KDE JE

2. listopadu 2017 v 17:20 | Briallen |  Jednorázovky
KDE JE







Kde je nějaká spravedlnost na tomto idiotským světě...
Každý den nad tím přemýšlím, teď mnohem víc než dřív.
Neděje se mi nic dobrýho, a když se něco dobrýho stane (jednou za uherskej rok), Vesmír si to vybere někde jinde a uškodí mi v jiné oblasti života.
Všecko se sralo.
Doma to bylo strašný.
V práci to bylo strašný.
Každou chvíli jsem se sesypala a probrečela hodiny a hodiny.
V práci jsem se od začátku školního roku složila tolikrát, že si o mě musí myslet, že su emočně labilní.
A možná su.
Ale nedivím se. Fakt se sama sobě nedivím.
Pořád se toho moc děje. Nikdy nemám klid, nikdy nemám volno, nemám svobodu, nikdy nemůžu dělat to, co mě baví, to, co mě dělá šťastnou. Lidi v mým věku přijdou domů ze školy/práce, lehnou si a koukají na noťasu na seriály. Večer se koukají na film, prostě si dělají co chcou.
Já přijdu po osmi hodinách z práce, uklidím dům, umyju nádobí, vyskládám/naskládám myčku, vysaju, zametu, uvařím. Ještě mi někdy přijde smska od mamky/taťky, ať upeču nějakou buchtu na snídani. Na seriály nemám čas ani prostředky, nemám vlastní noťas ani počítač ani tablet ani nic takového. Mobil mám v takovém stavu, že se mě každých 5 - 10 minut sekne a dalších 15 minut čekám, až se zase rozjede.
A toto dělám, když mám volné odpoledne, což nemívám moc často.
Jindy přijdu domů, su tady asi hodinu ani ne a pak zas někam musím. Na zkoušku s kytarou, do kostela, do města, do obchodu, prostě pořád někam.
Lidi se mě smějou s diví se, proč pořád spím, proč su furt unavená.
Od starších slyším: "Vždyť seš mladá, máš mít plno energie! Chováš se jak kdyby ti bylo šedesát a ne dvacet!"
Od mladších: "Ty vůbec nežiješ, nemáš žádnej společenskej život, choď mezi lidi a bav se, poznávej nový lidi, začni trochu žít. Seš unavená? Zase? Ser na to a poď ven."
Atd.
Můžete mě prosím všichni nechat na pokoji?
Nechcu nic dělat, nechcu nikam chodit, nechcu nic jinýho, než spát. A nebo mít čas sama pro sebe. Mít čas na čtení. Mít čas shlídnout všechny ty skvělé filmy, které jsem ještě neměla to štěstí vidět, PROTOŽE NA TO NEMÁM ČAS.


Potkala jsem člověka.
Jedno slovo od něj mi dokáže zlepšit den.
Jedno slovo od něj a usmívám se jako prasklej hrnec.
Začala jsem bejt docela šťastná, dalo by se říct.
A pak se to stalo.
Ráno jsem se chystala do práce, všichni už byli pryč. Mamka v práci, bratr ve škole, ségra s bratrem odešli před deseti minutama na autobus do školy, taťka právě vyšel z domu a couvá s autem na ulici, pojede do práce.
Já jsem byla v pokoji, hážu věci do kabelky, přemýšlím, jestli jsem ještě na něco nezapomněla...
Taťka na mě volá zespoda:
"Baru!"
"Coje?"
"Baruško!"
"Coje?"
"Barunko!"
"No?"
"Barunko!"
Jdu ke schodům, asi něco potřebuje.
"Coje?"
"Mám pro tebe špatnou zprávu."
Zírám na něj, cítím, jak se mi odkrvuje obličej.
Potichu "coje".
"Malá je po smrti." (Moje kočka)
Zírám na něj.
Potichu "cože".
"Leží tam na ulici, asi ju srazilo auto."
V plyšových papučích, na které Mali (moje kočka) útočila a já jsem na to nadávala, vyjdu ven před dům, ve svetru, venku mrzne, vyjdu ven, jdu na silnici, taťkovo auto tam stojí a motor jede a o kus dál leží moje kočka, moje malá, moje koťátko, můj miláček. Leží na boku a pod ní se rozprostírá rudá kaluž krve.
Zírám na to a je mi zle. Nebyla jsem schopná jít k ní blíž. Prostě jsem tam jen stála a zírala.
Taťka vypnul motor, kolem šel pán se psem, kterého potkávám skoro každé ráno. Taťka se s ním zdraví, ale já jen zírám, jak idiot.
Jdu dovnitř, obouvám si boty, oblíkám kabát a čepicu, zadržuju slzy a taky ten pocit, že budu zvracet. Je mi strašně zle, žaludek mě zevnitř kope až do krku. Budu brečet. Budu brečet.
Když se obleču a vezmu si všechny věci, zamknu dům a vyjdu znova na ulici, Mali už tam není.
taťka na červenou louži sype písek z lopaty na sníh a zakrývá to, pak to odhrabuje pryč a krev je pryč. Je mi zle, zírám na to, ale musím jít na autobus.
Taťka: "Já na ni sice furt nadávám, ale tohle si nezasloužila."
A pak: "To se muselo stát někdy během těch patnácti minut, co šli děcka na autobus a než jsem já vyšel ven."
Během 15ti minut se všecko prostě posere.
Nastoupím do autobusu, zírám před sebe, stojím v prostoru pro kočárky a zírám, po tvářích mi tečou slzy, furt je utírám a furt tečou. Pak se trochu uklidním, jdu do práce, vezmu si klíče od ředitelny, kam si dáváme kabáty, vejdu tam, pozdravím ředitelku a sesypu se znova a brečím a nemůžu ze sebe vydat kloudnou větu, ředitelka se mě ptá co se stalo, já jí ani nemůžu odpovědět.
Další zhroucení za poslední měsíc.
Kdy to přestane?
Pak ze sebe konečně vypravím, že mě moju kočku srazilo auto a ona že ju to mrzí a já nevim co mám říct, protože mě to taky mrzí a chtěla bych se vrátit zpátky o půl hodiny v čase a vzít Mali domů a dát jí mlíko do misky a šunku nebo slaninu a taky třeba kus řízku nebo kuřete. Pak bychom si spolu lehly do postele, ona mě na břicho a já bych ju hladila po tom jejím a byly bychom spolu prostě šťastný.
Pak se mě na to ptá znova kolegyně ve třídě, co se stalo.
Další zhroucení.
Nechceš nový?
Nechcu.
Tak třeba časem..
Nechcu.
Chcu zpátky Malinku.
Je mi špatně.

Ségra mě píše, jak to zvládám, že ona od rána brečí.
Brečíš? Když na ni akorát nadáváš a nadávalas i mě a bylas na mě nasraná za to, že se ti Mali jednou vyčůrala do postele.
Nech mě.
Nechte mě.

Doma.
Nikdo doma nebyl.
Obula jsem si bílý venkovní tenisky a v mikině jsem šla na zahradu.
Mali ležela vzadu, musím ju pohřbít.
Vzala jsem si rýč a začala jsem kopat.
Přestala jsem kopat. Volám na Mali. Nehýbe se. Chovám se jako šílenec. Volám na ni: "Mali, poď! Mali! Mali jdeme! Mali, Mali, Mali..." Nehýbe se. Nic nedělá. Jen tam leží v mokré trávě a sama je mokrá a packy má od krve.
Kopu dál. A brečím.
Lopatu, potřebuju lopatu.
Jdu si pro lopatu a přihazuju mokrou hlínu na hromadu.
Sedím tam, čupím u Mali a hladím ji po zádech a čekám, až vyskočí a půjdeme dom.
Nevyskočí.
Nic nedělá.
Jdu do sklepa, najdu dvě stejný krabice, jdu zpátky.
Dávám Mali do krabice. Ale už to není Mali. Je to tuhé kočičí tělo. Půl roku jí bylo. Od koťátka se mnou byla. Byla tak malinká, že se mi vešla do dlaně. Můj drobeček. Jenom moje, nikoho jinýho. Přinesla jsem su ju dom a nikoho jsem se na nic neptala, prostě jsem řekla: je to moje kočka a zůstane tady s náma. Se mnou.
A bylo to.
Dávám Mali do krabice. Dávám krabici do jámy.
Zahrabávám jámu.
Brečím, furt brečím, nejde to zastavit.
Zahrabala jsem to a šla jsem domů.
Je mi zle, asi budu zvracet.

"Neviděli jste můj kapodastr na kytaru?" zeptala jsem se bráchů v koupelně.
Bratr: "Neviděli jste někdo Malinu?"
Já: "Malina je mrtvá."
Doprdele. Vždyť to ví. Zeptal se mě na to schválně.
Doprdele. Proč. Proč to dělá, proč to dělá, je to můj bratr, proč mi to cpe pod nos.
Brečím.

Jdu na zkoušku s kytarou.
Nemám náladu.
Čekám v kostele na kůru, oni nikde.
Vymrznu.
Vymrzla jsem.
Přijdou o půl hodiny později.
Nejsu schopná se jim podívat do očí.
Hrajeme.
Při páté písničce se mi blbě polyká, všecko mě bolí a v krku mě škrábe bolest v podobě tisíce drátěnek.
Domů.
Mamka mě obejme. "Už mě pět lidí nabízelo nový kotě." Super. Už to ví i v pekle.
Všude je to rozhlášený, všem je to jedno.
NAHRADIT.
NAHRADIT.
KUP SI NOVÝ.
VYMĚNIT.
Nechcu.
Kdyby auto srazilo psa a ten pes tam takhle ležel, byl by to průser, všichni by brečeli a byl by slavnostní pohřeb a za chvílu by jim po dvoře běhalo nový štěně.
Ale umřela JENOM kočka.
Nojo, kočky se nedívají přes cestu.
Nojo, kočka vlítne pod kola někomu každou chvílu.
Nojo, tak je to jenom kočka, no. JENOM KOČKA.
Nojo, tak běž prosímtě jenom doprdele.
Děkuju.
Proč má kočka menší hodnotu než pes? Protože není vycvičená? Protože nenosí noviny, nemusí se venčit, neposlouchá na povely sedni lehni k noze?
Moje Mali mě poslouchala. Kdykoliv jsem řekla: "Mali, poď, deme!" Tak šla za mnou.
Teď už za mnou nepřijde nikdy.
Je mě špatně.

Noc je strašná. Nemůžu spát. Pořád ji tam vidím ležet a pod ní ta červená barva.
Nechcu spát.
Je mi zle, všecko mě bolí a nejvíc ten krk. Z drátěnek se stal šmirglpapír, který mě při každým polknutí potrestá.
O půlnoci si jdu uvařit čaj na nachlazení a beru si milion léků.
Nic nepomáhá.
Zítra budu mrtvá.

Ráno.
Probudím se a není to dobrý. Je mi zle, je mi zima, bolí mě celé tělo, sotva lezu. Sotva lezu. Neuzvednu konvici s čajem. Při čištění zubů mi div neupadne ruka bolestí.
Dolezu do práce, nadopovaná léky, které nepomáhají. Snažím se tvářit, že mi nic není.
Ale je mi tak špatně, že to ani nejde.
Od včerejška do sebe cpu jídlo násilím.
Je mi tak špatně, že mám pocit, jakobych každou chvíli měla zvracet. Ale cpu do sebe jídlo, až je mi z toho ještě víc zle. Pořád do sebe něco cpu.
Nemůžu přestat, pomoc.
Nemůžu přestat jíst.
Dřív jsem si z toho dělala srandu.
Teď je to vážná věc.
Nemůžu přestat jíst.
Co mám dělat.

Večer doma.
Dolezla jsem domů z posledních sil, převlékla se do tepláků a svalila se na postel.
Nemůžu se hýbat, nemám na to absolutně žádnou sílu. Jen ležím a tiše brečím, po spáncích mi tečou slzy a lechtají mě v uchu. Ležím a nic nejsu schopná.
Už nemůžu.
Na chvíli usnu, ale po probuzení je mi ještě hůř.
Vzpomenu si na Mali a brečím. Normálně brečím tak strašně, že se celá třesu a nemůžu prostě přestat a mám pocit, že jsem ji zklamala, že jsem ji tak strašně zklamala a teď s tím nic nemůžu dělat.
Byla moje a já jsem se o ni měla postarat. A nezvládla jsem to, prostě ne.
Hrozně mi chybí. Mám křeč v obličeji z toho, jak se mi kroutí svaly z toho pláče.
Pak jsem myslím břečela, dokud jsem neusnula.

Ráno.
Je mi hrozně.
Nemůžu mluvit, jen sípu.
Bolí mě hlava. Bolí mě všecko.
Jdu do práce.
Kdykoliv zvýším hlas výš než na tichou až normální mluvu, rozkašlu se. Volám na děti a můj hlas mi zní v uších zastřeně, že ho skoro neslyším. Sama sebe neslyším.
Děcka mě ignorují, vůbec neposlouchají.
Je jim to jedno.
Při spaní zlobí jak stádo čertů.
Je mi zle.
Dojím zbytek čokolády, co mám v šuplíku.
Je mi z té čokolády špatně, sním mandarinku od oběda.
Moc kyselý. Dívám se na ty poslední tři čtverečky čokolády a je mi špatně, ale sním je. Nacpu to do sebe. Přece to tam nenechám.
Je mi špatně, břicho mě bolí a už přemýšlím nad tím, jak si doma dám ty sušenky, co mám v šuplíku, který mě koupila mamka za to, že mě umřela Mali.
Cookies za kočku.
Náhrada.
Výborně.

Doma.
Sednu si k počítači a píšu tuto sračku.
Za půl hodiny jdu na zkoušku s kytarou.
Půl hodiny...
Jdu si pro ty sušenky.
čau ahoj.
B.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.