PSEUDOŽIVOT IV.

4. prosince 2016 v 19:28 | Briallen |  Jednorázovky
PSEUDOŽIVOT IV.






Čtu si zabalená v dece a zachumlaná pod peřinou v posteli. Neděle odpoledne, nic nemusím, nic nechci. Čtu si a všecko je v klidu, je celkem ticho, sem tam ke mě dolehnou hlasy nebo zvuky z přízemí, kde jsou ostatní. Mám klid a jsem plně zabraná do děje knížky.
Ve vedlejším pokoji se rožne a vzápětí se ozve skřípání flétny.
Prosím ne.
Skřehotavá melodie se nese pořád dál a dál a mě to rve uši.
No dobře, ne doslova, zas tak strašný to není, ale že by se to dalo nějak poslouchat, to se taky říct nedá. Na knížku se nedá soustředit. Všechen klid a nedělní odpolední chill je ten tam.
Sejdu dolů do obýváku. Nehledě na to, že tam v telce jede fotbal, na stole uvidím něco, co vidím všude, každej den, kam se podívám. Je to sáček od čokolupínků, prázdnej. Krabice mlíka. Obaly od bonbónů a sušenek. I na zemi. Dvě prádný misky od čokolupínků s mlíkem. Napůl prázdná sklinka s minerálkou. Skořápky (nebo co to prčic je) od buráků. Prázdná petka od minerálky. Dostala jsem totální záchvat smíchu a nemohla jsem přesta. Šla jsem pro odpadkovej koš a smála jsem se a smála a prostě nemohla přestat. Nejdřív jsem se chtěla rozčilovat, ale kdovíproč mě přemohl záchvat smíchu a já se teď směju a směju a brácha s taťkem na mě koukají a nechápou a já to taky nechápu. Prostě se směju.
Když toto najdete jednou dvakrát, oukej, tož to uklidíte a dete. Ale já toto nacházím denně. Denně. Prázdnej obal od lupínků a někdy prázdnou někdy plnou krabici od mlíka.
Lochec.
Totální.


Nic, o tom jsem mluvit nechtěla.


Někdy mám takovou chuť se sbalit a odjet někam pryč. Odjet do města, kde mě nikdo nezná a já neznám nikoho, kde je pro mě všecko nový a cizí a já jsem nová a cizí pro to místo stejně tak. Když jsem někde na výletě, třeba když jsem byla v Olomouci, v Praze, V Hradci Králové, v Pardubicích, V Telči.. nebo třeba v Rakousku kousek od Vídně. Nechce se mi vracet domů. Jak říkala Tragédka č.2, nejde o to, že nechci domů. Samozřejmě se ti CHCE BEJT DOMA, ale prostě nechceš se vracet k těm problémům, k těm lidem, kteří ti nic nepřinášej, jen samý trápení.
Za mě.
Su ve vesnici, kde mě lidi znaj, mají o mě nějaký mínění, maj o mě obrázek. Ví o mě, ví kdo jsem, ví z jaké jsem rodiny, ví co dělám, ví o mě tolik věcí, až mě to udivuje. Ví co dělám. Ví to dřív, ještě než to udělám. A hlavně: všichni ví nejlíp, co bych dělat MĚLA, ale sami o sebe se zas tolik už nestarajou.
Jednou se chci sbalit a odjet do města, kde mě to bude bavit, kde se mi bude líbit, kde mě nikdo nebude znát. Kde si o mě nikdo nebude nic myslet, maximálně: Heeeej, to je koooočkaaa!
Jinak nic, páč mě nikdo nebude znát. Nikdo nebude vědět, kdo su. Kdo je moje rodina, jakej jsem člověk, odkud jsem, proč jsem přišla... Prostě nic.
Nemusí to bejt přímo zahraničí. Nemusí to být Anglie ( ikdyž by to bylo boží, kdybych uměla plynule anglicky), nemusí to být Amerika (i když by to bylo boží, kdybych... no... uměla anglicky), stačí mi nějaký město v Česku. Plno lidí chce procestovat svět, ale přitom nevidí, co za krásy maj kolem sebe. V České republice je tisíc míst, kam bych se chtěla podívat. Stovky měst, kde bych si dokázala představit svůj život. A to jsem ještě nic neviděla.

Možná má každej někdy takovej pocit, takovou chuť se jednoduše sbalit a odjet, nikomu nic neříct, prostě odjet a začít někde jinde znova. Nepřetvařovat se a obklopovat se lidma, který mu za to stojí a který si tě vážej takovýho, jakej doopravdy seš. Právě ZA TO, jakej doopravdy seš.
Třeba se mi to jednou povede.
Třeba se to jednou povede i vám.
Třeba se mi jednou povede konečně najít tu podělanou skříň a dostat se za Panem Tumnusem, protože nevím, jak dlouho na mě ještě bude čekat s čajem a sušenkama. Čaj vychladne. Chci tam bejt. Chci tam hned.
Třeba se mi jednou povede žít v knížce.
Třeba se jednou ta ponořím do nějaké knížky, do nějakýho příběhu, až se v tom ztratím a budu tam moct začít odznova.
Třeba.
A třeba taky ne.
Uvidíme, co nám život přinese.

Pane Tumnusi, pokud toto čteš, miluju tě, chlape!



Mír, lidi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.