DALEKO

26. srpna 2017 v 8:12 | Briallen |  Jednorázovky
DALEKO







Je to celé zvrácenost.
Lidi, kteří se znají, se jednoho dne potkají na nějakém nečekaném místě a řeknou si: "No to snad není možné, jak je ten svět malý!"
A pak jsou tu lidi, které nade všecko milujete, vzdálení od vás přes půl galaxie. A to jsou jen ze sousedního státu. Třeba.
Co se to tu děje.
Potkám lidi.
Na sociální síti.
Píšeme si, všecko je naprosto úžasné.
Domluvíme se, že se sejdeme.
Sejdeme se.
Šmankote, jak vám někdo může za dva dvy tak strašně moc přirůst k srdci? Jak za dva dny se někdo může stát tak velkou součástí vašeho života? Jak kdyby už můj život nebyl úplný, když je nemám na metr od sebe.
Teď je to 500 kilometrů.
Je to týden, co jsme se rozloučili a já si připadám stejně jak ten den. Bolí mě břicho, jak kdyby se mělo stát něco strašného. Bolí mě a tluče mi srdce a nemůžu dýchat. Připadám si jak poloviční. Připadám si, jak kdybych byla někde jinde, kde člověk jen trpí a není mu dopřáno odpočinku.
Nevím co mám dělat.
Od včerejška mám tento pocit, že se něco děje, že se něco stane.
Je to strach.
Ano, já mám strach.
Sama nechápu...
Lidi si musí myslet, že neju psychicky v pořádku.
Vypadá to, jako bych měla chorý mozek.
Ale já nemám chorý mozek, ale srdce.
Co se to tu děje.
Proč to nemůže být všecko jednodušší.
Proč?
Protože by to pak nebyl život?
Protože o tom život není?
Nikdy jsem to neměla snadný. Nikdy mi nic nepřistálo jen tak pod nosem, na stříbrném podnose. Nikdo mi nic nedaroval, vždycky jsem si to musela sama vybojovat.
Byli tu kámoši.
Měla jsem je ráda, moc, rozkrájela bych se pro ně, snesla jim modré z nebe... dala bych za ně život.
Jak se mi odvděčili?
Pomluvami a urážkami a absolutní neúctou.
Už jsem si kámoše přestala hledat.
Měla jsem jednu, stále mám, kamarádku a to mi stačí, říkala jsem si.
A pak se to najednou stalo, sama nevím jak.
Objevili se tu oni, tito úžasní lidé, v mém životě a já jsem zas začala doufat, že třeba někde je někdo, komu nepřipadám jen jako "že se někdy můžu hodit", ale že mě lidi můžou mít opravdu rádi. Že jim nepřipadám divná, ikdyž su. Su divná (o tom už tu jeden nebo dva články byly).
Ale zdá se, že jim to nevadí.
Šmankote to jak se stalo?
Kdy?
Čím jsem si to zasloužila?
Nikdo nemůže vědět, jak vděčná jsem Bohu a celému Vesmíru za tyto lidi, za to, že přišli do mého života.
A pak jsem to zjistila.
Ten háček.
Vždycky je v tom nějaký háček.
Je to těch 500 kilometrů.
Protože nic není zadarmo. Když něco dostanu od života, Vesmír se zaslouží o to, aby to nebylo jen tak a abych mu za to taky něco dala.
Když jsme se loučili, měla jsem pocit, že moje duše tam zůstala s nimi. A pokud nezůstala, vyplakala jsem si ji z těla po cestě domů. Tekly mi slzy a já jsem to nemohla zastavit, ač jsem se snažila moc. Nešlo to, byla to Niagára z mých očí. Bála jsem se, že zatopím autobus, a to fakt.
A pak, když jsem přijela domů a tři dny jsem se nedokázala ani zvednout z postele, migrénu jsem měla od pláče a oči mě bolely tak, že jsem je ani nemohla otevřít, jsem si uvědomila, že tam nezůstala moje duše, ale moje srdce.
Bolí to, jak kdyby mi to srdce rvali vejpůl. Takové to jak se člověk snaží roztrhnout papír napůl, ale stejně mu zůstane jeden kus třikrát větší než ten druhý.
Ten větší kus leží tam, na Slovensku, stále s nimi.
Ten menší mám u sebe a bolí mě a tluče jako o život a já popadám dech a divím se, co se to se mnou sakra děje a nechápu nic a hrozně bych chtěla, aby to přestalo, ale vím, že to přestane jen tehdy, až dojedu zase za nimi, ale to bude bůhvíkdy a pak se zase budeme loučit a z mýho srdce zůstane už jen drobeček a takhle se to bude opakovat stále a stále dokola, dokud z toho nezůstane už vůbec nic a pak umřu.
Je to panický záchvat?
Myslím, že mám panický záchvat.
Nemůžu dýchat, srdce cítím v krku, v hlavě, tluče jako splašené a břicho mě bolí a já mám takový strach, úplně hrozný strach a nevím co s tím mám dělat.
To se jako za dva dny může stát tolik všeho, že když jedeš domů, umíráš?
Já jsem měla pocit, že jedu na popravu, celý čas.
Je toto normální?
Dojela jsem domů, zalezla si do postele a tři dny jsem se z té postele nedokázala zvednout.
Porušila jsem svou ranní rutinu, kterou jsem popisovala v předchozím článku.
Nikdy neporušuju svou rutinu.
Nikdy.
Teď jsem se na ni z vysoka vykašlala.
Nedokázala jsem přestat plakat.
Když jsem přestala, tak proto, že jsem usnula.
Pak jedna zpráva od nich a dostalo mě to zase znova, jak moc mi chybí, jak moc mi chybí součást mě.

Nevím jak to přežiju.
Říká se, že když si člověk něco hodně přeje, splní se mu to.
V knížce Alchymista bylo, že když si člověk něco moc přeje a následuje hlas svého srdce, celý Vesmír se spojí, aby to uskutečnil.
Fakt?
No, mě se to ještě nikdy nestalo.
Nikdy se mi nic nesplnilo, co jsem si přála.
Žádný zázrak jsem už ani nečekala.
Ale stal se.
Jsou to oni.
A já se toho nehodlám vzdát, je mě jedno, kolikrát budu muset ještě umřít, než budu moct žít.
Klidně umřu znova a znova a znova a znova při každým loučení, dokud se budu moct přestat loučit.

Chybí mi.
Chybí mi tak moc, až to fyzicky bolí.
Občas to bolí tak moc, že se musím schoulit do klubíčka, abych se nerozsypala.
Doslova.
Někdy prostě sedím na posteli nebo v křesle a hraju na kytaru, nebo si kreslím u stolu a najednou, z ničeho nic, sednu si na zem a nemůžu se hýbat.

Su opravdu moc zvědavá, co budu dělat v práci. Ve školce s dětima se nemůžu jen tak skrčit a nemluvit a počkat, až to přestane bolet a já se budu moct zase nadechnout. Možná přeháním, možná to tak není. Ale rozhodně mě to tak připadá.

Samozřejmě nikdy nebudu litovat ničeho, co se stalo. Ničeho, co se stalo s nimi. Chci to prožívat znova a znova.

Bože, děkuju.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.