VZKAZ V LÁHVI

1. března 2018 v 20:12 | Briallen |  Jednorázovky
VZKAZ V LÁHVI






Zlato.

Nejspíš tě to už musí dost srát, že?
Tyto moje nálady, jak se prostě najednou odpojím a schovám a nic ti neřeknu.
Omlouvám se.
Neumím to vysvětlit tak, abys mě chápal, abys považoval za logický a rozumný moje rozhodnutí.
Jen ti chcu říct, že na tebe stejně pořád myslím, ikdyž si zrovna nepíšeme, taky že doufám a věřím, že seš v pořádku, a že kdybys něco fakt nutně potřeboval, máš moje telefonní číslo. Já tvoje nemám, jinak bych ti napsala.
Ale možná je to dobře, že nemám tvoje číslo.
Chtěla jsem, aby sis ode mě oddychnul, odpočinul, ikdyž pořád tvrdíš, že to nepotřebuješ.
Je to naposledy. Fakt. Už tě v tom nenechám samotnýho, nikdy.
Zítra večer budu zpátky, slibuju.

Bez wifi v práci su úplně jiná učitelka. Líbí se mi to. Chybí mi psát ti o každé malé kravině, která se tam stane, vtipný hlášky děcek atd.. Ale tebe to přece vůbec nezajímá. Krindapána.
S děckama si hraju, každej den jim hraju loutkový divadlo, oni to po mě chcou a líbí se jim to a baví je to a mě to baví taky, když vidím, jak se tomu smějou, jakou mají radost. Nojo, dělám ze sebe vola a oni to prostě žerou, jak jinak.

Dneska jsem upekla strašně strašně úžasnej štrůdl a udělala nejlepší chlebíčky na světě.
Mám takovej dojem, že su prostě geniální.
Chtěla bych vidět v kuchyni tebe.
Ale jak říkáš, to by ses mě asi pak nezbavil...
A to asi nechceme.
Nebo chceme?
Ne, nechceme.
.......nebo jo?
Ne, kruci, nechceme!
................................................možná....

Taky jsem si roztřískala kytaru. Teda, málem. Dala jsem si ju na popruh na záda, když jsem šla na zkoušku, protože jsem v každé ruce měla jeden talíř s jídlem, šla jsem a v pohodě. Pak bylo po zkoušce (byl to děs, vůbec mi to nejde a jsou ze mě zoufalí. Mám ruce jak po obrně.) a já jsem si tu kytaru zase hodila na záda na popruh, ikdyž jsem ty talířky už zpátky nenesla. Stála jsem v pokoji a ještě jsme si říkali nějaký ty informačky o zítřku, páč zítra hrajeme na ostro, a najednou ta kytara flák sebou o zem, popruh odletěl a kytara sebou flákla na zem prostě. Rána jak sviň... ladička rozbitá, měla jsem ju připlou na té kytaře.
Kytara dotlučená, ale naštěstí v celku.
Když jsem došla domů, trvalo mi sto let to zase naladit, jak to bylo v hajzlu. Pardon, neměla bych takhle mluvit. Ale chápeš mě.

Proč ti to vůbec vykládám?

Jo, říkala jsem si, že bych ti chtěla vzkázat, že na tebe myslím a ať se na mě nezlobíš.
Já se na to snažím připravit. Až jednou budu bez tebe a nebudem si tolik psát, až jednou v budoucnu bude všecko jinak, až jednou budeš mít ten krásnej život, kterej si pro tebe moc přeju a budeš konečně spokojenej.

Nevím, jestli si toto vůbec přečteš, ale tak či tak, je to tady, bude to tu viset a čekat.
Četl sis ten druhej sen? Není to psycho? Vyděsila jsem tě už? Odradila? Klidně, řekni, su otevřená všem připomínkám, nic mi nevadí, můžeš mi říct cokoliv.

Měj se krásně, zítra večer napíšu.
A šťastnou cestu domů, opatruj se.
B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.