude kolem je bílo. Moje boty by měly normálně být už dávno promoklý, ale ne, nohy mám pěkně v suchu a v teple. Teda... v teple moc ne. Přece jenom, je zima. Vlasy mám plné sněhu, který se ale nerozpouští, spíš mrzne do jednoho kusu. Nechcu vidět, jak teď musím vypadat. Jako s bílou helmou z vaty.
Sedím na tribuně a koukám na tu bílou pláň před sebou.
Vidím pusto a prázdno.
Já se cítím úplně přesně stejně: pustě a prázdně. Bolí mě srdce, cítím se divně.
"Je to v prdeli." řeknu nahlas. Pak se rozhlídnu, jestli mě nikdo neslyší, jestli su doopravdy sama.
Su.
Zvednu bradu a zařvu z plna hrdla: "Všecko je to v prdeliiiii!"
"Neřvi!" ozve se vedle mě. Leknutím nadskočím. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. To už jsem se nadobro zbláznila?
"Tady su!" ozve se ten hlas. Kde? Koukám, ale nic nevidím.
"Kde?" zeptám se.
"Tady dole, šmarjá!"
Podívám se dolů a tam na mě ze sněhu koukají dvě šedý oči. Počkat, cože? Sníh má oči? Sníh mluví?
Pak si uvědomím, že to je bílá kočka. Sedí tam, metr od mých nohou. Bílá kočička s velkýma, šedýma očima. Zírám na ni, ona na mě.
Moment, to fakt? Fakt přemýšlím nad tím, že ta kočka mluví? To je naprosto šílený.
"Co tak čumíš?" prskne na mě kočka.
"No doprdele..." vydechnu.
"Jo, to už jsem slyšela."
"Cože?" kulím oči.
"Řvalas to tady jak na lesy, to už jsem slyšela." řekne kočka otráveně a olíže si tlapičku. Pak se na mě zase podívá s absolutním nezájmem. Já na ni pořád zírám a nechápu. Absolutně nechápu.
"No tak co tě trápí? Co všecko jde do prdele?" ptá se kočka netrpělivě.
V duchu jsem se rozhodla, že se nebudu zdržovat dotazama typu: Kde ses tady vzala? Kdo sakra seš? Seš zakletej princ? Jakto že mluvíš?
No co. Nejspíš mám halucinace. Možná mi někdo strčil do jídla nějakou drogu. Měla jsem dneska brownies? Trávový koláčky? Někdo mi něco píchl, když jsem spala? Doháje co se to děje? Kočka přece nemluví. Kočka nemůže mluvit lidskou řečí.
Ale...
Co když....
....co když je to naopak... že já umím kočičí řečí? Co když já rozumím kočkám?
Jo, párkrát mě to napadlo, když jsem u nás doma mňoukala na naši kočku a ona mi mňoukáním odpověděla. Vypadalo to nějak takhle:
Já: Mňau.
Naše Beru: Mňau.
Já: Mňau mňau.
Beru: Mňau.
Já: Mňau.
Beru: Mňaaauuuu.
A tak.
Ale toto je přece jenom něco jinýho.
To, co říká tahle bílá kočka nepřirozeně hlubokým hlasem na tak malý stvoření, dává smysl. Teda..jakože to chápu, jakože tomu rozumím.
"Tak coje?" ptá se kočka. Nevím, na co se mě ptala. Pokrčím rameny. Kočka zívne, olízne se a zamlaská. "Dáš si sušenku?" ptá se. Otočí se a štrachá pod lavičkou, na které sedím. V tlamičce vytáhne sáček sušenek. Normální Cookies! Je to možný?
"Kdes to vzala?" ptám se, když konečně najdu hlas.
"No to by ses divila, co všecko tady lidi nechají. A teď to rozdělej, mě by to trvalo sto let." packou ke mě postrčí balíček.
Kouknu na datum spotřeby. Půl roku zpátky.. aha. No, nevadí, když na tom nebude zelený, je to dobrý.
Podám jí sušenku, vezme ju do tlamy a dá si ju k nohám. Jednou packou si cookies přidržuje a začne to křoupat. Chvíli to sleduju a pak si uvědomím, že je to asi neslušný, tak si vezmu taky jednu a opatrně si kousnu.
"Poslouchám." řekne pak.
"Nevím, prostě.... je toho víc. Teď momentálně chci skončit s depresí. Už su z toho unavená. Už nemůžu dál, pořád jen ležím v posteli a nemůžu nic dělat. Prostě nemůžu, cítím se prázdná."
Kočka mě sleduje a přikyvuje. Tváří se tak lhostejně. Má úplně lidský výrazy v obličeji. Jde z toho trochu strach.
"Možná bys měla nějdřív najít zdroj té deprese. Najdi to, kvůli čemu tu depresi máš. Vyřeš to, a bude to." říká pak kočka, když dlouho nic neříkám já.
To se jí řekne, vyřeš to. Jak to mám vyřešit? Jak mám JEHO vyřešit?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.