Všechno nebo nic - 13. kapitola

2. října 2016 v 21:16 | Briallen |  Kapitolovky
VŠECHNO NEBO NIC - 13. KAPITOLA






BEN



Nevím, proč jsem nešel s Patem na fotbal, přitom fotbal miluju.
Nikdy bych si nenechal ujít fotbalovej zápas, leda bych umíral. Nebo bych měl třeba rýmu. Jedno jako druhý.
Nevím, co tady dělám, v posteli.
Proč ležím na posteli a tlemím se do stropu.
Nemůžu přestat. Prostě nemůžu přestat. Dokonce se párkrát přištihnu, že si i broukám. Broukám!
Mám takový neblahý tušení, že jsem se asi zbláznil.







LAURA




"Nazdaaaar" ozve se a vedle mě na pohovku sebou plácne ta holka. TA holka. Ta zrzka. Ta hubená. Ta krásná. Ta Benova.
Úsměv na mé tváři je v tu chvíli ten tam. Koukám na ni a vůbec nevím, co dělat. Rve se ve mě tolik pocitů. Mám chuť se s ní porvat, seřvat ji, vybrečet se jí na rameni a všecko jí říct, nebo si kleknout a na kolenou ji prosit, ať mi Bena nechá, že já ho mám doopravdy ráda.
Ráno jsem si sedla na pohovku ve společenské místnosti se skicákem a od té doby si tu kreslím. A přemýšlím. Co to ten večer bylo, co se stalo, jak to teď mezi náma je a jestli mě chtěl Ben dát pusu tak moc jako já jemu.
"Co děláš?" zeptala se zrzka. Má krásný vlasy. Červený, fakt červený, jako granátový jabko. Vlnitý. Ne moc dlouhý, ale nádherný. Velký oči orámovaný hustýma řasama a velkou pusu, která se pořád směje. Pořád. Kouknu jí na boty. Conversky. Modrý. Hned je mi z nějakýho důvodu víc sympatická. Na chvilku.
"Ehm.. kreslím..?" vyzní to jako otázka, protože... přece vidí, že kreslím, ne?
"Uka!"
"Nech-" začnu protestovat, ale to už mi skicák vyrvala z ruky a pomalu jím listuje. Sleduju ji a říkám si o co jí jde... vždyť se neznáme, nevím jak se jmenuje, vůbec nic o ní nevím. A ona nic neví o mě.
"Tyjo, tohle je paráda." řekne a ukáže mi kočku, kterou jsem nakreslila před pár týdny. "Miluju kočky." dodá.
Miluje kočky?
To já taky!
"Jo, taky je miluju." řeknu váhavě.
"Moc pěkný." s úsměvem mi skicák podá zpátky. Vezmu si ho a taky se trochu usměju.
"Díky."
"Jsem Nikol."
"Laura."
"Moc mě těší."
"..."
"Parádní boty!!!" vykřikne najednou, až se leknu. Mám na sobě svoje černý conversky.
Ta holka nebude asi až tak špatná....
"Jo, já prostě miluju tenisky."
"Já taky! Tenisky jsou prostě super."
"Jo, boží."
"Nejvíc!"
Nikol. Do všeho je nějaká zapálená. Všecko, co říká, zní nadšeně.
"Ty, Lauro, co si myslíš o Patovi?" zeptá se mě.
"Ehm.. o kom?"
"O Patovi, hraje fotbal, ten hustej. Víš, koho myslím, ne?" Jo, Pat je myslím Benův spolubydlící.
"Jo, vím."
"Tak co si o něm myslíš? Je děsně pěknej, žejo? Já myslím, že, no.. jak to říct, prostě, tak trochu se mi líbí a myslím že ani já jemu nejsem úplně lhostejná. Chápeš?"
"Jo. Jo, já ho teda moc neznám...ehm... osobně. Ale zdá se v pohodě." Rozhodně víc v pohodě než Ati.
"Jo, je víc než v pohodě. Je super, a navíc je k sežrání!" Nikol se směje a trošičku se i červená, ale možná se mi to jen zdá.
Usměju se na ni a myslím to upřímně.
Ta holka je v pohodě.
Možná mě jen potěšilo, že si nemyslí na Bena.
Možná je mi sympatická kvůli těm botám.
Možná obojí.
Možná je to prostě normální holka.

Usmívám se.
Neuvědomuju si to, ale je to tak.
Usmívám se na strašidlo, který kreslím a ono se na mě usmívá taky.
Polohlasem si broukám nějakou písničku. Je to Romeo and Juliet od Dire Straits.
Jsem regulérní blázen.







BEN



Sedí na pohovce a kreslí si. Stojím ve dveřích do místnosti a koukám na ni. Koukám a nemůžu přestat, nemůžu se přinutit, abych šel za ní, protože nevím, jak se k ní mám chovat.
A protože mám trochu strach.
Nevím z čeho, z ní asi ne.
Možná taky. Ale ne ten strach, že bych se lekl, kdyby na mě někde za rohem vybafla. To ne.
Ale tak nějak... mám smíšený pocity. Nevím moc co si myslet.
Ale zato vím, co si myslím, když takhle koukám na Lauru, jak sedí na té pohovce a kreslí. Myslím na její vlasy, jak jí padají do obličeje. Nosí je rozpuštěný, to mám rád.
Myslím na její pusu, která se mírně pohybuje, jako by s někým mluvila, nebo si něco šeptala jen pro sebe.
Myslím na její oči, jak se na mě koukaly zpoza brýlí ten večer.
Myslím na její oči, jak se na mě koukaly zpoza brýlí ten zasněženej den na lavičce na tribuně.
Myslím na její oči, jak se na mě koukaly bez brýlí ten den, kdy jsme se seznámili.
Myslím na její oči, jak se přimhouří, když se směje. Nebo když se rozevřou doširoka, když něco vypráví.
Myslím na to, jak se jí hýbe nos, když mluví.
Myslím na její uši, který se mi zdály trošku velký, když měla vlasy v drdolu, ale pak jsem si uvědomil, že je to vlastně dobře, když má toklik vlasů. Aspoň je ty uši udrží. Jo, jsem divnej. No a co.
Myslím na to, že ji vidím pořád jen v černým. Myslím na to, že tím chce asi něco světu říct. Myslím na to, že tím třeba nechce říct vůbec nic a jen má prostě ráda černou.
Myslím na to, že ji pořád v duchu vidím v těch malých pyžamových kraťáskách a obří šedé mikině.
Myslím na to, že bych si jí chtěl lehnout do klína a nechat se od ní hladit ve vlasech. Už navždycky.

Myslím na to, že potřebuju vyhledat psychiatrickou pomoc.
Okamžitě.




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.