ZLÉ SNY II.

28. února 2018 v 17:38 | Briallen |  Jednorázovky
ZLÉ SNY II.






Mám takovej pocit, že přicházím o rozum. Nejspíš jsem zešílela, nebo se k tomu hodně rychle blížím.

Od toho minulýho snu, ve kterým se objevil mimo jiné jeden chlapeček ode mě ze třídy (článek ZLÉ SNY), se cítím hrozně divně.
Hlavně se na toho klučinu dívám úplně jinak.
Každý ráno, když přijdu do práce, vejdu do třídy a koukám se, jestli tam dneska je nebo ne.
A když vidím, že jo, chvílu ho sleduju a hledám na něm známky toho, že by byl nešťastnej nebo uzavřenej do sebe, nebo třeba jestli mu někdo neublížil.
Chápete to?
Jeden posranej sen a už se na toho malýho dívám úplně jinýma očima.
Když dělá něco špatně, zlobí, ječí, lítá po třídě nebo prostě jednoduše strašně zlobí, dělá mi problém ho okřiknout, napomenout, zvýšit na něj hlas a říct mu, že něco dělá špatně.
Dělá mi to hroznej problém, protože mám před očima, jak visí za ruku nad schodama a dole pod ním není nic nic nic...
A když to udělám, cítím se hrozně. Slyším ho, jak plače a cítím, jak mě drží za ruku a nechce se pustit, když na něho otec zavolal.
Zešílím.
Zešílím z toho.

Dneska jsem přišla domů, chvíli jsem mluvila s mamkou, ona se dívala na film a já jsem četla. Pak mi ale došlo, že čtu furt dokola jednu stránku. Pořád dokola a pořád jsem nevěděla, o čem že to čtu.
A přitom mě ta kniha zajímá, je zajímavá a zábavná (v životě jsem nepoužila slovo zábava, ale ok) a tak.
Nechápu.
Šla jsem do sprchy (o půl čtvrté odpoledne, ano), umyla si vlasy a teď sedím na posteli v oblečení, ve kterým v noci spím, na ksichtě mám pleťovou masku (jak kdyby to nějak pomohlo, haha, funny) a mokrý vlasy.
Top pohled.
Kdybych byla krásná a dokonalá, byla by to jak scéna z teen filmu pro holky.
Sedím, od rána mám vypnutou wifi. Nevím proč, nechcu tam bejt.
Říkám si, že kdyby mě někdo fakt potřeboval (vtip jak prase), má moje telefonní číslo, tak ať mi napíšou smsku nebo něco.
Žejo.

NO.
ALE.

Zdál se mi novej sen.
Je podstatně mnohem horší, než ten předchozí, je jak z nepovedenýho hororu a je úplně psycho scifi fantasy dementní.
A, díkybohu za to, nevystupuje tam NIKDO Z MÝHO ŽIVOTA, nikdo, koho mívám denně kolem sebe, nikdo, žádná známá tvář.

Bylo to takhle:
Stála jsem někde, nevím kde, nevím, jestli byla tma nebo jestli tam prostě bylo jen prázdno, jakože nic kolem mě.
Okolo mě byla všude černá.
Jak kdyby člověk byl NIKDE.
Nic tam nebylo. Jen sám člověk. Teda já.
Ale nebyla tam tma. Sebe jsem viděla. Nebylo to tak, že bych si neviděla ruku před ksichtem. Právěže sebe jsem viděla, jen jsem prostě nebyla ve tmě, ale v ničem. V prázdnotě. Nikde.
Stála jsem tam, otáčela se a rozhlížela okolo sebe, nikde nic nebylo. Neviděla jsem ani na čem stojím, co to je za povrch, jestli lino nebo koberec nebo dlažba, prostě, jak kdybych stála nikde, na ničem.
Nebála jsem se. Ve tváři jsem měla jakýsi nechápavý výraz, jak kdybych přemýšlela, co to jako je. A kam mám jít.
Nevím, jak dlouho jsem tam byla.
Ale najednou byl tam.
Přišel ke mě a byl tam, člověk, nebo prostě OSOBA.
Kůži měl bílošedou. Na sobě jakési černé hadry, nevím, nepamatuju si to moc jasně.
Hlavu bez vlasů, tvář bez úst, no fakt, žádná pusa.
Dvě oči, světlounké, skoro bílé duhovky.
Nahánělo to hrůzu, a to ještě nebylo všecko.
Na levé straně měl praskliny na hlavě. Vypadalo to jako popraskaná omítka na nějaké zdi. Fakt praskliny.
Pavučina křivolakých čar se táhla po levé straně hlavy, hlavně čelo.
Vypadal starý, myslela jsem, že má kolem očí vrásky.
Nebyly to vrásky.
Byly to další praskliny.
Vypadal, jako když slepíte rozbitý porcelánový hrnek.
Nos měl ale dokonalý. Rovný, ani velký ani malý, prostě perfektní.
Stál přede mnou a díval se na mě.
Dívala jsem se mu do očí a říkala si, co je to zač. A jak asi tak dokáže jíst, když nemá pusu, trošku jsem se začínala bát.
Ten člověk zvedl ruku. Prsty měl dlouhé a hubené, jako obalené kosti. A dlouhé špičaté drápy na nich. Pomalu tu ruku zvedal a pak jakoby chtěl chňapnout po mě, ale já se nemohla pohnout.
Ne že bych začala ječet nebo tak. Stála jsem prostě tam, nohy se odmítaly odlepit od NIČEHO, SAKRA, stála jsem tam a zírala na něj, zírala na tu jeho ruku, kterou mi vrazil do hrudi, tam, kde je srdce.
Těma drápama se mi zabodl do těla a ruku zasunul až po zápěstí do mojí hrudi.
Stála jsem a sledovala to. Necítila jsem nic. Nic. Z mýho těla tekla černá krev, ale jen trošičku. Žádnej potok nebo jezero, prostě pár kapek stékalo z té díry po mým těle.
Až v tu chvíli jsem si všimla, co mám vlastně na sobě. No, možná jsem si toho všimla dřív, ale teď mi to teprve doopravdy došlo.
Tak, lidi, měla jsem na sobě bílý spodní prádlo.
Jinak nic.
Stála jsem tam takhle v celé své kráse. On tu ruku z mýho hrudníku vysoukal a já jsem čekala, že v ruce bude držet moje srdce, to je přece logický, to by tak ve filmech bylo ne? Nebylo to v Upířích Denících, že si tam upíři vyrvali srdce z těla a tím se zabili? Ne sobě, ale jiným upírům.
Čekala jsem, že uvidím svoje srdce v jeho dlani.
Ale ne.
Nebylo to srdce.
Byla to malá klec, velikosti rubikovi kostky, ze které odkapávala černá tekutina.
Zírala jsem na to, pak jsem se podívala a viděla tu jámu ve své hrudi, vevnitř nebylo nic, jen černota.
Podívala jsem se mu do očí, které už nebyly bílé, ale celé se zalily černou, duhovky i bělmo.
Usmál se.
Jak se může člověk bez úst usmát?
Nevím.
A pak po mě chňapnul.
A já jsem se probudila.

A nechápu.
Nechápu, co je todle za sračku.
Doprdele, co to sakra je za sen.
Bílý spoďáry a podprsenka, černá krev. To fakt?
A proč jsem se celá klepala a třásla a rozhlížela se po pokoji, jestli tam někdo nestojí.
A proč jsem se pak bála jít na záchod, nebo pro vodu.
Měla jsem strašnou žízeň.
Než jsem šla spát, měla jsem tak sucho v puse a takovou žízeň, že jsem vypila asi dva litry vody.
DVA LITRY, NEKECÁM.
Ale stejně jsem pořád neměla dost.
No a teď jsem se probudila, měla jsem takovou žízeň, bála jsem se jít z postele, bála jsem se otevřít oči a ještě víc jsem se bála mít je zavřený. Zakryla jsem se celá peřinou, schovala si hlavu a snažila se uklidnit, dokonce jsem se plácala po tvářích, moc to nepomohlo.
Koukla jsem se na mobil, bylo pár minut po půlnoci.
Nepsala jsem o tom nikomu. Co bych asi tak řekla? "Zbláznila jsem se a místo srdce mám přepravku pro myš."
Jasně.

Nejvíc mě ale zajímá jedna věc:
Jak to, že to zašlo tak daleko?
Nikdy to takhle daleko nedojde, vždycky se probudím při první známce nějaké hrůzy, při prvním malým záchvěvu strachu nebo nebezpečí. Tak jakto, že teď mi týpek vrazí ruku do hrudi a vyrve mi srdce, teda pardon, klec, a já se nechám a neprobudím se, hm?
A proč se opilýho fotra z jednoho snu bojím víc, než pošahanýho Slendrmena z druhýho.
A proč su tak strašně strašně strašně šíleně psycho.

A možná, že nejhorší na tom je, že vážně nevím, jestli je to fakt můj sen nebo jestli jsem si to podvědomě nevytvořila.
Ale copak takhle někdo přemýšlí?
To je taková pakárna..

Milý Ježíšku, přeju si nový mozek, celý rok budu hodná, slibuju, děkuju.
B.





 


Komentáře

1 jeife | E-mail | Web | 28. února 2018 v 18:08 | Reagovat

Jeden z nejzajímavějších snů, které jsem četla ... no, vypadá to, že máš nad čím přemýšlet :)

2 Briallen | 1. března 2018 v 17:20 | Reagovat

[1]: Děkuju, že sis to přečetla, cením si toho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.