ROZUM

23. února 2018 v 9:11 | Briallen |  Jednorázovky
ROZUM





Pricházím o rozum.
Mám takovej pocit, že šílím, že se ze mě stává opravdovej blázen...
Vždycky jsem byla tak nějak divná, to vím, to vidí všichni okolo.
Ale tentokrát je to něco jinýho.
Tentokrát padám někam, odkud není lehký se vrátit.
Něco jako když Gandalf spadl s Balrogem do té jámy v Morii.
S tím rozdílem, že on se pak vrátil lepší, silnější, jako Gandalf Bílý, kdežto já? Já mám pocit, že se jen tak lepší nevrátím. Jestli se vůbec vrátím.

Vidíte to?
Slyšíte ty kecy?
Copak tohle říká člověk se zdravým rozumem?
Co se to děje...

Je to jak kdyby mě doháněly moje vlastní myšlenky, jak kdyby vítězila moje temná stránka, která byla hluboko, malinká jako hobití nos.
A teď?
Teď je čím dál větší a větší.

Mám zlé sny.
Každou noc se mi zdá něco děsivýho.
Někdy si ten sen pamatuju, někdy ne.
Mám strach.
Mám strach sama ze sebe.

Kde se to ve mě bere?
Vždyť myslím jen na hezký věci, čtu většinou knihy o lásce. Někdy o sexu - nijak často, abyste věděli. Taky čtu scifi.
Pravda, za poslední rok jsem si oblíbila thrillery, ale ty thrillery mají dobrý konec. Průběh je sice strašidelný, ale konec je dobrý.
Zlo nevyhraje. Ne.
Takže co se to děje?

Mívám takové nálady, kdy su prostě smutná, ani nevím proč. Proč vlastně?
Taky hodně myslím na Mali, moji kočku, která na podzim umřela. Furt cítím její heboučký kožíšek mezi prsty, slyším její mňoukání za dveřma a vidím ji, přímo před sebou, když jdu spát.
Chybí mi.
Prý pořiď si novou... nechcu. Nechcu novou. Chcu Mali.

Není to tak, že bych byla vyloženě SMUTNÁ. To ne.
Jen se nemůžu donutit ničemu se usmát, zasmát od srdce.
Tento týden je děs. Ještě že je pátek. Mám pocit, že se rozpadnu na kusy.
Ne, nemyslím si, že to tímto týdnem skončí.
Ale rozhodně toto byl jeden z nejhorších týdnů, jaký jsem si prožila.
Úplně citím, jak mě zbývá už jen troška, která spadne, když zafouká vítr.
V úterý jsem byla celkem dobře oblečená a namalovaná a zkoušela jsem se vyfotit, nějaký to selfíčko, znáte to.
Nedokázala jsem se přinutit se usmát.
A když jsem se usmála a pak jsem si ty fotky prohlížela, vypadala jsem jak na drogách, nepřirozeně, hrozně, ztrhaně a strašidelně. Jak kdyby mě někdo prstama roztahoval rty do úsměvu. Tak jsem ty fotky všecky smazala.
Nemá to smysl absolutně.

Nemám chuť nic dělat.
Každý den se párkrát zhroutím.
Občas to v sobě držím, abych se nesesypala.
Potom to vybuchne, až někdy pak, třeba v noci, ve větší míře.

Je to deprese?
Doufám, že ne.
Doufám, že až tu bude jaro, přijdou s tím i nový myšlenky, lepší, hezčí.
Já teda nemyslím na nic hnusnýho.
Na nic špatnýho.
Nevím, kde se to ve mě bere.
S příchodem jara začnu chodit pěšky všude možně, začnu znova jezdit na longboardu, začnu se procházet zas lesem a tančit ve slunečních paprscích a radovat se jen tak, jen proto, že tráva je zelená, stromy kvetou a ptáci zpívají.

Mám teď nový cíl, na každý den.
Přežít.
Když to každý další a další a další den splním, přežiju, budu spokojená, budu na sebe fakt pyšná.

Doufám, že se máte dobře.
Doufám, že vás nic nebolí.
Doufám, že vás srdce netahá z jedné kaluže bahna do větší kaluže bahna.

Musím do práce.
B.
 


Komentáře

1 Magicmax | E-mail | Web | 23. února 2018 v 9:30 | Reagovat

Nepřícházíš o něj. :) Nebo jsem o něj přišel nejspíš taky a proto si to nemyslím. :D Pokud ano, tak vítej v týmu. :D

2 Briallen | 23. února 2018 v 18:24 | Reagovat

[1]: Děkuju, že to čteš a napíšeš :) Vážím si toho, moc.

3 Magicmax | E-mail | Web | 23. února 2018 v 18:28 | Reagovat

[2]: Nemáš zač, Briallen. :) Já děkuji za odezvu a že to vím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.