Všechno nebo nic - 8. kapitola

10. září 2016 v 21:23 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 8. KAPITOLA




LAURA



"Kam neseš ten salám?" zeptala se Kat, když si oblíkám kabát a do kapsy strkám půl štangle vysočiny.
"Ehm...no...nikam." snažím se tvářit, jakože je všecko v pohodě. Jako bych nechodila tajně za mluvící kočkou.
"Ty jdeš zase za tou mluvící kočkou?"
Nojo...tak ne úplhně TAJNĚ.
"Nejdu...teda...možná. Nevím, jestli tam bude."
Jo, řekla jsem o tom Kat. Když jsem dorazila na pokoj, za tmy (ano, tak dlouho jsem mluvila s kočkou, dokud už nemusela jít a neposlala mě dom), hned jsem to Kat řekla. Byla jsem z toho tak vykulená..přece jenom...mluvící kočka. To se nevidí každej den. Kat se na mě celou dobu koukala jako na debila, potom vzala baterku, posvítila mji do očí, do pusy, do uší, změřila mi puls. Pak se mě zeptala: "Kdo je tvůj dealer?" A to bylo všecko. Myslí si, že jsem cvok.
Popravdě...já si to myslím taky, že jsem cvok.
Třeba si tu kočku jenom představuju, protože to je jediná osoba (stvoření, zvíře.. to je jedno), se kterou můžu mluvit a která to na sto procent nikomu nevykecá.
"Lauri, vážně, přijde ti to normální?" zeptá se Kat, teď nevím, jestli ustaraně nebo prostě jen nechápavě. Nechápavě nad tím, jak su blbá.
"Víš co, kašli na to. Jdu se projít. Salám si beru na svačinu - pro sebe. Žádná mluvící kočka není, dělala jsem si z tebe srandu. Tak ahoj." rychle za sebou zavřu dveře a seběhnu po schodech.
S kočkou jsem mluvila ještě jednou od toho prvního setkání. Stěžovala si, že je jí zima. Pak jsem ji dlouho neviděla.
Teď je leden, pár dní po Vánocích. Konečně mám brýle, takže vidím hodně dobře. Dokonce se mi zdá, že i barvy jsou jasnější, než dřív. Možná s brýlema vypadám jako ještě větší mimoň, než jsem bez nich. Ale je mi to jedno. Skoro s nikým se nebavím, jen s Kat. Hodně. Teda, taky s tou kočkou. Ale jak jsem řekla, nevím, jestli tady bude. Třeba ucítí salám a přijde.
Teď mi došlo, že vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Ani jsem se jí nezeptala.
Její hlas je spíš chlapskej, fakt hlubokej. Připadám si jako Sabrina - mladá čarodějnice, která měla mluvícího kocoura. Miles se myslím jmenoval. Teda až na to, že on je černej a tahle kočka je bílá jako sníh. On byl kocour a tahle o sobě mluví jako o ní. Takže je to holka. Až na ten hlas. Je to divný, vůbec se to k ní nehodí. Ale..zvykla jsem si.
Jo a taky já nejsem čarodějnice. Což je škoda, občas by se to hodilo. Víteco.



"..no a tak já prostě nevím, co mám dělat. Je to všecko na palici. Připadám si jako debil." povídám.
"Věř mi, debilů znám plno, ty mezi ně nepatříš." uklidňuje mě kočka, schoulená do klubíčka u mě na klíně. Měla jsem pravdu, ucítila salám a přišla. Pak se uvelebila u mě na klíně, aby se aspoň trochu zahřála. I když...kožich má teda hustej a chlupy dlouhý.
"Přece...nemůžu žárlit na někoho, koho ani dost dobře neznám. Nemůžu se kvůli někomu takovýmu už půl roku trápit. Copak je to normální?" vzdychnu a posunu si brýle na nose.
"Nevím, jestli je to normální. Ale každej to prožívá asi jinak. Ty teď musíš hlavně zhluboka dýchat a připravit se na to, že začneš znova, od začátku."
"Tak jo... pokusím se." vzdychnu potichu.
"Lauro?" ozve se za mnou.
Prudce se otočím.
Stojí tam Ben.
Stojí.
Tam.
Ben.






BEN



Vylezu nahoře na tribuně a několik laviček pode mnou uvidím sedět nějakou šedou postavu. Jdu potichu blíž, než zjistím, kdo to je, abych se kdyžtak moh v klidu a v tichu zase vypařit.
"Přece...nemůžu žárlit na někoho, koho ani dost dobře neznám. Nemůžu se kvůli někomu takovýmu už půl roku trápit. Copak je to normální?"
Je to ona.
Laura.
S Laurou jsem se takhle soukromě něviděl...několik měsíců. Jo, popřáli jsme si Veselý Vánoce a šťastnej Novej rok, taky jsme se párkrát pozdravili na chodbě nebo ve třídě. Ale od toho dne, kdy jsme spolu tlachali na sedačce jsme se takhle sami nikde nepotkali.
Když jsem valil na hřiště, když jsem se doslechl o tom, že se tady holky opalujou, myslel jsem, že tady bude. Chtěl jsem ji vidět. Chtěl jsem si s ní popovídat, koukat se jí do očí, abych si ověřil, jestli k ní něco cítím.
Cítím... vyjadřuju se jako nějaká holka.
Prostě jsem běžel na to hřiště, plno holek se tam opalovalo, ale ji jsem neviděl. Pak na mě zavolala Nikol. Holka, která se mnou chodila na základku do třídy. Hodně se změnila. Teda, vysoká byla pořád. Hubená, žádný prsa. Teď má zrzavý vlasy. Ale prsa pořád nenašla. Nějak jsme se zapovídali, je to fajn osoba, prostě se s ní dobře kecá. Nebere si servítky. Zakecali jsme se a Lauru jsem pak už nenašel.
Od té doby se mi nedařilo ji nikde zaztihnout.
Když jsme se míjeli, vždycky mě přehlídla, musel jsem ji pozdravit, aby si mě všimla. Pak mi jen rychle odpověděla "čau" nebo "zdar" a šla. Nechápu.
Nechápu doteď.
Teda... nechápal jsem.
Co to říkala? Žárlit? Trápit se? To jako kvůli mě? Ale na koho to mluví?
Nikdo tady není.
Laura si vzdychla.
Teď nebo nikdy.
"Lauro?" oslovil jsem ji. Otočila se ke mě se zaraženým výrazem a já jsem se na chvíli lekl, že to není ona. Má brýle. Zpoza nich na mě koukají dvě velký modrý oči. Přijde mi, že jsem ji neviděl už strašně dlouho. Přitom to bude několik dní, možná týden, co jsme si přáli na Novej rok. Nevím, kolikátýho dneska je, no a co.
"Co tady děláš?" ptám se.
Popojdu k ní trochu blíž a sednu si na lavičku vedle ní.
"Já...nic. Já tady jen tak sedím." odpověděla a odkašlala si, posunula si brýle na nose a podrbala se ve vlasech schovaných pod zasněženou kapucí.
"Teď? Vždyť tady strašně sněží, všude je jenom sníh. Tobě není zima?" zeptal jsem se pak, když jsem viděl jak se otřásla.
"A tobě?" zeptala se.
"No, jako... jo, je pěkná kosa." zasmál jsem se a zamnul si prsty v černých rukavicích. Všiml jsem si, že Laura má taky černý rukavky, ale takový ty s ustřiženýma prstama. Její prsty jsou trochu zčervenalý mrazem. Asi jí to nevadí.
"Pěkný boty." řeknu pak, když ona dlouho nic neříká. Fakt pěkný. Černý tenisky. Conversky. Asi jí v nich musí být zima, já mám pořádný zimní boty s tlustou podrážkou, pěkně zateplený.
"Dík."
"Nepromoknou?"
"Ne."
Není ti v nich zima?"
"Trochu."
Takže... jsme u jednoslovných odpovědí. Fajn. Už nemám, co bych řekl, udělal jsem jí něco? Vůbec se neusmívá a kouká si na stehna. Co tam je tak zajímavýho? Teda... pro mě samozřejmě zajímavý jsou, rád bych je prozkoumal líp, ale pro ni? Bože, na co to myslím?
Co to se mnou je?
"Jo" zašeptá Laura.
"Co jo?" zeptám se.
"Cože?"
"Co jo? Říkalas jo."
"Fakt?"
"Jo."
"Aha..." pokrčí rameny. Co to s ní je? Tenkrát se tolik smála... co se změnilo.
"S kým jsi to tady mluvila?" zeptal jsem se. To by mě teda zajímalo. Nebo... mluví sama se sebou a teď jsem ji přivedl do trapné situace, když se na to ptám? Vždyť já taky mluvím sám se sebou, občas. Achjo, teď mě bude nesnášet ještě víc. Teda pokud mě nesnáší. Což doufám ne.
"Kdy?" zeptala se.
"Předtím, než jsem přišel."
"S nikým jsem nemluvila." odpověděla zmateně s nakrčeným obočím.
"Ale jo, já jsem tě slyšel." nedal jsem se.
"A co jsi slyšel?" zeptá se potichu. Zmateně? Ne. Ona se bojí.
"Nic, čemu bych rozuměl." ujišťuju ji rychle. "Asi jen posledních pár slov, než jsem tě oslovil."
Viditelně si oddychne.
Co tady mohla říkat tak tajnýho, že bych to nemoh slyšet? Něco...něco o mě?
Nebuď naivní, řekl jsem si v duchu.
"To je v pohodě, já taky občas mluvím sám se sebou." snažím se o lehkej tón.
"Aha." chvíli se na mě dívá. Su to ale debil! Třeba vůbec nemluvila sama se sebou, třeba telefonovala. A já teď vypadám jako blázen. Jako cvok, šílenec.
Ale on se pak pousmála.
A mě se ulevilo.
Usmál jsem se taky.
Usmála se znatelněji.
Usmál jsem se víc.
Usmála se i očima.
A já jsem se do nich koukal, do těch modrých studánek propletených zlatou a šedou a usmál jsem se nejvíc.




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.