PROČ ZAS

20. listopadu 2017 v 17:55 | Briallen |  Jednorázovky
PROČ ZAS







Já nevím, proč tohle pořád dělám. Proč. Zas a znova, furt dokola.
Proč to dělám, takovou kravinu...
Proč věřím lidem.
Lidi jsou svině. Lidi jsou kreténi. Víckrát se mi to potvrdilo než vyvrátilo.
Celej můj život je to takhle.
Potkám někoho.
Poznám ho.
Začnu ho mít ráda.
Začnu ho mít hodně ráda.
Zamiluju si ho.
Snesla bych mu modrý z nebe.
A co on?
Při první příležitosti se na mě vyjebe.
Z vysoka.

Možná vám přijde některým, možná všem, že su strašně negativní a že všecky moje články jsou depresivní a jen si na něco stěžuju.
No.
Tak máte pravdu.
Přijde mi, že když už se začnu mít konečně dobře, dostanu se ze všech sraček, který mě obklopovaly, začnu se cítit skoro aj šťastná a dokonce mi přijde, že konečně můžu zase normálně dýchat, Vesmír udělá ze své obří pracky montrózního fakáče a namíří ho přímo na mě. A tak šupito na mě naskáče zase nějaké to hovno. Abych si jako nepřipadala moc v pohodě.
A takhle to je.
Nebo možná mi to tak jen přijde.
No musíte uznat, že metafory mám výborné.

Měla jsem za svůj život hodně kamarádů. Hodně.
Jednou, když jsem byla malá, starší ségra se mě smála, že mám každej týden jinou nejlepší kámošku, co to jako je.
Mamka vzala knížku a přečetla tam, že druhorozené děti mají nejvíc přátel a jsou společenští, extrovertní a zábavní lidé. No a já jsem se pak samolibě usmívala a říkala jsem si, jak je to skvělý, že mám tolik kámošů a su všude oblíbená.
Omyl.
Víte, s kolika z těch lidí se vídám dneska?
S nikým.
Ani s jedním jediným z nich.
Bylo jich opravdu hodně.
A víte co? Ani mě to nemrzí. Nikdo z nich mě neovlivnil dobrým směrem, nikdo mě nepřivedl na lepší cestu.
A když ano, tak tím, co mi pak provedli, ze mě udělali ještě většího depkaře.
Nemá to cenu.

Teď mám kolem sebe pár lidí, pár, který mám nade všecko ráda.
Jestli někoho z nich ztratím, umřu.
Teď mi příjde, že jsem právě jednoho z nich ztratila, nevim co se stalo, nevim jak se to stalo, jen doufám, že se zase vrátí, protože mi společně s ním odpadlo i kus srdce.
Už mám dost toho, jak furt dokola slepuju rozbitý kusy svýho srdce, jako by to byla nějaká posraná skládačka z papíru pro děti.
No, tak není.
Je to spíš něco jako puzzle o 10ti tisícech kusech pro vysoce pokročilé, na kterém závisí váš život.
Zkus ho skládat zas a znova. Zabere to docela dost času.
Když se mi to konečně povede, Vesmír luskne prsty a je to tu, další věc, co mi to rozdupe, rozbije, rozbije mě.
Jak mám pak vypadat?
Ne, nevypadám dobře.
Ani trochu.
Fakt se snažím.

Proč mě odstřihávají lidi, na kterých mi záleží nejvíc na světě?
Já už do svýho života nikoho nepouštím. Proč? Protože když tam někoho pustím, začne mi na něm moc záležet. Až moc. Dokonce tolik, až to není normální.
Víc, než jemu na mě.
A v tom to je.
On se na mě pak klidně vysere, kdežto já tím trpím a snažím se z toho měsíce a měsíce dostat, brečím po nocích a nejsu schopná nic. Deprese mě přikryje jako černá deka, která ani trochu nehřeje, ale studí a ještě k tomu kouše.

Jeden člověk se mě ptal, jestli to není osamělý život, když nikomu nevěřím.
Není.
Problém ale je, že stejně dřív nebo později někomu uvěřím, svěřím mu všecko, svou mysl, svůj životní příběh, vyliju si srdce. A ten někdo je najednou pryč. A já su stále tady. S vylitou půlkou rozšlapanýho srdce, sama, na dně s tou kousavou černou dekou.

Hrozně moc bych si přála, aby se to jednou zlepšilo.
Aby to jednoho dne bylo dobrý.
Aby ten, komu řeknu všecko, aby tady zůstal, aby neodešel, aby mě neopustil, abych mu připadala stejně důležitá, jako on připadá mě. Aby si nedovedl představit svůj život beze mě, stejně jako já ten svůj bez něho.
Fakt toho chcu tolik?
Fakt su jediná, kdo to takto cítí?
Fakt su jediná, kdo vůbec NĚCO CÍTÍ?

Okej, možná že to tak je, ale v tom případě jsem ztratila veškerou úctu k tomuto světu.
Končím.

Kdybyste si třeba chtěli nahonit ego nad dalším naivním člověkem, co se vám rozhodne věřit a vy ho pak za pět minut odkopnete, su přímo tady. Stejně to udělám zas.
Dokud to mou duši nezabije.
B.
 


Komentáře

1 First class | 26. listopadu 2017 v 17:54 | Reagovat

Jak moc se musíš doprošovat, ponižovat, připomínat, aby si druhý všiml Tvé existence, Tvých bolestí, Tvých nejistot?

https://www.firstclass.cz/2017/09/proc-se-kralove-chrani-a-pesaci-obetuji-aneb-7-znameni-ze-je-cas-zmenit-zivot/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.