CHCU

23. listopadu 2017 v 17:01 | Briallen |  Jednorázovky
CHCU







Všecko se mi ztrácí, vůbec nevím co dělat a jak to dělat a jestli to všecko dělám správně a jestli nemám náhodou něco prostě udělat nějak jinak.
Proč su tady, proč su tady na tomto světě, hlavně proč su v této zemi, proč su v tomto městě, v této vesnici, když ty seš tam a já chcu být s tebou, chcu být u tebe, chcu abys ty byl u mě.

Já nechápu, proč to nemůže bejt jednodušší. Proč prostě když někoho chcete, proč nemůže bydlet naproti přes ulicu.
A ne naproti přes zeměkouli.

Proč nemůžeš bejt tady, když jediný, co chcu, je objímat tě, líbat tě, popusinkovat ti obličej a hladit tě ve vlasech a držet tě za ruku a už nikdy nikam nepustit a usínat ve tvým objetí a držet tě ve svým objetí a cejtit se v bezpečí a cejtit že ty seš v bezpečí u mě a že tě nic netrápí a že seš šťastnej a že já su šťastná, když su s tebou a ty seš se mnou a prostě toto všecko a ještě mnohem víc a ještě víc a taky prostě úplně všecko.
Už ani nevím co mluvím.
Rozumí mě někdo?
Chápe mě někdo?
Proč to takhle je, proč to takhle musí být, proč se prostě nemůžeme sejít jako normální lidi a zůstat už spolu, nikam nemuset, nikdy se nemuset loučit, být spolu a mít se rádi a dávat na sebe pozor a opatrovat se a prostě užívat si to, že žijeme, že jsme naživu, že jsme spolu ty a já.

Stejně mám strašnej strach. Bolí mě z toho srdce.
Bojím se, že se třeba jednou konečně uvidíme a já z toho umřu. Nevím jestli štěstím nebo úlevou nebo nervozitou nebo prostě jen tak, protože tě konečně uvidím, ale mám z toho dost smíšený pocity.
Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Každopádně pravda je taková, že tě chcu tady a že o tebe fakt stojím a že když mi napíšeš, rozjasníš mi celej den a já se cítím prostě tak nějak lepší a šťastnější a klidnější a zároveň jak na jehlách a zároveň se usmívám.
Kdyby mě někdo viděl usmívat se na telefon, tak je to tím, že si píšu s tebou. Nebo že na tebe myslím. Nebo že si vzpomínám zrovna na jednu věc, kterou jsme si někdy napsali.
Můžu ti psát?
Nepřipadá ti to vlezlý?
Nepřipadám ti já vlezlá?
Vadí ti, že ti píšu?
Nemohl bys mi prosím říct, jestli o mě v životě vůbec stojíš?
Já o tebe stojím.
Hrozně se bojím, že tě ztratím.
Hrozně se bojím, že až přijedeš a uvidíš mě, budeš hrozně zklamanej.
Hrozně se bojím, že mě uvidíš a všecko, cos mi kdy psal, cos mi kdy řekl, se rozplyne a už nebudeš cítit nic než odpor a nepříjemnou trapnost vůči mě.

Chcu bejt lepší. Chcu bejt hezčí. Chcu bejt hubenější a prostě upgradovaná verze sebe. Pro tebe.
Hrozně moc si to přeju.
Nevím co mám dělat.
Dělám pro to celkem dost a vůbec se mě to nedaří.
Přijdu si v depresi.
Přijdu si na dně, ze kterýho se mě čím dál hůř dostává zpátky nahoru.
Je to těžší a těžší, a je to jen kvůli tomu, že tu nejseš, že mě hrozně chybíš a že nechcu nic jinýho než objímat tě tři zimy.
Vlastně všecky zimy. Všecky zimy do konce svýho života. A taky všecky léta. A jara. A podzimy.

Zním jak ufňukaná dementní zamilovaná blbka, která je tebou posedlá.
Možná su.
Možná ne.
Možná je to něco víc, možná je to něco hlubšího.
Možná je to něco víc deep.
A možná jsou to jen žvásty.

Pravda ale je, že bych dala duši za to, bejt QuickSilver a doběhnout si za tebou, překonat tu nekonečnou vzdálenost za nějakých čtyřicet vteřin.

Tvoje,
B.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.