PODPORA

24. února 2018 v 9:28 | Briallen |  Jednorázovky
PODPORA






Říkám si, že každý na tomhletom světě by měl mít někoho, kdo ho bude podporovat. Ve všem. Dobře, možná ne úplně ve všem, ale v těch dobrých a normálních věcech ano.
Každý by měl mít někoho, komu se může svěřit, kdo ho vyslechne. A nebo prostě jenom komu může říct historku z práce, aniž by ho tím otravoval. Prostě: "Hele, poslouchej, co se mě stalo dneska v práci..."

Myslela jsem, že jako hlavní podpora na tomhle světě má být pro člověka jeho rodina.
Rodina je základ, rodina si má pomáhat, stát při sobě a být tu jeden pro druhého navzájem, když je potřeba.
Rodina.

Já mám velkou rodinu.
Mám dva bratry a dvě sestry, jsem druhorozená. Moje starší sestra už čtvrtým rokem studuje mimo Brno, takže jezdí domů jen sem tam na víkend. Takže to všecko spadá na mě. Já jsem tu za nejstaršího.
Prarodiče už nemáme, poslední babička umřela, když mi bylo sedm.
Rodiče oba pracují, já taky pracuju.
Pracuju už třetím rokem, tak si říkám, že by mě třeba mohli brát jako sobě rovnou.
Myslíte, že mě tak berou?
Ani hovno.
A pochybuju, že někdy začnou.
Su furt jak jejich malý děcko, na kterýho musí řvát a řvát, jako bych nevěděla nic o životě.

Dneska to bylo zase tak.
Přišla jsem ke snídani, všecko bylo v pohodě.
Pak začnu vyprávět mamce historku z práce, že mi kolegyně říkaly, že ke konci února má být mínus dvacet stupňů a já mrznu v té své nejtlustší bundě a že zas tak tlustá není, protože není ničím vycpaní, no prostě, to je jedno, trapný kecy s práce.
Nedořekla jsem to ani do poloviny a už jsem musela poslouchat, jak na mě NĚKDO huláká, že si věci už kupuju sama, tak co si tady stěžuju, že nemám utrácet za hovadiny a že co jim tady jako vyčítám atd.
Nedořekla jsem to, nenechal mě to doříct.
Vůbec nic nikomu nevyčítám.
Ne.
Já jsem prostě jen chtěla normálně konverzovat a říct jim blbou nepodstatnou historku o tom, že budou mrazy a že každej den mrznu s děckama na zahradě v práci a to je teprve třeba pět pod nulou. Co budu dělat v mínus dvaceti, to fakt fakt netuším.
Pak se to samozřejmě stočilo jinam a byl tu problém, že si pořád stěžuju na práci, ale pořád v ní zůstávám.
Jak mám odejít ze školky UPROSTŘED ŠKOLNÍHO ROKU?
COPAK TOHLE SE DĚLÁ???
Tak snad mám nějaký morální zásady a tohle bych nikomu neudělala, nejsu žádný prase, ikdyž mě ta práce ničí.
Pak se to stočilo ještě jinam. A to tam, že su věčně zalezlá v pokoju a pak si stěžuju na to, že je všude v domě bordel, přitom v tom domě ani JAKOBY NEŽJU.
Že su furt zalezlá ve svým pokoji?
Každý den přijdu z práce a celý dům uklidím, aby až přijdou z práce rodiče, nemuseli to dělat oni. Je hezký přijít do uklizenýho domu. Mě se to ještě nestalo, takže NEVÍM, jaký to je, ale jim se to děje každý den, protože tu každý den uklízím, takže kde je vlastně ten problém.
Že su furt zalezná ve svým pokoji?
Ty, kdo toto čteš....divíš se mi?
Divíš se, že su zalezlá, když něco řeknu a dostanu za to vynadaný a řev?
Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu.
Doufám, že to do léta bude.

Zní to jako problémy nějakýho týnejdžra, že? Přitom je mi za dva měsíce 22 let.
Zní to jako problémy puberťáka, protože oni se tak ke mě pořád chovají.
Proč jsem si za ty tři roky práce nezasloužila ani trochu uznání?


Ani nevím, proč to sem píšu.
Možná proto, že se tohle děje furt.
Nikdo mě nevyslechne do konce, ale hned je plná huba keců, co dělám blbě a co bych měla dělat jinak.
Pak se diví, že jim nic nechcu říkat.
Okej, udělám to tak.
Nebudu o sobě mluvit.
Nebudu jim říkat, co se mi děje v životě.
Neřeknu jim, že jsem si našla byt, novou práci nebo třeba kluka.
Neřeknu jim, až budu těhotná.
Až si najdu byt, oznámím jim to v den, kdy budu s kufrem a kytarou v ruce stát ve dveřích: "Hej, stěhuju se, jo? Zdar."
Až si najdu novou práci...to myslím vědět ani nepotřebujou. Prostě si jen přestanu stěžovat na tu starou.
Až si najdu kluka, pošlu jim pak svatební oznámení. Možná.
Až budu těhotná, pošlu jim esemesku, až se to malý narodí.
Mě je to jedno :)

Chápu, že je to banalita a že spoustu lidí má mnohem větší problémy. Já mám svou rodinu nade všecko ráda.
Ale potřebuju to někam napsat, potřebuju někam napsat svoje myšlenky, jinak se mi rozpadne hlava. Potřebuju to dostat ven a lidem to psát nebudu, lidem to říkat nechcu, mají toho dost. A upřímě, já mám lidí taky pokrk už.

Jop, když něco budu chtít někomu říct, napíšu to sem, neva?
Šak je to taky můj blog, můžu si psát co chcu.
Jestli tě tohleto baví číst, su šťastná, že seš stále tu.
Jestli ne, nevadí, hlavně ať se máš dobře a nic tě netrápí, člověče.

Jedu do Brna, nebudu tu už ani chvíli.
Sejdeme se na pizze na České nebo v Costa coffee.
Jo a musím si koupit tu novou bundu...

Tak ahoj.
Pěknej víkend.
B.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.