KOUZELNEJ BARÁK

20. listopadu 2016 v 20:48 | Briallen |  Jednorázovky
KOUZELNEJ BARÁK






Každej někde bydlí. To je snad jasný. Teda aspoň každej, kdo toto bude číst. Předpokládám. Předpokládám, že nějakej člověk zpod mostu si nevybere internet, když může místo toho někde bydlet.
Někdo: Heeej, brácho, vyber si: internet zdarma nebo čistej teplej pokoj s postelí, sprchou a záchodem?
Člověk zpod mostu: No, víš, kámo, já sice teď na konci listopadu mrznu jako krysa, to víš, pod mostem to není extra izolovaný, ale přece jenom bych raději ten internet, víšjak. Podívat se, kolik hraje Kometa. Dneska hrajou.

Aha...
Ehm...
No to je jedno.
Kašlu na to.

Já taky někde bydlím. Spolu s mojí rodinou v domě, kterej je starej asi 45 let. Minimálně.
Ale je to domov, víšjak.
Nevadí mi, že není extra moderní ani zvenku ani zevnitř. Je to prostě domov. A já to tady mám ráda. Teda, jo, pár věcí bych vyměnila, například ten socialistickej nábytek ze sedmdesátých, nebo třeba patnáctiletou myčku, nebo pětadvacetiletou mikrovlnku. Ale tak jako tak je to můj domov, takže co nadělám.
Občas se mě ale zdá, že žiju v nějakým kouzelným baráku.
Je to šílený, já vím.
Ale jako..
Víteco.
Občas se tady dějou divný věci.
To by mi asi nemělo vadit, když jsem sama divná, co?
No ale vadí.
Vadí.

Každej příbor je jinýho druhu. Jiná lžíce, vidlička, nůž, všecko je jiný. Vždycky pár kousků z jednoho servisu, pár kousků z jinýho, pár kousků ještě z jinýho, atd atd... Dokonce ani čajový lžičky nejsou jednoho druhu. Kdepak.
Skleničky. Každá je jiná. Když chystám na stůl, málokdo má stejnou sklinku jako někdo jinej.
Hrnky. Každej jinej. A máme jich asi dvě stě. Představte si ten trapas, když mě přijde návštěva a já vařím čaj... ehm... kam to mám nalit? Do babiččiných šálečků s holubičkama? Jasně...
To stejný talíře. Misky. Hrnce. Nože. Prostě veškerý nádobí. Celá kuchyň je zabitá prostě.
Co je ale na kuchyni zajímavý je fakt, že vždycky čeká na mě, až to tam uklidím. Na mě. Ať přijdu v jakoukoliv denní dobu, vždycky je potřeba uklidit. Ještě se mě nestalo, že bych vešla do uklizené kuchyně. Ne, nikdy.
A nejlepší na tom je myčka.
Víte, myčka je taková kouzelná skříňka. Aspoň u nás.
Nespočetněkrát opravovaná, přelepená izolepou, všecko je tam špatně, přesto nějakým zázrakem funguje. No a já jsem snad její oblíbenec nebo co, protože vždycky když ji otevřu, vykoukne na mě čistý nádobí. VŽDYCKY.
Ne, nevím, proč to nevyskládá taky někdo někdo jinej, když žiju s dalšíma pěti až šesti lidma (pokud počítám kočku). Ne, nevím proč si prostě vždycky počká na mě, až já to čistý nádobí vyskládám a zase naskládám špinavý.
Dneska je neděle. Hádejte co.... dneska jsem myčku vyklízela třikrát. TŘIKRÁT! A to je neděle, kdy se nemá nic dělat! Hahaha, jojo, bejvávalo! Vlastně NEbejvávalo, protože já jsem VŽDYCKY v neděli něco dělala, nepamatuju si, že bych měla někdy neděli jako den odpočinku, jak to má správně podle Bible být!
Kdepak.

Je to kouzelnej barák.
Žiju v kouzelným domě.
Tak proč tady nemám třeba i ty zatracený dveře do Narnie??? Hm???? Já je MUSÍM najít! Pan Tumnus na mě čekáááá!
Achjo.
Vlezla jsem do všech skříní a zkoumala jsem, jestli se jima dá projít dál, ale ne. Nedá. Ani jednou jedinou. (Teda, jednou jsem se dostala sousedům do koupelny..ehm...nic příjemnýho. Žádná Narnie, to vám povím. Nic pohádkovýho na tom nebylo.)
Vlezla jsem do všech dveří.
Do každé malé poličky.
Nic.
Musím hledat jinde no... co už.

Někdo žije v krásným novým moderním domě, chodí mu denně uklízet mexická uklízečka a jeho barák je tak obrovskej, že se s rodinou skoro ani nepotká, protože se prostě míjí.
Já v takovým domě něžiju.
Žiju v baráku, kterej je na sedm lidí (plus jednu kočku) malej. Do kuchyně, když se všichni sejdem v neděli u oběda, se sotva narvem, a pak se tam ani nedá skoro normálně pohnout. Obývák se stavá nejpoužívanějším pokojem v celým domě. Je tam telka, počítač.. takže vlastně proto. Jo a žehlící prkno. Pro mě, asi.
V koupelně věčně dochází mýdlo, toaleťák nebo sprcháč.
Ve sklepě je víc pavouků než kolik má Aragog dětí v Harry Potterovi dvojce. Když mám jít pro mlíko nebo pro brambory nebo pro kompot, beru to jako bojovku a stopuju si, za jak dlouho to stihnu. Pak tam prostě vlítnu, nekoukám doleva ani doprava ani nahoru nebo dolů, prostě vezmu co mám a valím nahoru a představuju si za sebou černý ruce, jak se po mě sápou.
Jo.
Su divná.
To už jsme řešili.
V předsíni je tolik bot, že je musíte přeskákat. Na věšáku je tolik kabátů a bund, že se člověk ještě víc a víc těší na jaro a léto, kdy to všecko zmizne a bude to vypadat aspoň trošičku uklizeně (haha).
Jo.
Je to trošku šílený.


Ale miluju svůj pokoj. Je to pokoj v nejzazší části domu, podkrovní, mám tam jedno střešní okno a ve stropě padací dveře na půdu (kde je druhá várka pavouků). Mám tam vysokou postel, kterou miluju a kdybych nemusela, tak ji nikdy neopustím. Mám tam velkej psací stůl, kterej mi pořídil tatínek a přimontoval ho ke stěně, takže tak zůstane už navždycky. Mám tam dvě velký skříně, ale stejně to na všecky moje hadry skoro nestačí. Mám tam komodu, kterou jsem si včera vyklidila a teď je to krásně přehledný, v každým šuplíku je to co tam má bejt a v dolních policích mám kabelky, ze kterých nosím jen jednu. Mamčinu. Mám tam noční stolek, ve kterým je plno kravin, ale ještě jsem se nedokopala k tomu, abych to probrala a vyházela. Mám tam dvě vestavěný knihovničky, který miluju ze všeho nejvíc.
A topení.
Pro tyto dny moji největší lásku.

A co máte vy?
Heleďte: pokud někdo z vás má skříň, která třeba čirou náhodou vede do Narnie.... Prosím, prosím, ozvite se. Já prostě toho pana Tumnuse chcu. Jakože fakt.
Dík.
Pa.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.