ZÁVISLOST

21. února 2018 v 20:28 | Briallen |  Jednorázovky
ZÁVISLOST





Jistá osoba na mě hodila svoji pracovní dobu, protože SE JÍ TO NEHODÍ (viz. článek Pseudoživot V.), aby tady nemusela trčet tak dlouho.
Nesnáším to tady.
Každý den ráno brečím, protože se mě sem strašně nechce jít. Nechce se mě. Bojím se, nechcu tam, su unavená a vyčerpaná a nechcu bejt v prostředí, kde mě lidi využívaj. (mluvím o mojí práci)
Každý den odpoledne brečím, protože su tak strašně unavená, že mám neustále pocit, že sebou někde seknu. Brečím, když jdu domů, brečím vztekem a únavou.
Každý večer breřím, protože z té únavy nemůžu spát.
Když konečně usnu, pronásledují mě lidé ze skutečného světa, kteří mi nesedli, protože se ke mě chovají jak k hovnu. Kteří mi udělali něco zlého, ale v reálu se tváří jak svatí.
V mých snech se to změní.
V mých snech se objevují jako jejich nejhorší verze, kterou si moje podvědomí umí představit.
Potom se probudím, protože mám strach, su spocená, je mi zima, klepu se a nemůžu se uklidnit, moje srdce je jako splašené, moje ruce brní a nohy jsou v křeči. Dech se ne a ne uklidnit. JÁ se ne a ne uklidnit.
Hrozně to chcu někomu říct, ale když to udělám, připadám si jako blázen, jako debil.
Budou se mi smát.
Budou si o mě myslet, že su idiot.
Že su šílená, že su psychopat.
Podívám se na hodiny, jestli jsem aspoň prospala celou noc.
Ale ne. Uběhla jen hodina od té doby, co jsem šla spát.
Ještě není ani půlnoc.
Napsala jsem JEMU.
Nemůžu to vydržet.
Napsala jsem mu.
Vždycky bych mu nejraději řekla všecko. VŠECKO.
Všecko co si myslím, co se mi honí hlavou, co prožiju v práci (děs), co se stane doma (děs), co jsem zas vymyslela za hovadinu (děs), kde jsem jedla tu nejlepší pizzu s extra sýrem, nebo jaký těstoviny miluju nejvíc.
Protože mu věřím.
Protože on mě uklidňuje. Hrozně mě uklidňuje.
Drží mě nad vodou, do které tak často padám.
Napsala jsem JEMU.

Usnula jsem, ani nevím jak, s třesoucím se tělem a rozbušeným srdcem.
Ráno jsem se probudila a koukám, jestli mi napsal.
Ne.
Pak jsem si po sobě přečetla, co jsem mu vlastně v noci psala a měla jsem chuť se propadnout míle a míle hluboko pod zem a zůstat tam.
Bláboly.
Samé bláboly.
Krindapána... Co su to za typ šílence?

Tak jsem se rozhodla, že zmizím.
Hrozně jsem si přála zmizet doopravdy.
Objevit se v Narnii, nebo ještě líp - ve Středozemi.
Nikde není tak nádherně, jako ve Středozemi. Ta krajina, ta příroda, zelená tráva a stromy, hory a lesy. Chtěla jsem zmizet a objevit se právě tam. Pořád to chcu.
Ale místo toho jsem prostě jen vypla wifi. Když zmizíte z online světa, jako byste zmizeli z toho skutečného.

Taky jsem chtěla, aby on mě pořád chtěl. Ale došlo mi, že jsem se na něj tak navázala, že jsem ho tím musela asi strašně dusit. To vidím. To VÍM. Psala jsem mu nonstop.
No, to není pravda.
Nepsala jsem mu nonstop.
Ale nonstop jsem byla na wifi.
Ve dne v noci.
Nikdy jsem se z toho neodhlašovala.
Su z toho unavená, potřebuju si odpočinout.
On taky.
On si ode mě taky potřebuje odpočinout, ikdyž tvrdí, že ne.
Já vím že ano.
Musí ze mě být děsně unavenej.

Teď už je to 36 hodin, co jsem nebyla na wifi.
Nevím, jestli mi někdo psal nebo ne.
Kdyžtak maj moje telefonní číslo, kdyby to bylo urgentní, zavolaj nebo pošlou sms. O co de.
Nebyla jsem na instagramu.
Nevím, co se děje, kdo přidal fotku, kdo přidal něco jako stories.
Takhle uvažuje závislák...
Dneska jsem měla namále.
Včera to bylo ok.
Myslím, že je to takhle u každýho závisláka, který chce se svou závislostí skončit.
První den je nadšený, říká si, tyvole, boží, je mi skvěle, vůbec mi to nechybí, je to super, v pohodě.
Druhý den je krizovka.
Dneska to byl děs.
Byla jsem chvilku sama, byla jsem v šatně s jedním chlapečkem, čekala jsem, až si obuje boty.
Držela jsem v ruce mobil a zírala na něj.
Říkala jsem si: "Noaco, tak se prostě přihlásím už teď, o co de, stejně jsem to chtěla zítra udělat.."
Pak jsem ten mobil vztekle hodina do kouta obrazovkou dolů, a věnovala jsem se tomu klučinovi, učila jsem ho, jak si má obout papučky. Pak jsme šli ven.
Venku jsem pochodovala sem a tam. Celých 45 minut.
Za 1) jsem se nechtěla bavit s kolegyněma
za 2) když jsem se zastavila, byla by mě zima, asi
za 3) kdybych se zastavila a čuměla, zapla bych wifi, bála jsem se, že to udělám
Takže jsem celých 45 minut chodila sem a tam a zírala na děti, jak si hrajou ve sněhu, jako kdyby to byl program v televizi, na který jsem se týden těšila.
A to se na televizi nekoukám.
Vůbec.
Su závislá...
Hrozně mi chyběl ten online svět.
Štvalo mě, že najednou nevím, kdo co dělá, jestli někdo nepřidal fotku nebo nějaký vtipný video.
Štvalo mě, že nevím nic O NĚM.
Štvalo mě, že tu nebyl pro mě a ještě víc mě štvalo, že tu pro něj nejsu já. Dala bych mu všecko, co mám, kdyby to nějak pomohlo.
Vzdala bych se všeho a chodila bych po světě s kytarou a skicákem, hrála v parku na lavičce a kreslila kolemjdoucí.

Když se mě kolegyně ptaly, co jako dělám, proč tu pochoduju sem a tam, vymluvila jsem se, že je mi zima.
Byla to pravda jen z části, páč když jsem se zastavila, bylo mi tepleji, ale bála jsem se prostě.
To jsou jasný abstinenční příznaky myslím.
TYVOLE.

Nechtěla jsem tam být.
Na wifi.
Abych nikomu nepsala o svých problémech.
Protože to já dělám, furt si stěžuju, jak mám hrozný život, přitom to nikoho nezájímá.
A co hůř - všichni okolo mají svoje problémy. Menší nebo větší, to je jedno. Každý člověk má problémy. Nebudu jim přidělovat ještě ty svoje. Copak to se dělá?
Su tak strašně sobeckej člověk, to snad není možný.
Tohle jsem si o sobě nemyslela.
Su hrozná.
Furt fňukám, jak kdybych to měla mít horší než ostatní.
HOVNO.
Furt žiju, no ne?

Su závislá.
Už nemůžu.
Su závislá na svým mobilu.
Na instagramu.
Na NĚM. A to je nejhorší.
Teda ne přímo na něm, ale na psaní si s ním, na psaní mu každé kokotiny, která mě napadne.
Chcu mu psát všecko. Chcu mu říct, jak bylo v práci (hrozně), co se stalo doma (šmankote..), kde jsem jedla nejlepší pizzu s extra sýrem a jaký těstoviny mi chutnaj nejvíc.

Musí to skončit.
Chcu mu dát prostor. Říct mu, ať si ode mě odpočine a pokud mu budu chybět, ať mi napíše. Ale on vždycky že to je hloupost. A žádná pauza se nekoná. MĚ to jako NEVADÍ, mě to vyhovuje, já su s ním strašně ráda, aspoň takhle na dálku, dodává mi klid.
Ale takhle už to dál nejde, vždyť ze mě musí být úplně zničenej.
Neumím ani slovy vyjádřit, jak je pro mě tento člověk důležitej.
Jenomže to je asi ten problém.
Když je pro mě někdo důležitej, když ho začnu mít až moc ráda, příliš se na něj upnu a on se lekne a já ho pak ztratím. Přesně takhle se to stalo se všema mýma kamarádkama. Všecky jsem zratila, protože bych pro ně snesla modrý z nebe.
Neříkejte, že je to nesmysl.... někdy svou láskou a přílišnou pozorností lidi okolo dusíte.
Nevím, jak to funguje, na mě takhle ještě nikdo upnutej nebyl. Já bych to uvítala.
Já HO ztratit nechcu.
Mám ho ráda.
Chcu tady být po něho víc, než aby on tu byl pro mě. Chcu tady být pro něho, když bude cokoliv potřebovat.

Takže jsem tu wifi jednou ráno prostě vypla - je možný, že to bylo TEPRVE VČERA?
Sakra...
Místo toho dělám jiný věci: Čtu jako šílená. Přečetla jsem tlustou knihu, psychothriller. A hned začala další. Scifi o cestováním mezi dimenziemi.
Už nemůžu.
Chtěla bych se vymazat. Fakt moc.
Ale neudělám to.
Su srab, bojím se. Všeho.
Tak kreslím. Zatím nic pořádného (za tyto dva dny) jsem nevyplodila. Ale mám v plánu velký věci.
Taky píšu. Hodně.
Dva příběhy mám za sebou (dohromady s tímto) a další dva dneska ještě hodlám napsat.
Sorry, ale jako 4 články za den?
Su dost dobrá.
Ano, tyto dva jsou depresivní, ale ty další dva už nebudou, slibuju.
No, možná jeden ještě ano.
Je to tak nějak trochu terapie. Chcu to někomu říct. Strašně moc to chcu někomu říct, ale nechcu tím nikoho srát, chápete?
Tak to všecko píšu sem, trošku mě to uklidňuje.
On mě uklidňuje víc, ale tohle stačí, musí to stačit.
Prostě to ze sebe potřebuju dostat.
Jinak sešílím.
Píšu to sem.
Sobě.
A taky tobě, kdo to čteš, ať si kdo si, děkuju, vážím si toho.

B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.