LIDI

25. ledna 2017 v 9:04 | Briallen |  Jednorázovky
LIDI






Lidi.
Lidi přicházejí a odcházejí. Někdy jenom procházejí.
A už je jedno, jestli chodí po ulici, ve městě, na horách, nebo vaším životem.
Je to tak, že lidi prostě chodí (pokud teda nejsou odkázáni na lůžko, těch se to netýká, sorry).

Nad tímhle poslední dobou hodně přemýšlím, jak to teda vlastně je s lidma v našich životech. Patří každej člověk, kterýho minu na rušné ulici ve městě do mýho života taky? To je přece hloupost. Nebo není?
Berme to tak, že teď budu mluvit o lidech, kteří nám nějakým způsobem ovlivní život.
Ovlivní.
To je to slovo.
Za tři měsíce mě bude jednadvacet roků a můžu s největší jistotou říct, že nejvíc můj život ovlivnila moje nejlepší kamarádka. Ne, není to kamarádství od dětství, jako v knížkách nebo ve filmech typu: "Známe se už od školky, bla bla bla..." Ne.
Neznáme se od školky. Známe se od střední.
Ale každej den za ni děkuju. Ovlivnila můj život k lepšímu a dělá to každej den.

Potkala jsem ve svým životě už hodně lidí. Pravda je, že jsem měla hodně nejlepších kamarádek.
Nevím, kdo to byl ve školce, ale na prvním stupni to byla moje spolužačka, která byla ve všem dokonalá a všichni jsme si chtěli zastoužit její kamarádství. Chovali jsme se k ní jako ke královně. A to tak, že vážně. "Budeme si hrát, jakože je C. královna a my jakože jí sloužíme!" Fakt. Nekecám.
Na druhým stupni to bylo každej rok jinak.
V šesté třídě to byla spolužačka, která se mě ujala hned první den školy, a ačkoli byla o hlavu menší než já s hláskem jako z pohádky, starala se ona o mě, protože já jsem tam byla nová.
V sedmé třídě to byla další spolužačka, která mě ovlivnila natolik, že jsem se začala zajímat o fotbal. Já. O fotbal. Milovala Ronalda a já jsem jí zatajovala, jak moc ho nesnáším, jak moc mi přijde jako totální kretén.
V osmé třídě to byla další spolužačka. Nejhodnější člověk, jakýho jsem kdy poznala. Měli jsme toho tolik společnýho, že to snad ani nebylo možný. Jako třeba naše iniciály, B.K. A to bylo to nejmenší. Dodnes se několikrát ročně scházíme a pokaždé je to jakoby čas, kdy jsme se neviděly, vůbec nehrál roli. Pokaždé to zapadne do starých kolejí.
V deváté třídě to byla spolužačka, která byla prostě a jednoduše super. Super pro všecky. Kluci ju milovali. Holky ju milovaly. Holka ze super rodiny, se super věcma, prostě super. Já jsem byla s klukama dost velká kámoška, ale nebyla jsem ten typ, kterej se jim líbil. To byla ona. A vedle mě vypadala právě ještě líp. Tak moc jsem stála o její přátelství, že jsem snesla snad všecko. Teď to zní, jako bych musela dělat něco co nechcu, kdepak, to ne, jen prostě to bylo asi dost jednostranný. S touto kamarádkou jsem se neviděla od konce devítky. Přes šest let.

Na střední škole jsem přece jen trošičku zrozumněla. Nebo aspoň ve čtvrťáku.
Mám kamarádku, se kterou se dodnes vídáme, píšeme si denně a nevím, co bych bez ní dělala. Vzhledově jsme každá úplně dokonale jiná. Jsme svoje opaky. Možná že v tom to je.

Chtěla jsem říct, že kamarádů můžeme mít hodně. Mě ti lidi vždycky tak ovlivnili, že jsem se pak chovala podle toho, jak oni. Když měla holka ráda fotbal, měla jsem ráda fotbal. Když měla ta holka ráda fialovou, měla jsem ráda fialovou. Když měla ta osoba ráda knížky, měla jsem ráda knížky (kecám, JÁ jsem ta osoba, která miluje knížky). Chci tím říct, že mě všichni nějak ovlivnili.
Je to dobře?
Je to špatně?
Nevím.
Myslím si ale, že to, jak nás lidi ovlivňují, z nás uděla člověka, jakým jsme dnes. A jak mě budou lidi ovlivňovat dneska, to ze mě udělá člověka, jakým budu za pár let. Možná je to dobře, možná ne. Musíme to ale přijmout, protože takoví jsme my.

Jsou tu taky lidi, který jsem poznala i jinde než ve škole. Je jich dost.
Někteří vaším životem jenom projdou, někteří se na chvilku ohřejou a pak jdou dál, no a někteří ve vašich životech prostě zůstanou. Někdy, ač se snažíte jak chcete, je nevyženete, protože to tak prostě je.
Poznala jsem pár lidí, kteří mi přišli zprvu trošku zvláštní. Byli až moc hodní, říkala jsem si, co to má bejt, jsou svatí nebo co?? Nechápala jsem to.
Pak jsem se s nima zkamarádila.
Jo, byli svatí.
A ovlivnili mě tím nejlepším způsobem, začala jsem chtít být taky hodná.
Chovala jsem se nejdřív hezky jenom když jsem byla s nima. A v duchu jsem si říkala: Kdyby jenom věděli, co jsem ve skutečnosti za člověka, nic by se mnou nechtěli mít!
Pak jsem se začala chovat hezky i v jiných oblastech.
Pořád si myslím, že jsem mnohem horší člověk, než jak mě vnímali, ale nebudu jim to teď vyvracet.
Stala se taková věc, trošičku jsme se vzdálili. Pořád to bylo supr supr supr supr a najednou bum. A konec.
Chvíli to trvalo. Nemohli jsme najít cestu zpátky k sobě.
Pravda je, že JÁ jsem nevěděla, jestli tu cestu zpátky ještě hledat chci. A ani jsem si nebyla jistá, jestli ONI chtějí hledat tu cestu zpátky.
A světe div se, my jsme tu cestu našli.
Trvalo to asi tři měsíce, nevim jak dlouho přesně. Ale prostě tady na té akci jsem si řekla: Já prostě jenom chci, aby to bylo všecko dobrý.
Jo a taky hážu věci za hlavu, to dost pomáhá.
No, takže jsem chtěla, aby to bylo dobrý, vykašlala jsem se na starý křivdy a začala se normálně bavit.
A bylo to.
Asi.
Nevím, možná v tom vidím víc, možná je to tak, že to nikdy nebude jako dřív, ale pravda je, že já jsem šťastná, že to jde aspoň NĚJAK.
Tito lidi jsou super, jsou moc hodní a mám je ráda. Pravda, jednou se prostě něco nepovedlo, ale kdybych jim měla vyčítat, co se nepovedlo z jejich strany, co by potom dopadalo na moji hlavu? Nebudu to hrotit, jsem ráda, že to nějak dopadlo.
Uvidíme, třeba se budeme moct normálně bavit, a všecko bude fajn.

Ještě jedna důležitá věc: Kámoška, která je tak trošku stejně divná jako já (ty víš kdo seš, kámo), mě ve všech těžkých chvílích vždycky pomohla. Pomohla mě, když to šlo s těma lidma do kopru. Pomohla mě, když to šlo do kopru s celým mým životem. Nevim, jak to dělá, ale všecko je prostě dobrý. Takže díky holka, su ráda, že tě mám.
Podle mě to není samozřejmý, když se k vám někdo chová hezky.
A pokud se k vám chová hezky bez toho, aniž by něco potřeboval, prostě UPŘÍMNĚ, tak je to cennější než všecky poklady světa.
Poděkujte.

ČUUUUUS.
B. ♥
 


Komentáře

1 pihovatá vopice | Web | 25. ledna 2017 v 9:22 | Reagovat

Taky bych takovou kámošku chtěla potkat. :-)

2 Alexandra | Web | 25. ledna 2017 v 9:30 | Reagovat

pači sa mi to :) najma ta čast o tom, že si sa začala spravat dobre ku všetkm vdaka priaatelom - to je tak maly dôkaz že ludia nas môžu zmeniť :D :) (aj ked na chlapov to nefunguje, tych nzmeniš :D :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.