SUPERHRDINA

15. března 2018 v 21:11 | Briallen |  Jednorázovky
SUPERHRDINA






Nevím, proč mě napadlo psát o tomto. Možná je to proto, že tak strašně miluju filmy a seriály, kde je někdo, kdo bojuje se zlem ve světě. Marvelovské filmy, DC hrdinové jako je Batman, WonderWoman, Superman, pak taky seriály, jako Flash, Arrow, Supergirl, Smallville, Daredevil... miluju to. Su tím tak trošku posedlá. X-meni, úžas. No řekněte mi, kdo nemiluje Wolverina nebo toho skvělého Quicksilvera?

Vždycky jsem si hrozně přála mít superschopnosti. Být neviditelná, číst myšlenky, být rychlejší než Pendolino nebo se natahovat jak žvejkačka. Nebylo by to skvělý? To je můj největší nesmyslnej nesplnitelnej sen.

Teď tu ale nechcu psát o těchto filmech, seriálech, o věcech, které jsou mimo naši realitu. Chcu psát o samotném superhrdinství.
Když my, v našem vesmíru, nemáme žádného Kapitána Ameriku, Iron-mana, nebo Supermana, který by bojoval se zlem, tak kdo potom může být superhrdinou? Žádné nadpřirozeno tu nepůsobí, maximálně tak nadpřirozené množství zla, kdy se k sobě lidi chovají jako zvěrstvo, ničí životy druhým, zabíjejí, mučí, týrají, bezcitně vraždí, vydírají, vraždí nejen ostatní lidi, ale třeba i nevinná bezbranná zvířata. A NIKDO je nezastaví, není tu žádný supersilný hrdina, který se o to postará. Ne, to patří jiným vesmírům.
Co teď.
Kdo může být hrdina, zachránce, pomoc, v našem vlastním zkaženém světě plném krutosti?
Superhrdina.
Hm.
Superhrdina je třeba kluk, kamarád, kterého jsem poznala před necelým rokem a doteď si říkám: Kdes byl celý můj život? Je to víc, než jen nějaký kamarád. Je to moje vesmírné dvojče, je to můj zdroj síly, je to můj vzor. Je přesně takový člověk, jaký by měl být v nitru každý na tomto světě. Je hodný, laskavý, štědrý, nevěřitelně silný a obětavý, cílevědomý a podporující, ohleduplný a věrný. Rozdal by se pro lidi, které má rád. Je tak nesobecký. Jde mu o spokojenost a štěstí lidí kolem sebe a ikdyž jsem se o to samé snažila dávno předtím, než jsme se poznali, tak teprve od něj jsem se naučila, že to má smysl a že je to krásné. Superhrdina.
Superhrdina je třeba moje nejlepší kamarádka, která je se mnou přes sedm let, je moje rodina, moje spása, moje opora každý jeden den, moje spřízněná duše, moje pomoc a podpora ve všem, na všech cestách životem. Je vždycky na mé straně. Věříme si. Pomáháme si. Můj bráška. Parťák. Psychobitch. Je úžasná. Moje hrdinka. Superhrdinka.
Superhrdina může být kluk, se kterým jsem se poznala tak, že to musel být osud. Je to kluk, který tu je každý den pro mě, ikdyž je daleko přes půl světa, každý den poslouchá moje řeči, zlepšuje mi náladu, pomáhá mi, uklidňuje mě, vyslechne mě, seřve mě, když se chovám šíleně nebo řeším sračky. Nechá mě se mu svěřit a taky on věří mě. Úžasný člověk, za kterého jsem vděčná. Superhrdina.
Superhrdina je třeba moje maminka. Vychovala pět dětí, přitom neměla žádnou pomoc od svých rodičů, kteří opustili tento svět moc brzo. Je tady, pomáhá nám se vším, vždycky, obětuje se pro nás, obětuje svoje štěstí a pohodlí, aby udělala radost někomu jinýmu, aby jiným lidem vyhověla, aby jiným lidem pomohla. A při tom všem je věčně optimistická. Superhrdinka.
Superhrdina je moje kamarádka, která tak mladá vychovává úžasného chlapce, sama, tolik si toho zažila, prošla si tolika sračkama, zkouškama, ne vždycky to dopadlo podle jejích představ, vlastně skoro nikdy, ale ona je tak silná, pevně stojí na nohou, nenechala se tím zastrašit a teď konečně začíná bejt šťastná. Statečná, silná a plná energie. Superhrdinka.
Superhrdina je moje starší sestra, která si prošla temnotou a neštěstím, smutkem, úzkostí, a teď je tak daleko, odvážná, svá, silná, neohrožená a šťastná. Superhrdinka.

Mohla bych pokračovat.
Ale nebudu.
Nechcu tu vyjmenovávat lidi ze svýho života.
Mám pocit, že každý člověk je svým způsobem superhrdina. Co dělají hrdinové? Pomáhají slabším, bezmocnějším, smutnějším, opuštěnějším a někdy, dokonce, ikdyž se to nezdá, i mnohem silnějším, než jsou oni sami. Neviděli jste Avengers? Justice League? Batman vs. Superman? X-meny? Jeden hrdina pomůže druhému.
Jediné, co je k tomu potřeba, je dělat dobré věci.
Člověk, který koná dobro, je hrdina. Protože v tomhle světě plném krutosti a zloby, v tomhle světě je to opravdu jedna z nejstatečnějších věcí ever. Nemyslíte?

Jednou, když jsem byla myslím ještě na druhém stupni základní školy, nebo to možná bylo už na střední, ale myslím spíš ta základka... šla jsem do školy, brzo ráno. V Brně jsem šla jednu zastávku pěšky, lidi ještě nikde, ještě nebylo ani sedm ráno. Bylo docela chladno, ikdyž mám pocit, že už bylo jaro nebo léto, přesně si to nepamatuju. Šla jsem z České na Komenského náměstí (Brňáci budou vědět), šla jsem kolem červeného kostela. Nad schodama u vstupu ležel bezdomovec, spal, zabalený ve spacáku a dece, že mu nebylo vidět nic, ani hlava nebo obličej. Vedle něho ležel čený pes, rotvailer, nebo jak se to jmenuje, neznám psí plemena. Velký černý pes. Šla jsem kolem a bylo mi to hrozně líto.
Vylezla jsem potichu nahoru, vytáhla z kabelky svačinu, kterou mi nachystal taťka, dva rohlíky s čímsi a položila jsem mu to tam. Vedle na zem. Pes se na mě díval, já na něho taky, nakonec jsem jeden rohlík rozbalila, kousek ulomila a dala mu. Snědl to, jak kdyby chudák neviděl jídlo celý měsíc.
Druhý den jsem šla zase okolo, tentokrát tam leželi bezdomovci dva, zabalení a schoulení. Měla jsem od taťky tousty, na které jsem se těšila jak blázen. Šla jsem tam a položila jim to doprostřed a doufala jsem, že se rozdělí. Pes spal.
Třetí den tam nikdo nebyl.
Ani ten další den.
Ani žádný další potom.

Jiný den jsem šla okolo člověka, kolem kterého chodívám denně a vždycky se mu vyhýbám. Každý se mu vyhýbá. Prodává Nový Prostor, ten časopis, který prodávají lidi bez práce. Tento den jsem šla okolo něho a když řekl "Nový prostor prosím", šla jsem k němu a jeden si koupila. Myslím, že to stálo 70 korun a já jsem byla zhrozená, proč to stojí tolik. Ale koupila jsem si ho, protože on tam stojí každý den celý den, prosí lidi okolo, ale všichni kolem něho chodí, jako by to byl sloup na reklamy, prostě nezájem.
Jiný den vidíte bezdomovce bez nohy, který sedí v podchodě a u zdravé nohy se mu choulí jezevčík. Tak mu tu dvacku prostě dáte. Proč ne? Co byste si za to koupili?
Pak je tu taky jeden pán, který za mnou přišel a prosil mě, že se potřebuje dostat do Banské Bystrice, přišel o práci a nemá na vlak. Vytáhl z kapsy hromadu dvacek a padesátikorun, dvoustovku a myslím si, že kdybych to spočítala, měl by dohromady víc peněz než jsem měla v tu chvíli u sebe já. Dala jsem mu peníze a šla jsem.
O nějaký měsíc později jsem ho potkala zase, toho stejného pána, prosil mě s tou stejnou výmluvou, že přišel o práci a nemá se jak dostat do Banské Bystrice. Zeptala jsem se ho: "Ale já už jsem vás jednou potkala a říkal jste mi to samé, a taky jste přišel o práci... kolikrát může člověk přijít o práci za pár měsíců?" Už si nepamatuju jeho odpověď přesně, bylo to něco jakože je to pravda a tak dál, dala jsem mu dvacku a šla jsem pryč. Říkala jsem si, že jestli ho ještě jednou potkám, dovleču ho na vlakový nádraží, koupím mu lístek do Banské Bystrice a posadím ho do sedadla a pak mu ještě zamávám, abych se ujistila, že tam fakt odjede.
Zatím jsem ho znovu nepotkala.

Pak je tu taky jedna paní z mojí dědiny, kterou potkávám s těžkýma taškama s nákupem. Jdu, vezmu jí obě ty kabele a odnesu jí je až ke vstupním dveřím, cestou si popovídáme, takže jí myslím pomůžu i jen tím, že ji poslouchám.

Neříkám tu ty zážitky proto, abych se něčím vychloubala, jakože "Hele, čumte jak su svatá, zachraňuju lidi, dávám jídlo bezdomovcům, rozdávám peníze a snažím se pomoct!" Ne, to opravdu ne. Říkám jen, že je to hrozně jednoduché udělat něco dobrého. Jestli se mám vzdát svačiny a být do oběda hladem, aby se jiný člověk, který je hladem několik dní, mohl najíst, proč to neudělat?
Jestli přijdu o pár korun, aby si člověk s časopisem, který nikdo nečte, nepřipadal zbytečný, proč to neudělat?
Jestli přijdu o peníze proto, aby si člověk bez nohy koupil polívku k obědu, aby se starý smutný člověk dostal domů za rodinou, proč to neudělat?
Ano, možná tu existuje i druhá stránka věci, a to taková, že si ti lidi bez domova za peníze nekoupí jídlo, ale alkohol, drogy, že člověk nežebrá proto, aby se dostal domů, ale protože prostě chce peníze, nechce pracovat a tak prostě obtěžuje lidi, dokud se nad ním někdo neslituje. Nebo možná člověk, který prodává časopisy, večer přijde domů a nadává, jací jsou lidi kreténi, místo aby byl vděčný za jednoho nebo dva, kteří si ten den časopis doopravdy koupili.
Ano, tahle stránka tu je, je to dost možné, je to dokonce i docela pravděpodobné.
Ale ty uděláš správnou věc. Ty uděláš to nejlepší, co můžeš, a to se počítá. Ty mu dáš svačinu, aby neměl hlad. Ty mu dáš drobné, aby si koupil jídlo nebo vodu. Ty mu dáš peníze, aby se dostal domů. Ty pomůžeš. Nejen jemu, ale sám sobě.
Je to hezký pocit dělat dobé věci.
Fakt to stojí za to.

Je hrozně snadné být superhrdinou. Nemusí to být vysloveně pomáhat cizím lidem na ulicích, stačí pomoct lidem ve svém okolí, lidem, které máš rád. Vyslechnout kamaráda. Podpořit ho ve snech a cílech. Podat pomocnou ruku a poradit mu. Komukoliv. Nejen lidi, kteří nemají kde žít, se trápí. Smutek je všude, zdá se mi že čím dál víc ho tu je, všude.
Krásná mladá holka s perfektní postavou, s penězi, se skvělou rodinou a spoustou kamarádů, se může cítit sama a ztracená. Tak to prostě je a nikdo si toho třeba nevšimne, protože přece ona je ta osoba s bezchybným životem, no ne?
Kdokoliv se můžu cítit na dně. A ty mu můžeš pomoct.
Stačí nebýt slepý a začít si všímat toho, co se děje okolo nás. Všímavý. Vnímavý ke svému okolí, svým blízkým a vyslechnout druhého člověka.

Já mám například pocit, že už nemám právo někomu vykládat, co si myslím, co mě trápí a tíží, co se mi motá hlavou. Protože si myslím, že už toho bylo dost, že tím lidi kolem sebe zahlcuju a obtěžuju a už to prostě dělat nechcu. Ale to nevadí, píšu to sem. A víš, co je nejlepší? Že ty, kdo to čteš, mi tím pomáháš.
Děkuju.
Nenech lidi ve tvým okolí myslet si to stejný. Svěř se jim, oni se svěří tobě. Ať mají pocit, že ti můžou cokoliv říct, že seš tady, že je posloucháš.
Je to snadný.
Je to snadný, být hrdinou dnešní doby.
Možná o tobě nebudou komiksy, možná nebudeš bojovat se zločinem ve městě, možná ti nepostaví desetimetrovou sochu, nedostaneš klíč od města ani ocenění starosty nebo vyznamenání od prezidenta USA za služby státu. Ale dostaneš něco cennějšího. Dostaneš klíč k srdci druhých lidí. Dostaneš jejich důvěru. Dostaneš ten krásný hřejivý pocit u srdce, když někomu pomůžeš.
Bude ti líp.
Bude nám líp.
Bude líp.

Tak nechť tě síla provází na všech cestách.
B.




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.