STRES

18. března 2018 v 22:17 | Briallen |  Jednorázovky
STRES






Tykokos.
Jak začít.

Zítra mám nastoupit do práce po sedmi pracovních dnech neschopenky. Byla jsem nemocná, měla jsem věčně ucpaný nos, za den jsem posmrkala tři krabice papírových kapesníků, bolest v krku, bolest hlavy, bolest celého těla a sem tam teploty (k těm ještě později).
Panikařím. Bojím se, mám strach, mám nervy nadranc, děs mi běhá po těle a moje srdce tluče jak šílené. Proč se tolik bojím? Vždyť je to jen práce, je to školka, jsou tam malé děti, které mě milují. Tak by si člověk mohl říkat...proč tak raplí, dement. Ano, to je pravda. Děti, ty jsou v pohodě. Přijdu do třídy a ony mě objímají a nechcou mě pustit a to je moc hezké a mě to hřeje u srdce. Ne, tohoto se nebojím, ikdyž je to někdo dost o nervy s nima.
Bojím se něčeho jiného.
Bojím se přetvářky. Mám stres z toho, že si mám stoupnout před některé zaměstnance a tvářit se, jak je všecko v pohodě, odpovídat na jejich dotazy na tělo, které jsou zaobalené tak, aby vypadaly nevinně, ale přitom se ti dostanou pod kůži. Je to ryze ženský kolektiv, víte? Ani jeden zaměstanec školky není muž. Sem tam se tam zastaví starosta, ale to není zaměstnanec školky. A navíc je jedna ruka s jednou mou kolegyní. Takže s tím se nedá počítat. To nevadí.
Jednou jsem si hrála s dětma na kobercu a jistá osoba, která tam drbala s druhou jistou osobou, mi říká: "Barunko tys nějak zhubla, tys měla vždycky ty nohy o dost silnější..."
Jak vás někdo může pochválit a urazit v jedné větě? Podle mě je to nějaký druh umění. Ani jsem z toho pak neměla radost, protože mi z toho bylo smutno.

Necítím se tam dobře. Celý den su jak na jehlách, napjatá a nedokážu se přimět cítit se uvolněně a v klidu.
Ano, chcu se najít novou práci, novou školku, ale mám z toho taky dost strach. Co když to tam bude ještě horší? Co když tam budou proti mě všichni, dělat mi naschvály a tak... Tady mám na své straně aspoň jednu kolegyni, když nikoho jiného.
Tohle je stres číslo jedna, momentálně, a největší ze všech. Bojím si jít spát, protože pak bude hned ráno a práce. Bojím se nejít spát, protože pak se mě bude špatně vstávat a v práci to bude hrůza.

Dala jsem si horkou sprchu už v sedm hodin, umyla jsem si vlasy a tak. Nemohla jsem se na sebe ani podívat. Dneska jsem celý den projedla. Stres. Jím. Hodně. Břicho nafouklé, všecko zle, cítila jsem se trapně sama před sebou. Co se to se mnou děje... Dívala jsem se na sebe do zrcadla, obličej posypaný nezvanými hosty, rty popraskané na dvou místech do krve. Řasy světlé, oči nevýrazné, obočí každé jiné. Slzy v očích, proč. Proč se prostě nedokážu přijmout taková, jaká su, proč, když už se mi to konečně povede, se objeví něco, co mi tu mou nabitou sebedůveru zadupe do země...
Druhý stres, ze sebe.

Pak je tu taky osobní život. Zlomené srdce a narušený mozek, který si nedá říct. A bolest, která je tu se mnou stále, protože se nedokážu odprostit od těch debilních pocitů a být nad věcí a vzpamatovat se už konečně.
Víte, proč jsem onemocněla? Si myslíte, že je to chřipkové období, že je venku hnusně a že lidi jsou nemocní, tak su prostě taky jednou nemocná... ne, ne kdepak. Já nejsu nemocná kvůli ZIMĚ. Já jsem se normálně sesypala. V práci to bylo náročné a pak jsem se dozvěděla... no jednu věc, pak mi puklo srdce, probrečela jsem celou noc a celý den a celou noc a ráno jsem se probudila a šup, ucpaný nos, bolest v krku. A teplota.
Můj stres doprovází teplota, víte to? Prostě když se moc stresuju a su nervózní a nešťastná a všecko tak dokopy, tak mě bolí hlava a mám teplotu. Není to nic strašného, nemám halucinace a nepotřebuju Alpu nebo Koňskou mast nebo obklady. Ale cítím to a je to nepříjemné a není mi dobře.
Takže jsem se sesypala psychicky a odneslo si to moje tělo.
Stres číslo tři, zlomené srdce a narušená psychická síla.

Pak je tu taky rodina. Nebudu se v tom babrat, ale je to jedna velká kopa stresu, protože toho musím tolik stíhat a su na všecko sama a nestíhám to. Nestíhám. Vůbec. Vůbec nic. Pomoc.
Stres číslo čtyři.

Pak jsou tu lidi, na kterých mi neskutečně záleží. Jsou to moji kamarádi, kteří jsou většinou daleko a když mě potřebujou, nemám se k nim jak dostat. Jsou to lidi, kteří mají různé druhy problémů, každý něco jiného, ale je to těžké pro každého, je to těžké a nedá se to zvládat někdy. Někdy to prostě bez pomoci nejde. No a já? Já su tak daleko, že ikdyž jim chcu pomoct, tak nemůžu, protože se k nim nemám jak dostat. Ani k mojí nejlepší kamarádce, která je ode mě nějakých... Pff.. co já vím... okolo deseti kilometrů? Asi. Ani k ní se nemám jak dostat v tu chvíli, kdy mě potřebuje.
Láme mi to srdce, když někdo z mých milovaných trpí a já je nemůžu obejmout, hladit po zádech a říkat jim, že bude všecko zase dobrý, že se všecko spraví.
Protože přesně to potřebuju já ve chvílích, kdy mám pocit, že se rozpadnu. Potřebuju, aby mě někdo pevně obejmul a držel mě a já se mohla zas nadechnout. Musí to tak bolet?
Stres číslo pět.

Vzala jsem si lék, který jsem měla tehdy kvůli zablokovaným zádům. Je tam napsáno: Pomáhá při úzkosti, nervozitě a uvolňuje svalové napětí.
Přesně to se mě děje.
Pomáhá ten lék?
Ani za hovno.
Ne.

Někdy chodím po pokoji, srdce mi buší a hlava bolí a teplota a všecko, chodím po pokoji, potím se, polívá mě střídavě chlad a horko, já se snažím uklidnit ale nejde to. Nemůžu se normálně nadechnout. Copak je tohle normální?
A hlavně: proč tolik přemýšlím nad věcma, se kterýma nemůžu nic udělat? Prostě to tak jednou je, tak to tak je, konec.
Ale ne, já se s tím prostě nesmířím, krucinál...

Měla bych jít spát, zítra práce.
Bolí mě břicho. Zas mám teplotu.
Je mi do breku, protože všecko tak moc řeším a všecko kazím, nic mi nevyjde, nikdy nejsu šťastná a trochu se bojím, že ani nikdy nebudu, s takovýmto přístupem. Změna změna změna hned.

Odteď to mám jinak. Odteď budu považovat za úspěch každý jeden den, který přežiju. Jakmile půjdu domů z práce, řeknu si: Su dobrá, kruci, zvládla jsem to, jo!
A pak, najednou, bude léto a volnost.
Jo, přesně tak to bude.

Pochybuju, že tento blog čtou kluci, ale i kdyby, tož co. Tož ať si o mě myslí, co chcou. Všichni si o mě myslete, co chcete. Mě to pomáhá, vypsat se ze svých myšlenek. Zatím se ale necítím o nic líp, než na začátku a navíc mě bolí záda docela...
Ok, asi znamení, že už mám zavřít zobák.

Děkuju každýmu, kdo si tohle čte.
Buď šťastnej, člověče. Furt dejcháš.

B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.