14. kapitola - Všechno nebo nic

29. prosince 2016 v 19:43 | Briallen |  Kapitolovky
14. KAPITOLA - VŠECHNO NEBO NIC






BEN



Ležím na posteli a koukám na film. Moc toho nevnímám. Vlastně ani nevím, na co se to koukám.
Uběhlo spoustu času. Spoustu. Z pěti zápasů s Výchoňákama jsme jen jeden prohráli. Super. Makali jsme na tom tak tvrdě, že jsme z toho měli všichni obrovskou radost, super. Co ale není super je to, že jsem ani chvíli nestrávil s Laurou.
Je červen, za chvíli končí škola.
Jak se to stalo?
Kam ten čas zmizel?
Připadá mi, jako bych půl roku spal.
No, skoro to tak bylo. Trenér nás mučil. Fyzicky nás vyčerpával každej den. Každej druhej víkend jsme jeli na soustředění s celým týmem, kde jsme makali jak fretky. Když už jsme měli chvíli času, usnul jsem. Co dělali ostatní, to nevím. Vím jen, že Pat teď chodí s Nikol. Wtf, jak? Kdy?
No to je jedno, oba jsou to mí kámoši.
Tak dost.
Vypnu film a zvednu se z postele.
"Jdu se projít..." řeknu Patovi. Pak ale zjistím, že ten tady není.
Jasně.
Takže je s Nikol.
Nic.
Obuju si tenisky a jdu.






LAURA




Tak jo, tak to už stačilo. Tohle přece nejde.
Půl roku se trápím pro někoho, kdo o mě nezavadí ani pohledem, když kolem mě prochází. A já hloupá jsem si myslela, že o mě třeba stojí, že je to i pro něj něco víc, stejně jako pro mě.
A jéje, nebezpečí, už zase na to myslím. A to jsem si doteď vedla tak dobře.
Nic.
Jdu ven, tohle se nedá. Venku je krásně, už je šero, je osm pryč. Ale na to kašlu. Je léto, je teplo. No, pro jistotu si vezmu mikinu.
Zvedla jsem se z postele, kde ležím celej den.
Nazula jsem si svoje nový bílý conversky.
"Kam jdeš?" ptá se Kat. Překvapeně vzhlédnu. Kde se tady vzala?
"Co tady děláš?" ptám se. Zírá na mě jak na dementa.
"Lauro, toto je i můj pokoj, vole."
"No já vím, ale...kdys přišla?"
"Před hodinou, minimálně. Schovávám se před Rikem. Dneska se chová jako idiot."
"Aha..." nemám ponětí, kdo je sakra Rik. Nebo Riko? Doprele, kdo to je?
"Jo, ono neuškodí, když jednou zůstanu hezky na pokoji. Udělám si nehty a oholím nohy, umyju si vlasy tím novým šampónem, dám si masku, bude to fajn. Nechceš taky?" usměje se.
"Jo, to zní lákavě, já se jdu na chvilku projít a pak se na to vrhnem."
"Oukej. Tak se dlouho nezdržuj."
"Tak čauvec."
Kat mi mávne na rozloučenou a vykulí oči do zrcátka s pinzetou v ruce.






BEN




Nevím, jak jsem se sem dostal.
Co tady dělám?
Jak jsem sem přišel?
Kdy?
Jak je toto možný?
Nevím, jak je to možný, ale stojím u jejích dveří. V hlavě se mi vybaví její bílý úsměv ve tmě, když jsem tu stál naposledy před téměř půl rokem. Jak jsme se loučili a přitom se ani jeden z nás neměl k odchodu. Jak ona ty dveře prostě ne a ne zavřít a já prostě ne a ne odejít. Jak jsme si asi dvacetkrát řekli dobrou, ale stejně jsme tam prostě zůstali a koukali na sebe.
Sakra, měl jsem jí dát tenkrát pusu.
Proč jsem to neudělal?
Udělám to teď, jen co mi otevře dveře.
Zvednu ruku a zaklepu.
Nic.
Zaklepu znova.
Nic.
Musí tam být!
Lauro, prosím, otevři.
Zabouchám pořádně.
"Dneska ne, Riko!" ozve se zpoza dveří.
Riko?
Kdo je sakra Riko?
"Ehm...tady Ben!" řeknu do klíčové dírky.
Chviličku je ticho a pak se dveře otevřou a v nich stojí malá osůbka se zeleným obličejem.
"Co to sakra...?" o krok ucouvnu.
"Co je? Kdo seš?" ptá se mě ta osoba. Když se dívám pořádně, zjistím, že je to prostě jen holka s nějakou patlaninou na obličeji. Je tak prťavá, o hlavu menší než já. I než Laura.
"Ben. Hledám Lauru."
V jejím obličeji se zračí pochopení.
"Ahááá, ty seš TEN Ben?" ptá se. Nezní to moc přátelsky. Co je?
"Já nevim, asi jo, je tady Laura?" ptám se a nakukuju přes ni dovnitř. Vypadá to, že tam nikdo není. Ale může být i v koupelně.
"Joo, už jsem o tobě slyšela." řekla a založila si ruce na hrudi. Cože?
Laura o mě mluvila?
"Laura o mě mluvila?"
"Do toho ti nic není."
"Je tady?"
"Není."
"A kde je?"
"A proč tě to zajímá?"
"Prosím, řekneš mi, kde je Laura?"
"Hele, já nevim. Šla se projít a už tady dávno měla bejt."
"Neříkala kam jde?"
"Ne! Teď to říkám!"
"Jo, tak díky...ehmmm..."
"Kat."
"Díky, Kat. Čau."

Jdu ji najít. Myslím, že vím, kde je.






LAURA




Je tady tak hezky. Mám chuť si tady lehnout a přespat tu, dneska v noci. Je krásně. Na nebi hvězdy, který sice ostře nevidím, protože jsem si brýle zapomněla na nočním stolku v pokoji, ale když přimhouřím oči, na chvíli je vidím. Je jich milion. Nádherný hvězdy. Už je tma, sedím tu už skoro hodinu. Nebo já nevím, jak dlouho, přijde mi to jako věčnost.
Jestli jste to ještě neuhodli, sedím na tribuně u hřiště. Klasika. Kam jinam bych šla. Tak nějak čekám, že se tady objeví ta bílá kočička. Moc bych si přála zase ji vidět, všecko jí říct.
Rozhlídnu se kolem, jestli nezahlídnu bílej kožíšek, ale nikde nic. Nikde nikdo. Sedím tu jen já.
...
Zaslechnu nějakej rámus.
Co to je?
Sedím, krčím se a ani nedýchám.
Rozhlídnu se kolem.
Sakra, proč jsem si nevzala ty brýle? Nic nevidím.
Ale zahlídnu nějaký stíny na druhým konci hřiště, u šaten. Co to tam je?
Mhouřím oči a snažím se zaostřit, ale je to moc daleko.
Musím jít blíž.






BEN




Procházím šatnama, za chvilku budu na hřišti. V hlavě se mi honí představy, jak ji zahlédnu sedět na tribuně, dojdu k ní a obejmu ji a už ji nikdy nepustím. Měl jsem jí dát pusu tenkrát v jejím pokoji.
Jsem dement.
Vyjdu ze dveří na hřiště a rozhlídnu se kolem. Uslyším hluk.
Otočím se doprava a uvidím je.
Laura to rozhodně není.
Je to pár kluků v tmavých hadrech.
"Hej..." chci říct, co tady dělají, pak mi dojde, kdo to je.
Východňáci.
Z týmu.
Ti, kterým jsme letos nakopali prdel.
Je jich pět nebo šest, nevím to jistě, je tady tma. Ozařuje nás jen jedna lampa, která je od nás nějakých dvacet metrů a měsíc na obloze. Zírám na ně a oni na mě.
"Co tady děláte?" ptám se. Doháje, měl bych držet hubu a utéct. Ale jediný, co se mi honí v hlavě je, kde je sakra Laura?
Na zdi šaten je nápis. Sprejem. Sprostá verze hesla naší školy. Sprostá. Ale rýmuje se jim to hezky...
Na zemi leží taška plná sprejů.
Je mi to jasný.
"Ale ale ale..." řekne jeden z nich. Ten největší dement ze všech. "Copak tady děláš, Beníku?"
"Vůbec nic."
"Ahaaa, tak nic...."
"Nic. Co tady děláte vy, kromě toho, co je zjevný?" mávnu rukou k posprejované zdi.
"Ale my už vůbec nic. Že ne, kluci?" Všichni souhlasně zamručí.
"Aha.. jasně."
"No, tak teďkon ti to můžem konečně vrátit."
"Co mi chcete vrátit?" Mám hrozně blbej pocit.
"Ten tvůj nářez z fotbalu."
Hrozně, hrozně, hrozně blbej pocit.
"O co vám jde?"
"Nikomu o tom necekneš, jasný?"
"Co jako? Nemám nikde prásknout, že jste svině, kteří vymejšlí tydle debilní rýmy?" ukážu znova na nápis na zdi.
"Ty hovado.." pronese ten vůl a praští mě do tváře tak prudce, že nestihnu uhnout. Zatmí se mi před očima a spadnu na záda. Nevidím. Božemůj já nevidím!
Bolí to jako svině, do očí mi vhrknou slzy.
Přece tady nebudu bulet.
Když konečně zase vidím, mírně rozmazaně, vidím tu botu, najk (nesnáším najk), která mi v další vteřině narazí do břicha.
Vážně.
Hrozně, hrozně, hrozně hrozně blbej pocit.






LAURA



Je to Ben.
Je to Ben.
Leží na zemi a oni do něj kopou.
To nejde.
To nemůžou!
"Postav se! Postav se ty svině!" Řve na něj snad ten největší idiot ze všech.
Zuřím.
Vztekám se.
Mám takovej vztek, krev se ve mě vaří, zatínám pěsti, vidím rudě.
Ben teď stojí opřenej o zeď. Po tváři mu teče krev.
Tak a dost.
Stačilo.






BEN




Stojím opřenej o zeď, ani nevím, jak jsem se dokázal postavit. Bolí mě tvíř, bolí mě břicho. Nevím, jestli jsem dostal kopance dva, nebo dvacet. Nebo dvě stě. Bolí to, jak kdybych jich dostal dvacet tisíc. Nohy jsou dobrý, mohl bych utéct. Blbá je ta tvář a břicho bolí. Dost. Ale žiju. Mohlo to bejt horší...
Horší ale je, že ještě není konec.
Prudce oddechuju a snažím se připravit, abych je mohl taky praštit.
Je jich moc.
Najednou vidím anděla.
Stoupne si přede mě a přitiskne se ke mě. Chytne mě za ruku. Cítím vůni z jejích vlasů... je to ona.
Je tady.
Mám pocit, že už jsem asi mrtvej.
"Co tady chce ta coura?" řekne jeden.
"Nechte ho na pokoji!" křičí Laura a pevně mi stikne ruku.
"Vypadni, nebo dostaneš taky! Holka neholka!" zařve druhej.
"Ne! Vypadněte vy! Tady nemáte co dělat!" křičí Laura ještě hlasitěji.
"Drž hubu ty krávo!"
Bylo to tak rychle...jeden z nich jí dal facku. Praštil ji do obličeje tou svou nechutnou prackou a ve mě se to všecko zvedne. Všechen ten vztek. Vidím jen tu představu Lauřinýho obličeje, toho krásnýho obličeje anděla, a myslím na to, co to musí bejt za hovado, že mlátí anděla.
Vezmu Lauru kolem pasu a chci ji odstrčit, chci ji schovat za sebe a chránit ji. Stojí pevně jako skála. Nehnu s ní. Doháje, co to je?
"Lauri.." zašeptám jí do vlasů.
Je na mě namáčklá celým tělem, stojí přede mnou jako štít, drží mě za jednu ruku a druhou rukou mě objímá kolem pasu.
"To ti jako nevadí, že tě brání holka?" zařve na mě ten zmetek, kterýmu bych tak rád udělal z ksichtu sekanou.
Hm, tak jo.
Jdu na to.






LAURA




Hrozně mě pálí tvář. Dal mi facku. Nečekala jsem to. Co to s nima je? Byla to tak prudká rána, tak silná, že se divím, že ještě stojím na nohách, že jsem se skoro nepohnula.
Jediný, na co jsem myslela bylo, že musím jít a zachránit Bena. Myslela jsem jen na něho. Myslela jsem na to, že nesmím těm idiotům kreténským dovolit, aby na něj sáhli, aby mu ublížili, aby se mu něco stalo. Bohužel, už se mu něco stalo. Přišla jsem pozdě. Kdybych tu byla od začátku, třeba bych ho zachránila hned a ne až když je zramovanej.
Vrhla jsem se před něj.
Stojím před ním a nepohnu se. Nohy rozkročený, držím ho za ruku. Tisknu se k němu, aby na něj ti hajzlové nedosáhli. Nesmí.
"Lauri.." zašeptal mi znova do ucha. Nahnu hlavu k němu.
"Šššš.." Snažím se ho uklidnit. Cítím, že se mě snaží odstrčit. Na to zapomeň, Benny. Nenechám je, aby mi tě zabili před očima.
"Lauri, já to s nima vyřídím." zašeptá a odstrkuje mě. Otočím se na něj a kouknu mu do očí. Podívá se na mě a jeho výraz se zatvrdí v naštvané masce. Zhluboka se nadechne.
V tom mě něco srazí k zemi. A Ben letí se mnou, protože ho držím za ruku. Spadnu na levej bok, naše ruce jsou pode mnou.
Ozve se křupnutí a mě se bolestí zamlží pohled.
A doprdele...






BEN




Rychle vstanu, stoupnu si před Lauru a nejbližšímu debilovi vrazím pěstí do brady. Je větší než já. Skoro všichni jsou větší než já.
Super.
To mám ale výhodu.
Praštím dalšího a dalšího, vidím rudě, všecko ve mě vře. Jak můžou mlátit anděla? Když se na mě Laura podívala, viděl jsem na její tváři rudofialovej otisk dlaně toho parchanta. Nasral jsem se. Hodně. Prostě jsem se rozčílil a to se nemělo stát. Když jsem naštvanej, mají smůlu, vyhraju.
Zmlátím je všecky, ať je jich pět nebo padesát. Je mi to jedno.
Kopu a mlátím je, dokud mi jeden nekopne do zad a já sebou nefláknu na zem. Kašlu a snažím se vyhrabat na nohy. Moc mi to nejde.
"Bene!" Zavolá Laura a já se svalím na zem na záda a zavřu oči, snažím se myslet na ni a na její hlas, ne na tu bolest v zádech. Jo, dobrý, v téhle poloze se to dá přežít. Něco mi teče po ksichtě. Nebudu hádat, co to je. Kašlu na to.
Když oči otevřu, Laura se nade mnou sklání a z těch obrovských očí jí tečou slzy. Ležím jí hlavou v klíně, hladí mě po vlasech a po tváři.
Bože, kolikrát jsem si tuhle chvíli představoval?
Nespočetněkrát.
Kolikrát jsem si představoval, že jí ležím v klíně a ona mě hladí ve vlasech. Všecko to bylo jinak, oba jsme byli šťastní a v pořádku a ne zmlácení a bolaví jak dva psi. A ona rozhodně nebrečela. A já jsem nebyl jen ubožák, kterýho zmlátila partička debilních Východňáků. Mám na sebe vztek. Je to tak příjemný, že mě všecko přestává bolet.
Je měkká.
Věděl jsem to, když jsem seděl naproti ní u ní v pokoji. Přesně, jak jsem si představoval, možná je to ještě lepší. Chtěl bych takhle zůstat už navždycky.
Natáhnu ruku a pohladím ji po tvářích, setřu jí slzy. Na levé tváři, kam ji praštil ten grázl, má malou ranku, ze které teče tenoučkej pramínek krve. Vyvolá to ve mě další vlnu vzteku, ale nechcu to pokazit. Chci tady s ní ležet napořád. Nechcu od ní pryč.
Pohladím ji po vlasech, které ji visí kolem tváří až ke mě dolů, jako zlaté záclonky.
Hladí mě po tváři, objímá mě jednou rukou kolem krku a ramene.
Slzy jí tečou jako vodopád.
"Lauri" řeknu, ale nevím, jak pokračovat.
"Ššššš.." zašeptá a pihladí mě po čele.






LAURA




Ta ruka mě strašně bolí. Bude to asi zlomený. Tou rukou objímám Bena kolem krku, leží mi v klíně a já ho nechci pustit, kašlu na to, že mě to bolí. Uběhlo teprve pár vteřin, ale já mám pocit, že jsme tady už hodiny.
Bolí to, tečou mi slzy a nemůžu je zastavit. Kašlu na to.
Když vidím jeho tvář od krve, je mi špatně. Má ranku nad obočím, ze které se řinula krev tak, že má celou pravou tvář temně rudou. Taky má trochu krve pod nosem. Chce se mi všecky ty kretény zabít.
Vzhlédnu a vidím, že si pakujou tašku se spreji a chystají se odejít.
Kouknu na Bena, rukou mi setře slzy z tváří, kde se mi za vteřinu stejně objeví další. Prohrábne mi vlasy prsty. Všimnu si, že má dodřené klouby.
Byl úžasnej, jak se jim všem postavil a mlátil je. Vypadal u toho jak superhrdina. Jako Spider-man, kterej brání slabší, i když jsou ti hňupi v přesile. Jako Kick-ass.
Je skvělej.
Zhluboka se nadechnu a vstanu.
"Ne, Lauri..!" řekne Ben, ale já jsem naštvaná. Vrhnu se na jednoho z nich, i když už jsou na odchodu. Otočí se ke mě a já mu kopnu do rozkroku takovou silou, že mě z toho bolí noha.
"Ty čubko zasraná!" zařve a chytne se za rozkrok. Strčím do něj. Skoro to s ním nehne. Strčím do něj znova.A znova.
Chytne mě za tu bolavou ruku.
"Aaau!" zapištím bolestí jako úplně marnej dement. Bolí to jak prase.
"Lauro!" zavolá Ben a slyším, že vstává.
Ten hromotluk mě pořád drží za ruku, snažím se mu vykroutit a otočím se na Bena.
Nikdy nespouštěj oči z nepřítele.
Vrazí mi takovou facku, že odletím metr dozadu a spadnu na zem. Pak slyším, jak utíkají. Všichni.

Co mě to napadlo?
Proč jsem takovej idiot?
Nechtěla jsem, aby mu to prošlo. Nechtěla jsem, aby zmlátili Bena a odešli a byli v pohodě. Nemůže jim to projít.
"Lauri!" Ben je u mě a zvedne si mě do náručí. Doháje, co to je. Co to znamená, je to jako noční můra. Je to jako noční můra. Jako ta nejhorší noční můra.
Držím si bolavou ruku přitisknutou na hrudi a koukám Benovi do tváře. Tiskne mě k sobě a hladí mě po vlasech.
Kolikrát jsem si to přála, kolikrát jsem si představovala, jaký by to bylo v Benově náručí?
Je to tady.
Je to krásný.
Mám takovej pocit, že ho miluju.







BEN




"Seš v pořádku?" ptám se. Debilní otázka, Bene. Fakt debilní. Je jasný, že není v pořádku. Drží si levou ruku přitisklou na hrudi a kouká na mě. Držím si ji na klíně a tisknu ji k sobě. Už ji nikdy nechci pustit. Přesně, jak jsem říkal.
"Bene... já.. já tě..." šeptá.
"Ššššš...." hladím ji po tváří, která je jasně fialová. Vrazil jí dvakrát na stejný místo, to se muselo nějak podepsat. Mám takovej vztek.
Kdo na světě zmlátí anděla?
Sehnu se a dám jí pusu na tu bolavou tvář.
Laura zavře oči.
Mám takovej pocit, že ji miluju.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.