Tragédky na tripu

7. listopadu 2016 v 21:43 | Briallen |  Jednorázovky
Tragédky na tripu






Když někam chceš jet, tak jeď. Vykašli se na to, že někdo po tobě chce to, někdo jinej chce ono, že bys někde měl být, i když tam být nechceš. Prostě se sbal a jeď. Hned.
My jsme to tak udělaly.

Příběh podle skutečné události.
Jména hlavních postav byla pozměněna. Už jen proto, že nepotřebujeme, aby někdo zjistil, že ti dva hastroši teď o víkendu v Olomouci jsme byly my dvě. Že ty dvě divný holky, vzhledově podobný spíš bezďákům zpod mostu přes Svratku, než hipstrům, jsem byla vlastně já s kámoškou. Nene. To nikdo vědět nemusí. Děkujeme pěkně.



SOBOTA

To je tak když se tragédky rozhodnou jet na výlet. Uprostřed podzimu, venku zima jak na Sibiři. Takže se ty tragédky sbalí, obolečou se jako největší hastroši, jenom aby jim náhodou nebyla zima. Ranec na záda s náhradníma ponožkama (poznámka pro další trip: náhradních ponožek není nikdy dost), kabát, kterej se absolutně nehodí ke zbytku oblečení. Boty, který ve skříni uchováváte už pátým rokem, takže jsou z nich polorozpadlý křusky. Rozervaný džíny, protože jsou ze všech vašich kalhot jediný, který narvete na termolegíny. Termolegíny. Tílko, triko, dlouhý triko, mikina/svetr. Šála. Čepica. Nic se k ničemu nehodí, ale co, hlavně že je v tom teplo.
Tož tak jedeme.
Z Brna do Olomouce studenťákem (pro neznalce Student Agency, žlutej autobus). Cesta byla v pohodě a trvala hodinu. To je cajkna jak nikdy.
Po příjezdu do Olomouce jsme si šly do trafiky koupit celodenní jízdenku.
Veramirka: "V Brně stojí okolo stovky, tak nějak."
Bartolomějka: "Jo, tak když budeme celej den moct jezdit na jednu jízdenku, tak je to v pohodě."
Pak jsem přistoupila k trafice.
"Prosímvás, máte nějakou celodenní jízdenku?"
Pani za okýnkem: "Studentská 23 korun, dospělá 46."
"Tak prosím obě."
"69."
"Děkuji, naschle."
..........
"23 korun?"
"Nechápu. To jako fakt?"
"Jakože 23 korun za celodenní jízdenku?"
"Jakože můžeš za 23 korun jezdit celej den po městě? Za 23 korun?
"23?"
"23?"
"Tyvole...23."
"Nechápu."
"Nechápačka."
"Ne."
"Prostě ne."
Jo, prostě jsme to nechápaly. Jak můžeš mít celodenní jízdenku, CELODENNÍ jízdenku za 23 korun? V Brně máš jízdenku na 90 minut za 27. A jízdenka za 20 je na 15 minut. Tak se nám nedivte, že se tak divíme, že v Olomouci je za 23 korun možnost jezdit po celým městě. Po celej den. Po dobu 24 hodin.
Prostě nechápeme.
Vyjely jsme si na Svatý kopeček. Sešly jsme kousek dolů, abychom zabraly na fotku celej ten kostel. Přišly jsme až k takové aleji, která vedla okolo cesty z kopce dolů. Tak tam stojíme a fotíme si ten obří kostel. Pak dáme pár selfíček. To je potřeba. Tragédky jak chceš. Každá máme takovou ránu, s těma všema hadrama a hnusnýma botama jak z popelnice a tak, že jsme nakonec vděčný, že na selfie jde vidět když moc, tak ramena. I přes ty úděsný kabáty, hodíš tam nějakej instafiltr a deš.
Cajk.
Pak že se půjdem podívat dovnitř do kostela.
Když jdeme ke schodům, který vedou k bráně, vylezou z kostela dva mladí lidi. Nějaká typka s týpkem.
Veramirka: "Tam jsou taky nějací hipsteři. Hej víš co je nejlepší na hipstrech? Že oni jsou oblečení taky divně, takže prostě neřeší, že my jsme jak hastroši."
Bartolomějka: "Hej jo, protože hipstři jsou prostě divní, my jsme taky divný, necháme se žít."
Jo. Milujeme hipstery. Jsou úžasní, jsou divní, jsou boží, přesně jako my (Teda, teď na tomto tripu jsme vypadaly příšerně, na tom božího nebylo nic).

No, potom Veramirka moudře naplánovala ZOO. Nejlepší na tom bylo, že celej den jako by byl pro nás požehnanej, prostě krásně svítilo sluníčko, všecko bylo fajn, NEBYLA nám zima (nejspíš díky tomu milionu vrstev, co jsme měly na sobě, hahaha) a prostě bylo to bezvadný.
V ZOO to bylo super. U každýho tvorečka jsme se tak dlouho rozplývaly, že jsme tam strávily nějaký tři hodiny, možná o něco dýl. No a co. Žijeme len raz, kdoví kdy se zas dostaneme do ZOO, že ano. Pořád jsme fotily (instazávisláci).
Bartolomějka: "To bude pak těžký vybírat fotku na insta. Jako, kolik jich tam můžu dat aby to nebylo blbý? Já bych tam nejraději dala ty zvířata všecky."
Veramirka: "Když jich budeš mít ze ZOO tak pět..."
Bartolomějka: "Už teď jich mám tak dvacet. A to jsme zatím viděly jen lemury."
Veramirka: "Ale jako na insta, když jich budeš mít ze ZOO pět, tak je to v pohodě."
A tak.
Šly jsme okolo plameňáků a Veramirka vytáhla minibagetky, že si dáme sváču. Zakously jsme se do toho božského potěšení pro moje chuťový pohárky (delikateska) a vykročily k pavilonu s žirafkama. Naproti nám šli dva týpci. Nic podobnýho jsme nikdy neviděli.
Jakože nikdy.
Dokonce ani my dvě, hastroši k pohledání, jsme nevypadaly tak divně, jako tito dva.
Jeden, vyšší z těch dvou, měl světlý vlasy, takový divně šedý, knír. Bylo mu přes padesát, řekla bych k šedesáti. Ale nevim, zas mu nechcu křivdit, kdyby byl mladší. Druhej, malej týpeček, menší než my asi o hlavu, černý vlasy na ježka, brýle (MYSLÍM, už nevim) a strniště..no, hezký to nebylo. Ani jeden. A tito dva šli prostě spolu.
Mustáž týpek: "Dobrou chuť děvčata."
Bartolomějka: "Děkujeme."
O kus dál:
Bartolomějka: "Tyvole co to bylo? Vidělas ty týpky?"
Veramirka: "Jo, hodně divný."
Bartolomějka: "Divný jsme my. Tohle bylo...."
Veramirka: "Úchylný."
Bartolomějka: "Jo."
Došly jsme k vyhlídkové věži, před kterou byl automat, kterej ti rozmění bankovky na drobase. To kdyby si chtěl někdo koupit krmivo pro kozenky za dvě pětky a měl jen dvě kilča. Každopádně. Na tom automatu byla fotka podaných rukou. Ale nebyly to jen tak nějaký ruce.
Už z dálky nám to připadalo divný.
Bartolomějka: "Co to dopr..?"
Veramirka: "Co to je??"
Bartolomějka: "Tyvole to je jako..?"
Ano. Byla to lidská ruka držící ruku gorily. Gorily. GORILY. Větší hnus (krom těch dvou týpků úchylných) jsme neviděly
Prostě podaný ruce, jen jedna z těch ruk byla gorilí.
Veramirka: "Proč tam nedají něco hezčího? Třeba kočičí pacinku?"
Hej přesně.
Proč.

Nic.
Nebudu tu vypisovat každý zvíře. Bylo to super. V ZOO jsme obě už dlouho nebyly a tohle jsme si užily megamoc.
Po tomto supr zážitku jsme jely zpátky do centra, potřebovaly jsme si zajistit nějaký to ubytování. Veramirka jedno super v centru objevila, ale oni se jí z tama nějak neozývali, což od nich teda moc pěkný nebylo.
Došly jsme na zastávku.
V: "Hej jako 23."
B: "Ne. Prostě ne."
V: "Ne. Nechápačka."
B: "Nikdy."
Dojely jsme do Galerie Šantovky (To jako fakt? Srsly? Chápu, že název Vaňkovka v Brně je supr, ale mohli si Olomoučáři vymyslet něco originálnějšího) a šly na pizzu do Opery (ne, nežraly jsme pizzu v divadle na opeře, prostě ta pizzerie se jmenuje Opera). Každá jsme sežraly svou vlastní pizzu. Jo.
Co už.
Každej máme něco.
A my jsme zrovna měly hlad.
U jídla jsme našly jiný ubytování. Veramirka to zarezervovala přes net v mobilu. Za chvílu volalo neznámý číslo.
V: "Kdo to jeee?"
B: "Mám to zvednout?"
V: "Jo. Ale představ se pod mým jménem."
Tak jsem to zvedla. Byl to týpek z toho ubytování, který jsme si právě zarezervovaly přes net. Ptal se, jestli to platí. Řekla jsem že jo, jenomže potom jsme zjistily, že je to strašně daleko. Takže jsme vymýšlely, jak se tam dostaneme, když máme na večer domluvený ještě kino na druhým konci tohoto velkoměsta.
V Albertu, kde jsme si kupovaly snídani, jsem volala na to první ubytování. Nakonec tam pro nás pokoj našli. Takže jsme to druhý, který jsme už měly domluvený, musely zase zrušit.
No a samozřejmě zase volalo to číslo.
Nezvedly jsme to.
Radši.
Co už.
To je život.
Prolezly jsme pár obchodů. No a při jednom takovým prolízání jsme v prvním patře vlezly do pánskýho H&Mka.
B: "Dole je dámský, ne? Tak to tudy prolezem."
V: "Jo, jdeme."
Vlezeme do toho H&Mka, narazíme na schody a slezem je dolů. Dole v pohodě, koukaly jsme po věcech, vybrala jsem svetr pro maldší ségru k Vánocům a jeden pro sebe. Šla jsem k pokladně, zaplatila, ženská mi podává tašku s věcima...z C&Ačka.
Cože?
To jako...?
B: "My jsme v C&Ačku?"
V: "Cože?"
B: "No divej na tu tašku. Vždyť jsme vlezly do H&Mka, ne?"
V: "Jo, vlezly jsme do H&Mka."
Veramirka se koukla na cedulku u jedněch ponožek nebo co.
No a vážně.
Bylo na tom logo C&Ačka.
Nepochopím.
Tady je to jak v Narnii. Vlezeš do H&Mka, vylezeš v C&Ačku.
Wtf.
.......
Šly jsme od Šantovky hledat Dolní náměstí, kde mělo být to naše ubytování.
Já chytrá se ptám na cestu nějakých Rusáků.
Rusáci: "Niepademaju."
Co už.
Nakonec jsme to náměstí díky milým ochotným Olomoučákům našly. Naše ubytovna byla přímo na tom náměstí, prostě naprosto skvělá lokalita, parádička. Přímo na náměstí.
Ubytovaly jsme se, shodily pár vrstev. V celým pokoji jsme byly samy. Byla tam rozlehlá předsíňka, ze které vedly dveře na záchod, do koupelny, do našeho pokoje a do kuchyně, která vedla do dalšího volného pokoje. Paní, která nám předávala klíče od pokoje, říkala, že jsme tam samy, jen my, nikdo jinej.
Tak to je docela cajk, ne?
B: "Ty boty..."
V: "To je strašný."
B: "To je hnus jako. Hnus."
Jo, měly jsme fakt hnusný boty. Jakože fakt.
Odlehčený jsme vyrazily do kina.
Předtím nám Veramirčina sestra, které budu říkat Megamysl (protože co bychom bez ní dělaly, to netuším) po telefonu popsala cestu do toho kina, který bylo samozřejmě na druhým koncu města. Stejně jsme šly nakonec podle GPS v mobilu (zaplaťpánbu za Veramirčiny data).
Šly jsme uličkama jako v jiným světě, jako bychom byly na nějaké dědině. No a najednou před náma kruháč a obří obchody. Globus. Pepco. Olomoucká galerie nebo co to bylo. Wtf.
Nechápačka.
Na koncu světa.
No co už. Došly jsme do kina, koupily lístky a velkej popcorn (to byla naše večeře), kterej byl teda pro dvě poměrně malej, a šly jsme si sednout na boží dvojsedadlo do sálu č. 5.
Ptáte se, na jakej film jsme šly?
No.
Ani se neptejte.
Bylo to tak boží, že to ani nešlo.
Nával božosti.
Doktor Strange.
OD MARVELA!
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Nejvíc.
Seděly jsme na těch našich místech. Postupně přicházeli lidi.
Kdykoliv se někdo objevil v sále, Veramirka měla geniální kec.
V: "Doufám že nejdou sem."
Za minutu přišli další.
V: "Doufám že nejdou sem."
Za chvilku vešel další.
V: "Doufám že nejde sem."
Mohla jsem se zbláznit smíchy.
Pak začaly reklamy. Kdykoliv někdo přišel během reklam nebo začátku:
B: "Jdete pozdě."
V: "Doufám, že nejdou sem."
Na konci filmu lidi začali odcházet, protože už jely titulky. My jsme zůstaly na místech, jako správný fanynky Marvela. Samozřejmě tam byla ještě nějaká ta scénka, která ukáže, že se bude točit další díl.
Když ta scénka začala, už tam skoro nikdo nebyl, naklonila jsem se k Veramirce: "To jsou hlupáci."
......
Došly jsme zas na ubytování.
Nebylo zamčeno.
B: "Není zamčeno."
V: "Zamykalas?"
B: "Jo, zamykala!"
V: "Ajo, tak třeba tady byli oni. Ti správcové."
Nic, šla jsem se vysprchovat, čistila jsem si zuby. Na umyvadle byl kartáček a dětská zubní pasta s dinosaurama. Nic, nevšímala jsem si toho. Svoji pastu a kartáček jsem si dala na poličku u zrcadla. Pak jsem jen v triku a kalhotkách šla přes chodbu do pokoje.
B: "Moje pasta je ta na zrcadle, kdyby sis ju chtěla půjčit."
V: "Jo, dík." A šla se sprchovat. Když se vrátila, ležela jsem už v posteli. Přišla v triku a kalhotkách. A šeptala.
V: "Ta pasta a kartáček na umyvadle tam byly už když jsme přišly?"
B: "Já nevim...asi ne..." šeptala jsem taky.
V: "No, a tam ty dveře jsou zavřený. Tady asi někdo je, protože předtím byly otevřený."
B: "Cože.."
V: "Tady někdo je."
B: "A my jsme tady na sebe řvaly přes celej byt."
V: "No právě."
B: "Ale vždyť nám říkali, že tady budeme jen my, že tady budeme samy."
V: "No já vím."
B: "Tyvole.."
......
B: "Co když je to nějakej vrah."
V: "Nojo.."
B: "Tyvole já se bojím."
V: "Zamčeme si dveře?"
B: "Nevím."
V: "Ale tak víš co... má tam pastu a kartáček. Vrahové si nečistí zuby."
B: "Nojo, to dává smysl. Tak to asi nebude vrah."
V: "Jo, v pohodě."




NEDĚLE

Noc byla celkem na pohodu, jenom ten vrah z protějšího pokoje se rozhodl, že v pět hodin ráno bude dupat po bytě a chodit sem a tam, mlátit dveřma, zamykat, odemykat, zhasínat, rožínat a pořád dokola. V pět ráno.
A pak zas.
Někdy v sedm nebo kdy.
Co to doháje má být.
Takže jsme se moc růžově nevyspaly, ale jinak cajk.
Vstaly jsme, nachystaly se a šly jsme do kostela.
Když jsme si obouvaly boty, zjistila jsem, že mám rozervanou tkaničku. Super.
B: "Mám rozervanou tkaničku."
V: "No, tak buď ráda, žes to neměla už včera."
B: "Nojo ale jak se to teda stalo? Ty sis je v noci půjčovala, žejo?
V: "No jasně."
B: "Tvoje jsou málo hnusný, tak sis půjčila moje. Co?"
V: "Jo, přesně."
B: "No, doufám, že si je obouvám naposledy."
V: "Já si je teď obuju a ten smrad vypustím až doma."
Potom jsme se ještě chvíli válely na pokoji, ve dvanáct jsme se sbalily a šly se projít po Dolním a Horním náměstí a na Horním jsme šly do Opery (nečekaně, opět restauračka Opera) na oběd.
Jako celkem mňamka.
B: "23."
V: "Hej ne. 23 prostě."
B: "Ne. Nechápu."
V: "Jako pochopím všecko, ale 23.. to ne."
B: "Ne, prostě ne. Prostě 23."
Nacpaný jsme vylezly ven, kde pršelo. Paráda.
Byly jsme šťastný, že nepršelo včera, protože jsme toho stihly tolik, kolik bychom doma nestihly ani náhodou, ani za zlatý prase.
Šly jsme na šalinu, jely jsme na nádraží, koupily si lístky na vlak a pak šly do jedné pekárny na kafe a horkou čokoládu. Nikdo tam nebyl, prodavačky se zjevně nudily. Přišly jsme my, daly si to kafe a sedly si tam ke stolečku. V tu ránu tam bylo lidí, to svět neviděl. Fronty lidí, pořád chodili další a další.
V: "Hej jako divej kolik je tady teďka lidí!"
B: "Nechápu."
V: "Děláme jim dobrou reklamu."
B: "Jo no, takoví dva bezďáci."

Čekáme na vlak.
Má jet 15:07.
Prý pět minut zpoždění.
Bylo 14:52.
V: "Tak jo, v 55 půjdeme na nástupiště."
B: "Dobře."
Nějaká paní na dítě: "Koupíme nějaké bonbónky..."
B: "Proč jsme si nekoupily žádný bonbónky?"
V: "Tak poď."
Tak jsme si šly koupit bonbónky. Koupily jsme si žabičky od Hariba.
Byla jsem s tím obřím batohem jako buldozer v tom pidi obchodě.
Potom jsme si stouply zase pod tu tabuli. Už tam bylo napsaný nástupiště, jen ne kolej, kam vlak přijede.
14:57.
B: "Tak jdeme na to nástupiště?"
V: "Teď nemůžem. Musíme počkat do celé."
B: "Nojo, to je vlastně pravda."
Před náma (asi metr od nás) stál týpek s krosnou v našem věku. V šedých teplákách, v saku, černou pletenou šálu kolem krku. Jako celkem swag.
B: "Hej já taky příště pojedu v teplákách jako."
V: "Jo, že."
B: "Jo, dívej na tohodle týpka, úplně luxus."
V: "A jak si jede!"
B: "Jo!"
V: "Žejo pani!" (na nějakou paní, která šla okolo)
.......
U dveří do vlaku jsme stály první. Nastoupily jsme, sedly si na čtyřku naproti sobě. Nikdo se k nám nevlezl, protože jsme měly takový rance, že by se k nám nevešlo ani malý děcko.
Když se vlak rozjel, nějakej páprda na nádraží začal mávat jako zběsilej. Zamávala jsem mu taky, tak nám zamával zpátky, prostě kámoš.
A je to.
A Brno.
A jsme doma.
Miliarda lidí, každej do každýho strká, řev, špína, smrad, přecpáno.
V: "Vítej doma prostě."


Miluju Brno.

PS: Ty hnusný boty jsem vyhodila.



 


Komentáře

1 HaničkaMilujeBarunku | 8. listopadu 2016 v 21:38 | Reagovat

Super! :-D  :-D  :-D  ♥

2 Briallen | 14. listopadu 2016 v 15:17 | Reagovat

Ty seš super ♥ [1]: :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.