ZLÉ SNY

21. února 2018 v 21:11 | Briallen |  Jednorázovky
ZLÉ SNY






Můžou být sny vůbec zlé?
Jak poznáme, co je zlé a co dobré? Je to vůbec podle nějakého měřítka?
Co se jednomu zdá zlé, může být pro druhého dobré. A naopak.
Nevím.
Nevím co si o tom mám myslet.

Každopádně já mívám sny, které se mi ani trochu nelíbí.
Vetšinou.
Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, jde o tohle:
V mých snech se objevujou lidi ze skutečného reálného světa, které potkávám, se kterýma prohodím nějaké to slovo, nebo prostě lidi, kteří jsou na denním pořádku mého života a se kterými mluvím.
Tito lidi dělají ze mě vola, chovají se ke mě jak ke kusu hovna, ale většinou to maskují, jakože jsou hrozně svatí, samozřejmě.
Takže jen já si pro sebe říkám a VIDÍM, že se ke mě takto chovají.
Okolí si ničeho nevšimne.
Su na kusy.
A okolí si ničeho nevšimne.
Pravda ale je, že jsem takhle rozbitá nikdy nebyla. Takhle moc, jak su teď.
Šílím z toho. Tak nějak.
Bojím se.
Chcu bejt zas v pohodě.
A tyhle sny mi to dost podělávají.
De o to, že v těch snech se lidi z reálnýho život objevují ve své nejhorší možné podobě, kterou mi moje podvědomí vyčaruje na základě toho, jak se ke mě chovají v reálu.
Chápete to aspoň trochu?
Dám příklad.
Když mi moje kolegyně v práci nahází na hlavu milion věcí, pak mě někde za rohem pomlouvá a pak mě za něco seřve (tak jako pěkně zaobaleně, jak to tihle lidi umí, aby to nevypadalo zle, ale je to zlý), tak moje podvědomí z ní vyčaruje šílenou mučitelku, která mě fyzicky týrá. Ve snu.
Například.
Tohle konkrétně se myslím ještě nestalo, nebo si to nějak nevybavuju, ale je to dost možný.

Napíšu sem sen, který se mi zdál noc předtím, než jsem na chvíli zmizela z online světa.
Napsala jsem si ho hned, jak jsem se celá udýchaná probudila, abych se trochu zklidnila.

Takže.

Byla jsem v Brně.
Šla jsem Brnem sama, spěchala jsem, koukala jsem se na sebe do výloh obchodů, které lemovali ulici (Masarykova, Brňáci znají). Měla jsem mikádo. Vlasy na mikádo ostříhané. Zírala jsem na sebe do výloh a nemohla si na to zvyknout.
Bylo to moc krátké.
V hlavě jsem si vybavovala rozhovor s kadeřnicí, když jsem jí řekla, ať mi zastřihne jen konečky, ale ona mi to vzala dobrých 30 centimetrů.
Moje vlasy, dlouhé skoro po zadek, byly pryč.
Pořád jsem na sebe koukala do výlohy. Ne na sebe, na ty vlasy. Vypadala jsem divně. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo jestli se mi to hnusí. V očích mě pálily slzy, takže zjevně nelíbí. Hrabala jsem si do vlasů rukou a tahala za ně ve snaze je prodloužit, zrychlit jejich růst.
Nepomohlo.
Všecko marné.
...
Brno bylo úplně temné.
A taky podivně prázdné. Na začátku ulice jsem viděla pár lidí, ale ti už byli dávno pryč, utíkali.
Na náměstí, které se přede mnou rozprostřelo, jsem v dálce viděla tři čtyři lidi, kteří někam zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Byla jsem tu sama.
Tma.
Nad hlavou jsem měla tmavěšedé nebe, vypadalo to jako z apokalyptického filmu. Vzduchem poletovala smítka prachu, smetí a čehosi, co jsem nedokázala identifikovat. Sem tam vzduchem letěl i větší kousek něčeho černého, vypadalo to jako kus kůry stromu, která se sype na předzahrádku, znáte to, to okrasné svinstvo, které je pak všude, jen ne tam, kde má být.
Bylo to všecko divné. Foukal vítr, ale nebyla zima. Bylo léto, měla jsem na sobě svoje černé letní šaty.
Ulice i náměstí, které běžně bývají naplněné stovkami lidí proudících sem a tam, byly prázdné. Nikde nikdo.
Vítr foukal hrozně silně. Teplý vítr, ale zlověstný.
Bála jsem se.
Mhouřila jsem oči, protože vítr mi do nich metl prach a smetí ze vzduchu. Ze špinavého, těžkého vzduchu.
Už jsem skoro utíkala.
Dlažba na ulici i náměstí byla čístá a tmavá, skoro černá. Nikdy jsem si toho nevšimla přes ty davy lidí, co tu běžně opravdu jsou.
Odněkud se ozýval rozhlas. Znělo to jako dva moderátoři z nějaké populární rádiové stanice.
Bavili se o silném větru, který udeří každou chvíli, bude to silné jako tornádo. Všichni mají nařízeno jít okamžitě domů a schovat se, zamknout a nevylézat ani za nic na světě.
Slyšela jsem to, nevím odkud ten rozhlas šel, ale dala jsem se skoro do běhu. Vyběhla jsem mohutné schody a ocitla se v takovém podchodu, kde bylo tolik schodů a schodišť, každé vedlo jiným směrem.
V Brně nic takového v realitě není, ale v mém snu to tak bylo a docela to dávalo smysl a prostorově to zapadalo. Dávalo to smysl.
Uslyšela jsem pláč nebo jekot nebo co.
Znělo to jako jedno dítě ode mě ze školky.
Vyběhla jsem další schody a fakt, opravdu, stál tam. Chlapeček ze školky a jeho tatínek.
Ten tatínek, který mě jednou seřval, ať používám selský rozum.
Ten tatínek, který mě podruhé seřval, ať dávám jeho synovi na zahradu tenkou bundu, ikdyž je venku mráz, pod nulou, protože s mikinou pod tím přece přežije a bude mu teplo (říkal on).
Ten tatínek, který mě znovu seřval, abych dávala jeho synovi tenkou bundu, protože jsem ho neposlechla, protože jsem nechtěla, aby to dítě v mínus dvanácti stupních v jarní bundičce umrzlo.
Ten tatínek, který mě zas a znovu seřval, ať dávám jeho synovi tenkou bundu, že si tu teplou zimní zabahní a on pak přece nebude chodit s "bahenním ptákem" (tz. jeho synem) po Přerově (jeho slova, přísahám).
Chlapec tatínka zbožňuje. Celý den o něm mluví.
Jako o nějakém osobním superhrdinovi.
Nemělo by to takhle být?
Podle toho, co chlapec vypráví, táta mu nakupuje plno věcí, hlavně trika s obrázky zvířat. Vlky. Lišky. Tygry.
Ještě bych měla zmínit, že tomu člověku je nějakých 60 let, chlap výškově jako já, možná menší (takže nic moc), dlouhé šedé vlasy pod ramena nosí v culíku vzadu a obličej má vrásčitý, jako staré seschlé kivi.
A teď tu stojí, v té své kožené hnědé bundě a špičatých polobotkách, které pořád nosí. Vlasy má rozcuchané okolo obličeje. Vypadá jako šílenec. Vlasy má ve snu delší než v realitě.
Chlapec stojí před ním, uvidím ho, on uvidí mě a běží za mnou.
Já: "No ahoj"
Obejmu ho a chlapec obejme mě kolem noh, nepláče.
Otec se na mě dívá.
Já: "Omlouvám se, slyšela jsem někoho plakat...chtěla jsem ho jen pozdravit." Pohladím chlapce po hlavě.
Otec, velice ironicky: "No to ste hodná, že ste se na něho přišla podívat, a teď už naschledanou!! Kluku, deme!"
Klučina mi říká naschledanou a pohladí mě po ruce a chvilinku mě za ni vezme. Já mu stisknu malou dlaň a on pak za chůze natahuje ruku, aby mě držel co nejdýl. Jdu kolem nich k dalším schodům, které vedou nahodu a dovedou mě, kam potřebuju.
Otec vezme chlapce za ruku a vytáhne ho do výšky, drží ho jen za zápěstí jedné ruky, chlapec se točí do strany a kroutí se mu rameno, křičí: "Ne tatiii"
Visí za ruku a točí se, kroutí se mu ta ruka, musí to hrozně bolet, otec ho pověsí nad schody.
To není možné, musí být opilý..
Seběhnu dolů, vezmu chlapce do náruče, chytne se mě a uklidní se.
Já: "Chlapce si beru sebou k sobě domů."
Držím ho pevně v náručí a rychle odcházím.
Dívám se na toho veledebila, jestli jde za náma, jestli mám utíkat rychle pryč.
Vidím v jeho ruce skleněnou láhev s průzračnou tekutinou, ta láhev tam předtím nebyla. Je z poloviny prázdná.
Já: "A volám policii a sociálku!" A peláším dál.
Pak za sebou zaslechnu kroky.


A pak jsem se probudila.
Spocená, zadýchaná, unavená, slzy mi tekly jako potoky z očí a já se tak strašně bála usnout, bála jsem se zavřít oči, potřebovala jsem objetí, potřebovala jsem, aby mě někdo pevně držel a hladil mě po zádech a říkal mi, že všecko bude zase dobrý, že se nemám čeho bát, že je tam se mnou a že to nic není, že bude dobře.
Nikoho takového nemám.
A asi ani nikdy mít nebudu, když mám v hlavě takovej bordel.

Proč mám zlé sny? Přece si je netvořím sama.
Pořád myslím jen na hezké věci.
Někdy i na neslušné. Ale hezky neslušné. Často.
Ale na škaredé ne.
Proč se tohle děje?
Měla bych vyhledat odbornou pomoc?
Moje odborná pomoc je ON.
A teď tu ani on není.

Bojím se zavřít oči.

B.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.