Všechno nebo nic - 9. kapitola

12. září 2016 v 18:52 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 9. KAPITOLA





BEN



"Tak co, kdy zajdem bruslit?"
"Dneska se mi nechce. Navíc jsem utahanej jak pes."
"Tobě se nechce nikdy. Už tě přemlouvám týden." načuří se Nikol. No co, co po mě doháje chce? Su utahanej z trenálu, trenér si z nás udělal pokusný králíky a testuje na nás, jak dlouho vydrží člověk skákat žabáky bez vody a odpočinku. Ve sněhu. V triku a teniskách.
Nikol teď s náma tráví hodně času. Nějak jsme se tady míjeli, vůbec jsem nevěděl, že semka chodí. Přitom je to moje spolužačka ze základky. Pak jsem zjistil, že sem přestoupila na poslední ročník, proto jsem si jí nevšiml hned. I když... ji je těžký přehlídnout. Je vysoká. Hodně. Hubená, možná až moc. Červený vlasy. Věčně vyřehtaná. Pořád se něčemu směje a je taková... no nevim. Ostrá. Je pěkná. Velký modrý oči. Jakože fakt modrý, bez jedinýho jinýho odstínu. Prostě modrá jako...jako něco modrýho. Mám podezření, že to jsou kontaktní čočky. Akorát obočí má teda namalovaný opravdu strašně. To se mě vůbec nelíbí.
"Tak cojeeee? Jdeme??" nedá pokoj.
Vzdychnu. Fakt se mi nechce. Ležím na posteli, unavenej. Usínám. Usínám, skoro nevnímám realitu. Ona pak něco zařve a je to v háji, spánku se nedočkám. Třeba když ji budu ještě chvilku ignorovat a neodpovídat-
"Tak dost, vstávej!" zaječí mi do ucha. Trhnu sebou, otevřu oči a zaostřím na její obličej. Nepříjemně blízko mýho. "Tak pojď, seš mladej borec, nebudeš se tady přece válet jak starej hadr." Čapne mě za ruku a tahá mě ven.






LAURA



Bruslí na kluzišti kousek od školy.
Šla jsem si koupit do města knížku. A viděla jsem je. Bruslí. Spolu. Drží se za ruce nebo si jen tak bruslí a ona kolem něj jezdí, dělá piruetky, jezdí pozadu, sebere mu čepku a nasadí si ji, pak se směje jako blázen a chytne ho zezadu za pas a nebo nevim co, prostě celkově na něho moc sahá.
To JÁ jsem tady ta, kdo na něho touží sahat.
Počkat - co?
Nojo, už je to venku.
Jo, asi jsem se do něj zamilovala.
Předevčírem na tribuně, jak za mnou došel. Nebylo to jen tím, že přišel. Bylo to mou reakcí na to, že přišel. Moje srdce se zbláznilo. Jako by hrálo podle not Travise Barkera. (pro neznalce: Travis Barker je bubeník skupiny Blink 182, nejrychlejší bubeník světa)
Bušilo a bušilo a bušilo, špatně se mi dýchalo. Jako by mi něco sedělo na hrudi. Třeba kráva nebo tyranosaurus.
Bílá kočka - sakra! Furt jsem se jí nezeptala na jméno! - se mě ptala: "To je on?" Asi cítila, že se klepu a dýchám jak po maratónu. Sípu. Jako bych měla v krku vačici.
"Jo." odpověděla jsem jí.
"Co jo?" ptal se Ben.
No, nějak jsem to zamluvila. Nemůžu mu říct, že si povídám s kočkou. Jsem si jistá, že ji viděl, seděla mi přímo na klíně, na stehnech. On tam koukal. Ale žádná emoce. Nic jako "jeeeee, čičinkaaaaa", prostě nic.
A je tu taky druhá pravda - od té doby jsem kočku neviděla. Chodím denně na tribuny. Není tam. Mrznu tam, mávám salámem, šunkou, sušenkama. Není tam. Nepřijde. Nikdy. Teda, zatím to jsou dva dny. Stalo se to předevčírem.

Sleduju je na kluzišti, nemůžu odvrátit oči, najednou zalitý slzama. Překotně mrkám, abych je zahnala. Je tady taková zima, že by se z toho hned staly rampouchy.
Teď se nenávidím za to, že mám ty brýle. Vidím totiž VŠECHNO. Vidím je tam, vím s naprostou jistotou, že to jsou oni. Stojím tam v kapuci a converskách a chci zmizet. Jenže mi to nějak nejde.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, nevím, jak jsem se dostala na ubytovnu, ale vím, že teď stojím pod proudem horké vody ve sprše a třesu se a brečím. Hystericky brečím. A nic nevidím. Mám na sobě brýle, zamlžený, nešťastný brýle.
Zlostně s nima mrsknu na židli s oblečením.
Čekám, až mě teplá voda uklidní a já se přestanu třást.
Čekám hodně dlouho. Čekám ještě dýl. Třesu se dál.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.