PRÁZDNO

25. února 2018 v 19:39 | Briallen |  Jednorázovky
PRÁZDNO






Prázdnota je zvláštní věc.
Jak něco může bejt doopravdy prázdný, když přece NĚKDO musí tu prázdnotu vidět a cítit. A pokud ji vidí a cítí, tak je tak nějak součástí. Takže už to nemůže být prázdné, když je tam on, ten, kdo to vidí a cítí.
Takže podle mě to není prázdnota, ale někdo a nic.
Já a nic.
Ty a nic.
Prostě nic jinýho, než ty. Než já.
Prázdnota... to zní, jak kdyby to bylo to samé, jako samota.
Samota je něco, co člověk cítí, když kolem sebe nikoho nemá.
Asi.
Prázdnota je něco, podle mě, co člověk může cítit, ikdyž je obklopen lidmi.
Pletu se?
No, jsou to jen moje úvahy, takže je to jedno.
Tady jde o to, co si myslím já.

Dneska byl divnej den.
Ráno se zdálo bejt všecko v pohodě.
Vstala jsem, naporcovala maso a naložila ho do koření.
Šla jsem na zkoušku s kytarou, pak jsme hráli. V kostele. Jo, hrávám v kostele na kytaru, je mě úplně jedno, co si o tom kdo myslí :)
Těším se na léto. Půjdu na Špilas, sednu si na trávu do parku a budu si hrát na kytaru, kašlu na to, co si kdo bude myslet.
Takže po tom, co jsme to odehráli, jsme měli další zkoušku, krátkou.
Potom jsem šla domů a vařila jsem, protože mamka byla v práci celej den.
Já sice vařím, ikdyž je doma, ale to je jedno.
Udělala jsem čínu.
Musím vám říct, že to byla nejlepší čína, jakou jsem kdy udělala.
Mohla se rovnat chuťově k té mamčiné. A moje mamka umí nejlepší čínu na světě, to vám povídám.
Po obědě jsem byla tak nacpaná (po neuvěřitelně dlouhé době jsem pila něco jinýho, než čistou neperlivou vodu a bylo mi z toho zle), že jsem si šla lehnout k seriálu.
Nutkání.
Furt jsem měla nutkání.
Žaludek nacpaný, ale furt takový to... "Něco bych si dala."
Tak jsem si něco dala.
Pak ještě něco.
Pak ještě něco.
Kakao.
Buchtu.
Nutkání nutkání, bylo mě už aj zle, nutkání furt.
KinderBueno.
Nutkání.
Další.
CapriSonne.
Nutkání.

A pak
mi bylo zle
ze sebe
ne z jídla
ale ze sebe
ze sebe samotné
z mojí mysli
z mojí pusy
z mýho těla.

A pak, když už bylo dost pozdě, řekla jsem si, že půjdu už do pyžama.
Přitom bylo teprve šest hodin, možná ani ne.
Šla jsem do kuchyně odnést hrnek.
Nutkání.
Dala jsem si čínu.
Malou porci, aby zbylo pro ostatní.
Ale dala jsem si.
A když jsem jedla, polívalo mě horko.
Bylo mi zle.
Chtělo se mi brečet.
Pak jsem uklidila kuchyň.
Nachystala jsem velkou porci pro mamku, aby měla, až přijde z práce.
A pak jsem šla nahoru, šla jsem do koupelny, vyčistila si zuby.
Odlíčila jsem si obličej a opláchla studenou vodou.
Koukala jsem se na sebe do zrcadla.
Mokrý obočí.
Mokrý řasy.
Ze špičky nosu padaly kapky.
Další kapky z brady.
Další mi po krku stékaly do výstřihu.
Dívala jsem se na sebe.
Na mojí pleti se dost podepisuje stres, kterej ani nechcu, kterej jsem nezvala a kterej nesnáším.
Stres ze všeho okolo.
Stres z hádek doma.
Stres z práce.
Stres z napětí.
Stres z toho, že nevidím lidi, který vidět chcu.
Stres z toho, že lžu.
Lžu. A nejvíc sama sobě.
Stres z toho, že fakt se nemůžu přinutit přestat.
S ničím.
Přestat se na lidi vázat.
Přestat jíst.
Chcu přestat jíst.
Proč je to tak těžký?
Je toto záchvatovité přejídání, nebo není?
Stres stres stres.
Stres z toho, že je tak strašná zima a já chodím po Brně a brečím, panenanebi, brečím, protože to tak strašně nenávidím.
Já vím, je plno lidí, co nemá rádo zimu.
Ale
říkám vám
já mám pocit
že už to dál nevydržím
přísahám
že už nemůžu
moje psychika to nezvládá.
Raduju se jen, když su sama, když je ticho, když poslouchám hudbu, která ve mě stejně probouzí melancholii.
Když si čtu.
Čtu čtu a čtu.
Když hraju na kytaru.
Když píšu.
Když kreslím.
KDYŽ SPÍM.
CHCU SPÁT.
CHCU SPÁT TAK MOC, TAK MOC, TAK MOC...

O čem to tu vlastně bylo, na začátku?
Prázdnota?
Dívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla si to na očích.
Ne, neviděla jsem tam prázdnotu.
Viděla jsem obrovskou vinu.
Vinu za co, to netuším.
Nikoho jsem nezabila.
Nikomu jsem neublížila, aspoň doufám.
Koukala jsem se na sebe do zrcadla a viděla jsem tam tu vinu a taky hanbu, hanbu za sebe, ze sebe. Za svoje tělo.
Koukala jsem se na sebe a pak dolů, na ruce opřený o umyvadlo, ruce v pěst, klouby bílé, prsty bolí a bolí.
Pak jsem se na sebe už nepodívala.
Šla jsem do svýho pokoje, převlíkla jsem se do tepláků a trika Strážců Galaxie, oblečení, ve kterým spím.
Nedívala jsem se na sebe.
Ani na svůj obličej a už vůbec ne na svoje tělo.
Nešla jsem do sprchy, nechtěla jsem se na sebe koukat.
Nechtěla jsem se vidět.
Nechcu se nesnášet, chcu se milovat.
Chcu se zbožňovat a uctívat.
Chcu bejt sama sebou.
Chcu bejt šťastná.
Chcu bejt šťastná sama sebou.
Šťastná sama se sebou.
Sama sebou šťastná.
Chápeš?

Ležela jsem v posteli, koukala na další díl seriálu (The Fosters, kdyby to někoho zajímalo), přikrytá peřinou, ikdyž je mi vedro a potí se mi šlapky. Abych se neviděla.
Přišel bratr do pokoje, něco mi vracel. Nevím co, nevnímala jsem, co říkal.
Koukala jsem se na všecky ty krásný lidi na obrazovce a říkala si, jak je to na světě možný, že všichni mají tak krásný tělo. Tak krásnou pleť. Jakto, že mají tak krásnou pleť.
To jsem jediná osoba, která má ve 21 letech problémy s pletí?
Problémy s tím, jak vypadá?

Jo, takže ta prázdnota.
No, každopádně tady něco takovýho je.
Některý lidi to požírá zevnitř.
Pak se nám jen rozpadnou před očima a všichni se hrozně diví a říkají: "Ale vždyť byl celou dobu tak v pohodě, vždyť se smál a mluvil s náma, bavil se, žil, co se tak najednou stalo?"
Lidi nechápou.
Nerozumí.
Myslí si, že je to "najednou".
Hňupi.
Není to najednou.
Vrší se to na sebe.
Jedna malá vrstva. Pak další.
Pak další kus a další.
Člověk to zvládá a žije, nikomu to neříká a pokračuje.
A pak?
Pak už to prostě jednou neudrží.
Pak už to prostě jednou nezvládne.
Pak něco malinkýho, ťuk, a je to.
Člověk se skácí.
Prázdnota ho sežrala.
Aspoň to udělala dřív, než jsem ho stihla sežrat já, co? (Haha, vtípek na odlehčení. Not funny. Okej.)

Tak jsem ležela a ležela, wifi jsem si vypla, teď je to myslím dvě hodiny.
V osm to zapnu, jsem si říkala.
A nebo ne, mě je to jedno.
Zítra do práce.
Venku zima.

Tak moc jsem chtěla vypadnout.
Usnout a probudit se někde jinde.
Povedlo se mi to, víte?
Usnula jsem a probudila se v Ruské Sibiři.

Jaro prosím přijď.
Jaro přijď a zachraň mě.

Chybíš mi.
B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.