SAMA

24. září 2017 v 7:53 | Briallen |  Jednorázovky
SAMA






Nevím, jestli se změnil svět, nebo se změnili lidi kolem mě, nebo jsem se prostě nejspíš jenom změnila já sama.
Nechcu chodit ven s lidma. Nechcu nikomu nic říkat. Nezajímá mě, co ostatní dělali o prázdninách, nezajímá mě nic.
Když mě něco zajímá, tak se na to zeptám. Když mě někdo zajímá, tak mu píšu/volám/mluvím s ním, protože mě to prostě zajímá. Ale smrsklo se to na dva tři lidi, co mě doopravdy zajímají. To ostatní jde celkem mimo mě.

Zastávám takový stanovisko, že pokud mi něco chceš říct, tak mi to řekni. Pokud mi to říct nechceš, okej, je to tvoje věc. Nebudu se vyptávat lidí, vyzvídat, nutit někoho, aby mi něco řekl, protože kdyby mi to ten člověk říct chtěl, tak to prostě udělá.
Když ti to říct nechce, tak ti to neřekne.
A když ti to říct nechce a ty to z něho dostaneš, bude naštvanej na tebe i na sebe.
Moje problémy nikoho nezajímaj. Ničí problémy nikoho nezajímaj. Víte proč? Protože KAŽDEJ NA TOMTO SVĚTĚ má problémy.
Nikdo nemůže říct: moje problémy jsou větší něž tvoje. Nebo: Tvoje problémy bych chtěl mít...
Ne.
Ty nevíš, čím si ten člověk prochází. A i když je to podle tebe nějaká prkotina, pro něho je to momentálně něco, co ho trápí, s čím se potýká a kvůli čemu je smutnej a nešťastnej a je to důvod, proč pláče večer v posteli, dokud neusne. Je to ten důvod, proč poslouchá stále dokola jednu písničku. Je to něco, kvůli čemu leží v posteli a kouká do prázdna a není schopnej donutit se zvednout a jít něco dělat.

Pravda je taková, že su teď nejraději sama.
Fakt že sama.
Sama su šťastná.
Ano, chodívám ven se svou nejlepší kámoškou jednou týdně. Ale to je jedinej člověk, kterej mě nevadí. A navíc je to jedinej člověk, kterej mi tu zbyl a díky kterýmu su šťastná. Aspoň na chvilku.
Normálně každý den chodívám do práce. Když se vrátím domů, su unavená, vyčerpaná, konec, prostě. Nemám na nic náladu. V práci je to teď tak těžký, že když je chvilku klid, brečím. Ano, fakt že v práci brečím, protože mě všecko bolí a v noci nemůžu spát a su unavená. Když mi toto všecko dojde, tak se mi nahrnou slzy do očí a brečím.
Takže když dojdu domů (pokud ještě neuklízím nebo nevařím), lehnu si na postel, poslouchám hudbu, ležím a koukám. A taky se hodně cpu, pořád něco jím, stále do sebe něco rvu. Čokoládu. Brambůrky. Příliš velkou porci nějakého jídla. Monte. Něco. Pořád.

Už si ani nepamatuju, když jsem se naposledy ze srdce zasmála, kdy jsem se z něčeho radovala.
Před pár dny jsem byla v Brně, sama, že si koupím podzimní bundu, nebo prostě že si NĚCO koupím, abych si udělala radost. Chodila jsem z obchodu do obchodu a absolutně nic se mi nelíbilo. Což je divný, většinou musím vracet padesát věcí, protože na to nemám.
Pak mě ani nebavilo chodit po těch obchodech.
Tak jsem se sbalila a šla jsem pěsky domů. Po cestě jsem sežrala dva ledňáky, až mě z toho bylo zle.

Doma si lehnu a ležím. A nechce se mě nic. Nechce se mě chodit ven.
Lidi, kteří mě zajímají, na mě kašlou. Lidi, kteří mě zajímají, jsou daleko, až mě z toho bolí srdce.

Téměř nonstop mě bolí hlava. Už si ani nepamatuju, jaký to je, když mě ta hlava nebolí.
A teď se přidala i ruka, kterou jsem měla v ortéze před několika měsíci. Tak zas.
Takže toto píšu jednou rukou, levou, a trvá mi to věčnost.
Ortézu do práce nosit nemůžu, protože tu pravou ruku celkem potřebuju a v ortéze je nepoužitelná.
Budu doufat, že přiletí kouzelná víla a pomůže mi.
Do té doby to nějak přežiju.

Doufám, že vy jste šťastní a že vaše problémy zmizí, protože si to nikdo nezaslouží. Všecky bytosti by měly být šťastný.



Tak proč nejsme?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.