STEJNÉ DNY

14. srpna 2017 v 16:13 | Briallen |  Jednorázovky
STEJNÉ DNY






Takový to když jsou všecky dny stejné, jeden jako druhý, že ani nevíš, co je za den, všecko ti splývá v jedno, už nemáš na nic sílu, natož aby sis hlídal, jestli je středa nebo sobota.
Ráno vstanu (každej den mám budík na 7:00, ale málokdy se v těch sedm vyhrabu z postele). Jakmile se proberu aspoň trošku a nechcu už usnout, vezmu mobil a projedu instagram, jakoby to byly ranní noviny. Řekněme tedy že okolo osmé jsem venku z postele. Převleču se z pyžama a jdu do koupelny. Vyčistím si zuby. Vyčistím si ksicht vatovým tampónkem s čistící vodou od Biodermy (to nikoho nezajímá, chápu). Namaluju se. Ne moc. Ne proto, že někam jedu. Ne proto, že bych byla fiflena a hrozně prostě potřebuju bejt namalovná. Ne. Prostě proto, že mám problém s akné (ano, ve svých 21 letech mám stále ještě problematickou pleť jak v pubertě) a taky proto a HLAVNĚ proto, že je to moje ranní rutina, dělám to tak celý školní rok co chodím do práce (učitelka v MŠ) a přes prázdniny, i když nikam nemusím (jupí) to dělám prostě proto, abych nevyšla z toho mýho zavedenýho režimu. Bojím se, že pak by se mě do toho blbě dostávalo, až bych musela.
Takže se namaluju, vlasy si dám do drdolu nebo něco prostě na té hlavě udělám, pokud se mě chce. Pak jdu dolů. Dole v kuchyni, jako bych to nečekala, je bordel. Všude špinavé nádobí, tady vylitý čaj, tady vysypaný cukr, sporák je zaprasený od všeho toho co vyteče z hrnce, když v něm vaříte brambory, které jsme měli na oběd včera. Mastnota. Hnus. Na stole špinavý ubrus plný drobků a plech, na kterém jsou poslední čtyři kousky buchty.
Bravo.
Říkám si: Ne, dneska na to seru, dneska to uklízet prostě nebudu, dělám to každej den!!!!!
Koukám na to a nevím, jestli se mám smát nebo brečet nebo co. Ve skutečnosti nemám k breku daleko. Fuck.
Vzdychnu a v hlavě mi jede: Tak se do toho dám, poněvadž jestli to neudělám hned, budu to muset dělat později.
Ano.
Všecko je tu totiž na mě.
Jsem tu na to sama.
Není to tak, že když to neudělám já, přijde někdo jinej a udělá to.
Nene.
Kdepak.
Teda přesněji, já mám 4 sourozence. Mám starší ségru (skoro 23), která je tak trochu svá, tři roky studovala na Slovensku a domů jezdila jen na víkend jednou za dva týdny. A to si doma vyprala svoje oblečení a jela zase zpátky. Pak udělala bakaláře a teď celé prázdniny bydlí u svýho přítele v Praze, má tam brigádu a doma byla tak dvakrát třikrát za prázdniny. A to už je polovina srpna za náma. No a na podzim začne studovat v Pardubicích, takže zase nebude vůbec doma. No to je jedno, ona má svůj svět, žije prostě hlavně pro sebe a ostatní jsou jí asi fuk. Je hrozně chytrá, hubená, malá, prostě všecko co nejsem já, to je ona. Všecko co jsem kdy chtěla bejt já, to je ona.
Pak jsem já, druhá nejstarší. Od té doby, co jsem se jako malá holka naučila dělat palačinky, tak doma uklízím a vařím a peču buchty a všecko. Pak jsem trochu vyrostla a naučila jsem se dělat další jídla a další buchty. Takže teď je to všecko na mě, dělám to já. Protože pak je tu bratr (19), který je hrozně šikovný na všecky ty věci ohledně elektřiny (na střední vystudoval elektromechaniku), je zručný, umí plno věcí vyrobit, rozumí počítačům atd... Jenomže těm počítačům asi rozumí trochu moc. Sedí u nich denně od té doby co se probudí až do noci, do dvou do tří do rána. Odejde jen na oběd nebo na jiný jídlo nebo na záchod. To je všecko. Sedí tam a hraje hry, hraje střílečky jako je CSko a tak dále. Hraje a přitom si volá přes skype s partičkou kámošů, kteří to hrají taky s ním a on na ně celý dny huláká a řve, řvou na sebe navzájem, prostě zapálení do hry a řvou a řvou. V noci nemůžu spát, protože on řve do mikrofonu na kluky, ať jdou "na Bé" a "tyvole hoši to byla čistá heda! Typičo!" atd...
Pak je tu další bratr (skoro 18). Ten je trochu klidnější, ikdyž taky sedí a hraje na pc. A když toto nedělá, leží v posteli s rukou v kalhotách a s mobilem nad hlavou a čumí na videa.
Pak je tu ségra (10), která pořád jen jí. Cpe se a cpe se a hraje si a nosí věci ze svýho pokoje všude po baráku. Roznáší tu svůj bordel a já jen chodím a uklízím to po ní a nosím jí to zpátky do pokoje. Je to rozmazlenec, všecko si vymrčí, nebo se o to aspoň nonstop pokouší. Je ubrblaná a líná a nemá absolutně žádnou zodpovědnost.

Takže, nevím, jestli to už chápete, proč jsem tady na všecko sama.
No takže jsem uklidila tu kuchyň, vzala jsem kyblík se zbytkama pro slepice a šla na zahradu. Vysypala jsem to slepicím do výběhu a pak jsem odnášela věci z trávníku, že posekám trávu, až to trochu vyschne od rosy. Odnosila jsem židle a míše a tak. Pak jsem šla zase do baráku. Říkala jsem si: ne, dneska prostě vařit nebudu. Nechce se mě, ti kreténi nenažraní si můžou něco taky jednou za život nachystat sami. Hňupi.
Tak jsem šla do pokoje a četla jsem si.
Zavíraly se mi oči. Začala se na mě podepisovat noc, kdy jsem nic nenaspala kvůli bratrovu hulákání. Chvíli jsem to přemáhala, pak jsem si lehla a usnula jsem.
Nebyl to dobrej spánek. Budil mě bratr, který (světe div se) si opět sednul ke komplu a začal hrát. A řval a zpíval trapné písničky a pak se tomu trapně smál. Když jsem konečně vytěsnila nějakou záhadou všecky zvuky a usnula jsem, probudilo mě strašný dupání, třásl se celej dům.
dup dup dup dup dup dup dupdupdupdup....
Vedle v pokoji bouchly dveře a ségra (10) na bratra (19): "Martine oběd!"
Pak další čtyři dup a rozvalily se dveře do mýho pokoje a ségra se na vteřinu zarazila, když viděla, že spím, ale nakonec stejně dodupala k mojí posteli a řekla nahlas: "Baru oběd!"
Já jsem zabručela a spala dál a ona oddupala dolů. Pak po chvíli oddupal i bratr.
Říkala jsem si: konečně klid, chvíli se vyspím.
Ale ne.
Jakmile jsem usnula, bratr se vrátil a začal zase řvát a já jsem pak už nemohla zase usnout.
Unavená jak pes jsem se zvedla a šla dolů do kuchyně.
Doprdele.
Sakrapráce.
Všude bordel. Špinavé talíře, špinavý stůl plný drobků a kusů jídla. Špinavé hrnce ve dřezu, sporák zasviněný tím samým svinstvem, které jsem už dneska jednou drhla. Všude neskutečný bordel.
Začala jsem brečet. Fakt že jo.
Ne že bych seděla a vzlykala jak debil.
Ale stála jsem tam a oči zalitý slzama mě pálily a měla jsem toho dost.
Tak jsem to zase uklidila.
Celý.
Znova.
A říkala jsem si, jak dlouho to asi vydrží tentokrát.

Pak jsem chtěla jít sekat tu trávu.
Kouknu ven a trávníku všude bordel, který tam nanosila ségra se sousedovic děckama, uřvanýma jak paviáni.
Tak to ne, na toto dneska už nemám. Na sekání zahrady seru.
Uklidila jsem kuchyň a šla do obýváku, kde bratr (skoro 18), světe div se, odešel od PC, u kterého seděl od sedmi od rána. (byly tři hodiny odpo)
Tak jsem si tam sedla, zapla počítač, rozhlídla jsem se po obýváku, kde byly ségřiny hračky všude a jen samej bordel a bordel.
Víte, co je na tom fakt super? Že celej minulej týden byla ségra s bratrem (19) na táboře. Byla jsem tu jen já a brácha (skoro 18) a když jsem jeden den uklidla, vydrželo to celej týden. Celej týden jsem nic nemusela odnášet, nic uklízet po nikom, protože já jsem si po sobě všecko hned uklidla a bratr to celkem dělal taky.
Celej týden tu vydržel pořádek a klid a krásně se spalo a všecko bylo parádní.
V sobotu přijeli a najednou jakoby tu vybuchla bomba. Dům už není potichu. Dům už není čistej. Dům je jeden velkej chaos a řev a bordel a hnus.
Ne, neříkám tím, že je tu nechcu.
Říkám tím, že tu nechcu bejt já.
Už ani minutu.
Panenko skákavá.
Nechcu tady bejt.
Kdybych nebyla tak podělaná shopaholička a místo toho šetřila, mohla jsem už bejt dávno pryč. Mohla jsem mít byt v Brně. Mohla jsem bejt prostě pryč.
Teď tady ještě jeden rok přežiju.
Jeden rok.
Budu šetřit, udělám si řidičák a pak, další rok, od července/srpna odjíždím na rok do Anglie.
Už tu bejt nechci, už to nedávám
Chci vidět nějakou další holku, která v jedenácti letech přebalovala mladší ségru, koupala ji, dávala spat do postele, četla pohádky, byla jako její máma. Chci vidět holku, která od čtvnácti dělá všecky domácí práce a i vaří. Fakt su zvědavá na takovou druhou.
Pak se lidi diví, že jsem věčně unavená a pořád jen spím.
Proč asi?
Protože jsem na všecko sama.
Už nemůžu.
A až začnu pracovat (8 hodin denně mimochodem), tak to bude stejné. Přijdu strhaná z práce a budu tu doma uklízet ještě.
Víte co, plno lidí mi řeklo, ať se na to vyseru a nedělám to.
Ale já musím.
Protože, když dojde mamka z práce po 12ti hodinách, nechci, aby první co našla byl bordel doma.
Tak bezcitnej a bezohlednej člověk sakra nejsu.
Fakt ne.

Proč to sem píšu?
Protože se z toho potřebuju vypovídat. Potřebuju to ze sebe nějak dostat. Takhle to dál nejde, nemůžu to pořád držet v sobě.
Stěžuju si pořád svojí nejlepší kámošce, ale ta chudina toho musí už mít plný zuby. Už ju musím nechat na pokoji. Chudák.
Tak to píšu sem.
Já bych byla jen ráda, aby mi za to někdy někdo poděkoval, aby to nebrali jako samozřejmost. Protože to není samozřejmost.
Jednoho dne ocaď vypadnu a pak se budou mooooc divit, v jakým budou žít bordelu.
Přeju jim to.
Končím.
Nemám na to nervy.
Jen ať přežiju jeden blbej rok.
A pak mizím.

Doufám, že vy jste na tom líp.
Dík za přečtení (vyslechnutí).
B. ♥
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.