ZNOVU

28. února 2018 v 20:44 | Briallen |  Jednorázovky
ZNOVU






Takže.
Četla jsem si některý svoje články a nestačím se divit.
Vážně jsem to psala já?
Já prostě nedokážu pochopit, jak jsem se dostala tak strašně na dno.
Polívá mě horko, když todle píšu, protože si uvědomuju, že se chovám jako naprostej zoufalec.
Chtěla jsem všecko uvést na pravou míru, protože mám docela strach, že tím, jak se tady vyjadřuju, jak se stavím sama k sobě, že tím dost odradím lidi a navíc, že tím ztratím ty, na kterých mi neskutečně moc záleží.

TAKŽE ZNOVU.

Představím sama sebe, upřímně, co je pravda a co ne.
Nebudu si tu nic nalhávat, dobře?
Vzhledově: 172-173 cm, 67 kg, blond vlasy, modré oči, velikost nohy 41, velikost kalhot 38/40, velikost trika M/L (nejraděj nosím XL), velikost podprsenky...čoveče, to kurnik fakt nevim. Jedno obočí je jiné než to druhé, taky mám to jedno věčně nahoře, prostě ten typický sarkastický škleb. Vidíte to, co tu na sebe napráskám? Dokonce už i víte, kolik vážím. Až budu mít 65, tak uspořádám párty. 65 kilo, ne roků. Aby bylo jasno. Často, když se moc směju nebo prostě blbě čumím, mám dvě brady. Ale lepší je mít dvě brady, než dvě tváře, co myslíte? Sama o sobě bych řekla, že jsem normální holka. Možná bych měla říkat žena... Proč si ve svých 21 letech nedokážu říct, že jsem žena? Proč, když dávám na instagram fotku, dám do heštegů #girl a ne #woman ? Vždyť já žena přece su. No, takže dál. Podle mě su normální, pokud jde o vzhled. Sama sobě se celkem líbím, mám dny, kdy su hezky namalovaná a oblečená a připadám si skvěle. Podle mě mám prostě normální tělo. Vypadá dobře...oblečený.
Ano, mám problém s tím, že mám celulitidu, že mám špek na břichu a na bocích, že nemám prsa trojky. Mám problém s tím, že mám problematickou pleť a stydím se vyjít bez mejkapu z domu. Přitom jsou všecky tydle věci přece úplně normální. Je to lidský. Je to život.
Pořád nějak nejsu schopná to všecko přijmout, jako mou součást a to mě dělá nešťastnou. Přitom nejsu tlustá. Jen prostě nejsu dokonalá.

Povahově: sarkastická. Hodně. Pesimistická. Nezdravě nízký sebevědomí, což je fakt k pláči. Řekla bych, že su celkem dost vtipná. Ne, nefandím si, ale když člověk pochopí můj styl humoru a celkově když tak nějak aspoň trošku pochopí mě, tak se směje mým vtipům taky, a nemusím se tomu smát sama. Řekla bych, že su ochotná. Náladová. Teatrální. No fakt, měli byste vidět, jak vyprávím historky. Dost přeháním. Upřímná. Většinou. Samotář. Cholerik, ale dost se snažím, aby mi bylo všecko prostě jedno. Řekla bych, že su hodná. Ráda pomáhám lidem, paní s taškama s nákupem, nebo něco uklidit, atd. Naivní. Snílek. Dokážu se radovat z nějaké prkotiny, stejně jako se kvůli prkotině dokážu naštvat, stejně jako mě prkotina může přinést i smutek. Většinou se snažím hledat ty prkotiny, který mě udělají radost, je to potřeba. Ráda chodím. Chodím pěšky, chodím na výlety, lezu půl dne do kopca, abych si pak nahoře mohla dát půl hoďky oddych, svačinu a jít zase zpátky. Dělám unáhlený závěry. Snadno se zamiluju a to zejména kvůli tomu, co slyším. Těžko se mi z toho dostává. Dřív jsem bývala hodně extrovertní, měla kolem sebe plno lidí a byla středem pozornosti, teď bych si nejraději někam zalezla sama, nebo s jedním člověkem, kterýho mám ráda a kterýmu věřím. V životě jsem udělala asi tak miliardu chyb, miliardu špatných rozhodnutí, miliardu věcí, za který se stydím a který nesnáším, že jsem byla schopná udělat. Dost se podceňuju. Su věčně unavená. Hrozně ráda jím. Kreslím. Hraju na kytaru. Jezdím na longboardu. Vařím. Peču. Ráda uklízím, jo, je to pravda. Jakože vocaď pocaď. Když se mě chce. Nevím, co mám říct dál... umím naslouchat. Umím člověka podpořit. Dělám to ráda, ráda jsem tu pro lidi, kteří o mě stojí. A bohužel, často jsem tu zejména pro ty, kteří o mě nestojí ani za hovno. Pro lidi, na kterých mi záleží, bych se rozkrájela. Přeju si, aby všichni byli šťastní. Přeju si být šťastná. Su strašpytel. Bojím se změny, bojím se sebe, bojím se života. Miluju život a bojím se smrti. Bojím se, že budu navěky sama.
To by možná stačilo.

Nechcu, aby to vypadalo, že nesnáším svůj život, nesnáším všecko okolo, nesnáším svět.
To není pravda.
Já mám spíš pocit, že mám ve svým srdci strašně moc lásky, tak strašně moc, jenomže to neumím používat na místech, kde je to potřeba. Nemám nikoho, komu bych dávala denně většinu té lásky. Chápeš mě? Takže to všecko zůstane ve mě a lepí se to na věci, kde to nemá co dělat. Fakt strašně moc miluju jídlo. Je to až posedlost, nevím kdy přestat, nemám žádný měřítko. Prostě dokud vidím jídlo, který mám ráda, tak jím a jím a jím. Pokud byste přede mě dali hrnec kapusty, tak bych samozřejmě přestat uměla. Jestli bych vůbec začala, fuj.
Já nevím, prostě mě momentálně nic nedělá šťastnou, chápeš mě? Venku je strašná zima. Fakt strašná. A bude hůř. Bude hůř a hůř a hůř a pak najednou bude líp. A líp. A pak bude nejlíp, já tomu věřím.
Všecko se změní, plno věcí ve svým životě změním a bude to lepší.
Pohnu se z místa, na kterým jsem zamrzla. Pohnu se.
Jen musím prostě ještě asi tak měsíc vydržet, než začnu dělat věci, který mě naprosto dokonale baví. Možná dva měsíce... to je jedno.

Já nemám depresi.
Ne, tomu nevěřím.
Možná nějakou depku, častěji, než bych chtěla.
V depresi doufám nejsu.
Já nechcu, aby mě někdo zachraňoval. (No...možná trošičku.)
Já se chcu zachránit sama.
To já chcu bejt superhrdina, aspoň sama sobě.
A když třeba náhodou cestou zachráním i někoho jinýho, tak to bude přece úžasný, ne?

Myslíte si, že se dá pozitivní myšlení jen tak přepnout v mozku?
Je to dlouhej proces. Teď mi to nejde a nejde jen tak si říct: Hele, tyvole, co děláš, všecko je nádherný, směj se jak kokot všemu a bude ti líp, dělej, přestaň se mračit, dělej, přestaň dělat ty ksichty, začni se okamžitě usmívat a ser na všecko špatný, prostě ser na to kámo, okej?
Zkoušela jsem to, nejde to.
Chcu slunce.
Chcu zelenou trávu, zelený stromy, silnice bez ledu a sněhu. Chcu chodit ven ve svetru a ryflích a teniskách a běhat, běhat jen proto, že se mě prostě chce. Tancovat v noci s Haničkou na ulicích v Brně, opít se ve vlastním bytě a lehnout si na zem, ležet a čekat, až se všecko přestane motat, abych se mohla zvednout.
Chcu si dát skvělou pizzu Hawaii s extra sýrem, pak si lehnout na pohovku a rozepnout knoflík u kalhot nebo ještě líp, převlíct se do tepláků a v nich se válet a válet.
Chcu ve vlastním bytě vařit skvělý jídla a péct výborný dorty a štrůdl, kterej mě naučil taťka.
Chcu se jen tak smát, sama od sebe, protože se mě chce.
Když jsem chodívala pěšky z práce, často jsem se sama od sebe rozesmála nahlas, protože jsem si vzpomněla na nějakou věc. Teď? Teď, když chodím pěšky z práce, tak brečím nebo kolem sebe kopu, křičím a su zoufalá.
Proč jako, co se to stalo...

Začneme znovu.
Začneme znovu, všecko bude zase dobrý.
Věřím, doufám, chcu, aby tady byly časem články plný naděje na lepší lepší lepší zítřky. Na lepší budoucnost. Na lepší život.

Děkuju každýmu člověku, kdo si toto čte. Připadá mi, jako by mě někdo vyslechl a to je skvělý, toho si neskutečně cením, opravdu.
Děkuju Ti.

B.
 


Komentáře

1 Jakub | 2. března 2018 v 1:20 | Reagovat

Barb ? Kde si ? Preco si zmizla ? 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.