ZLÉ SNY III.

9. března 2018 v 23:12 | Briallen |  Jednorázovky
ZLÉ SNY III.






Připadám si tak sama, ztracená. Jako bych někde sešla z cesty, jako bych zabloudila, odpojila se od davu, odpojila se od všeho a teď jsem zůstala prostě jen já a moje hlava. Jen já, moje hlava a ruce, které píšou a píšou, které píšou dokonce i bez počítače nebo tužky a papíru. Su zmatená, nevím co dál. Nevím, jak se mám rozhodnout. Proč jsou rozhodnutí tak těžká? Proč mi prostě nemůže do klína spadnout čínský koláček štěstí, který je ve všech amerických filmech a seriálech, a vevnitř bych našla nějaké parádní moudro, nebo prostě by tam bylo napsáno to, co mám udělat, abych byla šťastná, abych se nějak vyrovnala sama se sebou, s tímto životem, se světem, který nám byl dán, se vším, co jsem dostala a co jsem nedostala. Proč mám takový problém přijmout kdo jsem a jaká jsem? Proč to nemůže být jednodušší. Proč, jak je to možný.
Nevím, nerozumím tomu. Nerozumím sobě, ztrácím se.
Jak kdyby tu něco bylo, něco, co mi brání být sama sebou, být se sebou spokojená a hlavně být šťastná.

Mám zlomený srdce, bolí mě a píchá mě zevnitř jehličkama, který se změnily v nože, a ty nože v meče, a teď to už nejsou ani meče, teď to jsou jen obří harpuny a mě to bolí a bolí.


Takže teď ten sen:
Byla jsem tam sama. Sama v tmavé místnosti, nic jsem neviděla, nic jsem si nepamatovala, hlava mi třeštila a cítila jsem, jak se probouzím, jak přicházím k sobě, jak se mi postupně sluch vrací k normálu a taky čich, až na to, že nosem mi nešlo dýchat, cítila jsem mokro a šimralo to kolem nosu a hlavně mi to teklo po obličeji a já se nemohla poškrabat, protože s rukama mi nešlo pohnout. Snažila jsem se zaostřit zrak, ale nebylo na co zaostřit, nešlo to.
Tak moment, co se děje.
Vrtěla jsem hlavou a snažila se vybavit si poslední věc, kterou si pamatuju.
Byla jsem doma, slyšela jsem, jak na sebe lidi kolem řvou. Bylo tam narváno. Všude kolem dvojice trojice nebo větší skupiny lidí, kteří na sebe hulákali, jeden přes druhého na sebe řvali. A já jsem seděla na židli uprostřed toho všeho. Zvedla jsem se a šla do svýho pokoje. Na sportovní podprsenku jsem si dala mikinu s Batmanem, protože mám pocit, že mi dodává sílu a odvahu. Smějte se, ale je to pravda, nejen ve snu, ale v reálným životě, miluju tu mikinu, miluju Batmana, miluju tu myšlenku bdělého strážce nad slabšími.
No ale o tom to není.
Takže jsem si oblíkla tu mikinu, vzala si do kapsy sluchátka a mobil, nasadila jsem si tenisky a šla jsem.
Vždycky, když to doma nezvládám, seberu se a jdu ven. Jdu se projít a chodím hodiny okolo, dokud mi není zima nebo nemám hlad nebo mě nebolí nohy, pak se vrátím domů.
Takže jsem šla, vylezla jsem na kopec a šla cestou dolů, kde obvykle v létě chodívám na zmzku. Nebylo léto. Rohodně nebylo počasí, ve kterým se člověk rád prochází po venku. Bylo zataženo a začalo mrholit, nasadila jsem si kapucu od mikiny a šla jsem, ve sluchátkách mi hrál song Broken hearts/Bones, přesně takhle se to jmenuje, interpreta si nepamatuju. Šla jsem a šla, mrholení bylo nepříjemné a příjemné zároveň. Nepříjemné, protože jsem měla od toho brýle a špatně jsem přes ně viděla. Proč jsem si vzala brýle? Nevím, normálně je nosím jen v práci nebo když fakt nutně potřebuju vidět do dálky. Ale teď jsem je měla na sobě a neměla je kam dát, tak jsem si je nechala na očích a mžourala jsem přes ně na svět.
Pak mi začal hrát jiný song, Whatever it takes od Imagine Dragons. A viděla jsem před sebou světla auta, zašla jsem ke kraji, protože tady je jen silnic, žádný chodníky okolo. Zašla jsem ke kraji a pokračovala v chůzi. Ale to auto neprojelo okolo, jak jsem si myslela. Zastavilo vedle mě.
Nedokážu si vybavit, co to bylo. Nevím, jestli to byl osobák, nebo dodávka, nebo sporťák, nevím, nevidím to. Zastavilo vedle mě auto, říkám si, asi se chcou zeptat na cestu. Z otevřenýho okýnka vyrazila něčí ruka a dál už nevím nic, jen že teď sedím tady a nevím co se děje.
Zkušebka: co ruce?
Cítila jsem je zkroucený za zády, pravděpodobně svázaný.
Paráda.
Nohy?
Nedokážu říct. Postavit jsem se nemohla.
Byla mi zima.
Místnost se rozsvítila. Mrkala jsem a snažila se soustředit, místo toho jsem ale cítila, jak se mi do očí derou slzy, protože jsem měla hrozný strach, srdce mi bušilo tak silně, že to museli slyšet na druhým koncu Vesmíru. Brečela jsem jak idiot a rozhlížela se okolo, kde su.
Byla to posilovna.
Byla jsem v posilovně, kolem činky a bench a další činky a činky. Vypadalo to jako sklep. Žádné polstrování na zdech, žádné stojany ani jiné přístroje, v rohu se ze stropu houpal boxovací pytel. Nikde žádné zrcadlo, jak to maj lidi v posilovnác rádi, a neviděla jsem ani žádné okno. Zdi byly oprýskané a kdysi nejspíš světle modré, zem byla pokrytá prachem.
Zacloumala jsem rukama, ale marně. Bylo mi zle, hrozně jsem se bála, brečela jsem a nemohla přestat, pískalo mi v uších a cítila a slyšela svůj vlastní tep.
Došlo mi, že mě jakože UNESLI, ale proč proboha, vždyť to se děje jen ve filmech, bohatým lidem, já nemám nic, moji rodiče nemají nic, moje rodina nemá NIC, čím by za mě mohli zaplatit. Teda, jestli je tohle účel. Ale čich? Kdo to byl?
Byla mi zima. Po obličeji mi tekly slzy a ještě něco. Koukla jsem na sebe, mikina nikde, boty nikde, seděla jsem tam a klepala se, na rukách husí kůže. Slzy mi tekly po bradě a po krku do výstřihu, ale když jsem se podívala, vypadalo to jako krev.
Co teď co teď co teď, umřu umřu umřu.
V tu chvíli bych brala opilého starce, v tu chvíli bych brala chlápka, který mi vyrval tu věc z těla, protože to aspoň nebolelo. Tohle bolí, všecko. Všecko mě hrozně bolí, připadalo mi, že hořím, kde je ten oheň? Dívala jsem se na sebe, kolem sebe, nikde nic nehořelo, ale všecko tak pálilo a pálilo. Bolelo.
A pak, do té hnusné hnusné místnosti, vešel ten člověk, kterého miluju a díval se na mě. A mě asi muselo vybuchnout srdce...

....protože jsem se probudila. Rozhlížela se po pokoji, sahala si na zápěstí a protahovala si ruce a nohy a zvedla jsem se a zase posadila a zase zvedla a posadila a ještě párkrát dokola, jen abych měla tu jistotu, že to jde, pak jsem si lehla a držela se za srdce a prosila ho, ať ještě aspoň jednou udeří, abych cítila a věděla, že tam je, že se nic nestalo a že funguje jak má.


Napsala jsem jeden článek o lásce.
Mám ho uložený v rozepsaných a bojím se ho zveřejnit.
Mám?
Nevím, mluvím tam dost zvláštně a ikdyž je mi úplně jedno, co si lidi o mě myslí, protože nemám tušení, kdo tenhle blog ve skutečnosti čte, tak stejně mám tak trochu strach. Napsala jsem ten článek v dost hrozné náladě v hrozný den a s těžkým srdcem. Napsala jsem ten článek, abych si ulevila, abych to ze sebe dostala. Přitom mě to teď možná tíží mnohem víc.

Končím.
Nevím co říct.
B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.