PSEUDOŽIVOT VI.

15. června 2018 v 19:39 | Briallen |  Jednorázovky
PSEUDOŽIVOT VI.







ČTVRTEK

Je toho moc už, je toho příliš. Dneska jsem byla na pokraji něčeho děsivýho. Plná třída ječících malých lidí. Jeden přes druhého řve a křičí a ječí a všichni chcou něco po mě.
Na záchod.
Napít.
Podat hračku.
Ten žaluje žaluje žaluje...
Ten si polil triko. Zase. Dneska už třetí a ve skříňce nemá náhradní. Co mám dělat. Vezmu mu prostě nějaký, který leží v košíku s nápisem "Nepodepsané věci, rozeberte si je". Ale rodiče na to samozřejmě serou. No takže mu tam nějaké triko najdu. Do toho na mě volá ze záchoda jeden "Utřít zadeeeeeek!"
A do toho od sebe odtrhávám tři zmetky, kteří se rvou a mlátí a na mě jen protáčí oči, jak su blbá, že si jako myslím, že mě snad budou poslouchat nebo co..
Haha. Jasně.
Přestaňte ječet.
Přestaňte ječet!
Tyvole přestaňte ječet!!!
Fakt jsem řekla před dětma "Tyvole". Cítila jsem se strašně a koukala jsem po nich, jestli to zaregistrovali. Ale nikdo nic, navíc ječeli dál, bylo jim to úplně jedno. A já jsem na jednu krátkou sekundu byla vděčná, že mě neposlouchají.
Na jednu krátkou sekundu.
No dobře teda.
Eva je se mnou tento týden ve tříde od rána do půl jedenácté, dokud nepřijde Katka. Já tam přece sama být nemůžu, protože dopoledne platí můj poloviční úvazek chůvy, no a chůva být sama ve třídě s děckama prej bejt nemůže. A nikoho nezajímá, že odpoledne plním svůj poloviční úvazek učitelky, tím pádem tam najednou sama bejt můžu.
Fuck logic toto.
No, takže Eva je tam se mnou ve třídě jako hlavní pedagog, protože já su jen vedlejší, nedůležitá. Jen na všecku práci, kterou nikdo nechce dělat. Eva odešla pryč. Už zase. Klasik.
Su zvyklá. Ona si tam řeší okolo svoje věci a já tam věčně zůstávám sama s plnou třídou malých potvor.
Existuje důvod, proč na ty malé děti mají být dvě dospělé osoby. Já ten důvod poznávám neustále, každý den, protože každý den mě tam nechávají samotnou. Ikdyž z právního hlediska se to nesmí. Ale oni prostě jak se jim to hodí, rozumíte mi.
Dneska už nemůžu. Nemůžu prostě. Za chvilku se rozbrečím, fakt že jo.
Tak nic..
Sama jsem se postarala o to, aby se všichni (23 harantů) šli vyčůrat a nepozabíjeli se tam. Lítala jsem mezi koupelnou, šatnou a třídou, sama, dokud nebyly všecky děti oblečené na zahradu.
Uf, zvládla jsem to.
Aha, tak ne.
Sára se furt válí na zemi v oblečení do třídy a nehne prstem, aby se převlíkla do tepláků na zahradu a mikiny. Ne. Je jí to jedno.
Sári, oblíkej se. Všecky děti jsou hotové a čekají na tebe.
Nic. Zavrtí hlavou že ne.
Sáro, oblíkej se.
Vyplázne na mě jazyk.
Cože? Chceš dostat po zadku???
Zavrtí hlavou a směje se.
Šla jsem pryč. Nechala jsem ju tam. Šla jsem pryč, než bych udělala něco, co nesmím. Opravdu nechcu do kriminálu. Šla jsem na druhou stranu místnosti, kde u dveří čekaly všecky ostatní oblečené děti. Začala jsem jim vyprávět strašidelnou historku, kterou jsem si na místě vymýšlela, to mi jde dost dobře. Děcka koukaly jak uhranutý, dost jsem to přikrášlovala a fakt jsem se snažila, že jsem si nakonec uvěřila aji já sama. Dovyprávěla jsem to a Sára se mezitím nějakým zázrakem oblíkla. WTF.
Jenomže potom byly všecky děcka vyděšený a začaly skuhrat.
Já se bojím.
Paní učitelkoooo, já se bojím.
Můžu jít s tebou?
Chyť mě za ruku!
Já tam nechci já se bojííím.
Děcka! Tak klid! Nemám 23 ruk. Buďte potichu a nic se nestane.
No, můžu říct, že celkem potichu fakt byly. Aspoň něco. Už se těším, až mi začnou chodit rodiče a nadávat, že se jejich děcko bojí chodit do školky, protože máme na půdě příšeru a co to jako je za nesmysl a kdo jim tohle vykládá.
Ehm..
Já.
Já jim tohle vykládám.
Milí rodičové, víte vy vůbec, co máte doma za strašný děcko? Hm?

Venku.
A pak, zase sama. Katka s Evou kecají ve dveřích o hovnech a mě nechají všecky děcka na převlečení a umytí a hlídat je v koupelně a všecko. A do toho mi Eva do ucha říká moje úžasné krásné služby na prázdniny, jakože tu budu první týden od šesti ráno a druhý týden do půl páté odpoledne, každý den celý den. Takže vlastně nonstop.
Děkuju.
Fakt.
Miluju.

Odpoledne si nepamatuju. Vím jen, že to bylo strašné. Všecko je v mlze.
Pamatuju si jen
Sáro lehni. Sáro na postel. Sáro lehni. Lehni. Lehni si. Sáro na postel. Sáro lehni. Sáro lehni si. Sáro lehni. Sáro lehni. Sáro lehni. Sáro lehni.
Říkám jí Buď potichu.
Ona na mě Ty buď zticha.
Říkám Cos to řekla? Lehni a spi.
Ona na mě Nech mě.
A já jenom hlavně nebreč hlavně nebreč hlavně nebřeč nebreč nebreč před nima. V hlavě. Pro sebe.
Hrabe mi.
Nepamatuju si, jak jsem se dostala dom.
Jediné, co chcu, je skončit to.
Nevím, jestli práci nebo dnešní den nebo něco ještě trochu jiného...
Stejně je to jedno.


PÁTEK

Říkám si, pátek, bude konec, bude líp.
No, tak proč si ten konec hned od začátku neposrat, žejo.
Zaspím. Top.
Naštěstí všecko stihnu, protože se teď tolik nemaluju jako dřív, protože mejkap prostě nezamaskuje mou únavu, moje vyčerpání, mou touhu po klidu, mou paniku, nezamaskuje můj zděšený výraz, když už nemůžu dál a chcu utéct někam daleko. Dám si mejkap jen na ta místa, kde mám akné nebo jizvy. Jen trochu. Pudr. Obočí. Řasenkou ty řasy jen pohladím, aby se neřeklo a aby mi lidi ty oči aspoň našli, když nejsou nijak extra výrazný. Světlý. Modrý. Světlý řasy.
I don´t give a fuck, really. Du.
Vypadám přesně tak, jako se cítím. Jak kus hovna.
A nejlepší na tom je, že je mi to jedno.
Není to teď moje priorita, dobře vypadat. Moje priorita je přežít. Přežít dnešek. Přežít další den. Přežít tenhle měsíc. Tenhle školní rok, tento život. Du do práce. Mám na sobě vytahaný kalhoty a černou mikinu, tenisky a z vlasů podivný chuchvalec. Neřeším.
Nějak jsem to zvládla a su ve školce. Co teď. Sedím v ředitelně a snažím se najít co nejvíc argumetů, proč hned neutéct. Přemlouvám se v duchu, ať zůstanu sedět a neutíkám. Moc přesvědčivě nezním, fakt. Snažím se čít.
Ach, co tu kecám.
Knihu mám na klíně a projíždím instagram. Jako by tam snad bylo něco zajímavého. Vidím ty dokonalý těla holek v plavkách, vidím je na pláži, v moři, v bazénu, vidím holky v croptopech s opáleným břichem, vidím dokonalé mejkapy na krásných obličejích, které ani mejkap nepotřebují.
Zavřu to a končím.
Zavolám do jedné školky, jestli nehledají učitelku na nový školní rok.
Nehledají.
Tak nic.
Ve třídě 22 minilidí. Jeden přes druhého řve a ječí a každý něco chce a potřebuje a hlavně všichni mi zrovna teď ve stejné vteřině potřebují něco nutně říct.
Já mám doma auto.
Dneska du po obědě.
Vyzvedne si mě táta.
Táta mi dal včera nový auto. Úplně nový.
Atd.
Říkám super. Super. Super. Paráda. Super.
Eva, že prý Katka přijde později, místo v deset dojde až ve dvanáct, protože volala, že prý si ráno vzala nějaký prášky a je z toho celá hrozně oteklá.
Řeknu vám jak to je.
Katka = hypochondr.
Nic jí není a dělá ze sebe furt nemocnýho chudáka. Má vysokej tlak, musí odejít o dvě hodiny dřív z práce a jít k doktorovi. Má srdeční tachykardii, omg, pomoc. Zavolejte záchranku. (srdce jí vynechalo jeden úder, propánaboha)
Musí na kardiologii, odejde o tři a půl hodiny dřív z práce.
Je oteklá, sama si to způsobila, přijde o dvě hodiny později do práce. No co, žejo.
Chudák malá nemocná stará. (52, hrůza, kopejte hrob, šmarjá)
Eva, že jí přijde pán kvůli nábytku do školky, takže pak odejde. Říkám, okej, skočím si na záchod. Záchod je obsazenej a v tu chvíli přišel pán od nábytku. Du zpátky do třídy a říkám to Evě, na záchod jsem se už nedostala. Bylo deset hodin. Víte, kdy jsem konečně měla možnost jít se vyčůrat? Ve dvě. Ve dvě hodiny odpoledne.
Bezva.
Takže Eva je pryč.
Su sama, zase.
Ikdyž nikde to neříkej, Baru, jo? Nikde to neříkej, sama tady bejt oficiálně nesmíš, tak ticho.
ŘÍKÁM TO TADY A TEĎ, KURVA, A STE MĚ U ZADKU.
Takže su sama s těma harantama.
Uklidíme. Povídám jim. Hrajeme si. Zpíváme. Cvičíme a tancujeme.
Deme se vyčůrat a oblíkat na zahradu.
A víte co? Zvládám to skvěle, su úžasná. Přísahám že su nejlepší učitelka (ikdyž dopoledne jen chůva, na to bacha) na světě. Zvládám to dokonale.
O tom, že se někde v nitru hroutím a propadám, o tom nikdo neví. Tak ticho.
Když sme byli u dveří, že jako deme dolů se obouvat, z vedlejší šatny vyšla druhá třída, takže sme museli čekat, aby se děcka nepomíchali a nepozabíjeli. Vymyslela jsem si pohádku o smutné princezně, drakovi a kouzelném černém meči. To mám z toho čtení Zaklínače, přisámbohu.
Seděli a koukali.
Su dobrá.
Šli sme ven. Smradi.
Zlobí.

Ze zahrady odcházíme pozdě, zapomněla jsem na čas. Je jich 22 a jdeme o 15 minut později, než normálně.
Fuck.
Když už jsou hotoví, převlečení a umytí a nachystaní na oběd, deme po schodech dolů do jídelny a nahoru naproti nám de Katka. Vysmátá. Po oteklosti ani stopy. Aha. Zajímavé.
Ahooooj, já už du hned za vama!
Nešla.
Došla za 15 minut, když už byly děcka skoro po obědě. A hned ty hotový vzala sebou. Ona může, žejo. Mě tam nechá s tou pakáží, co nic neumí a neposlouchají. Okej.
Spaní je utrpení. Já usínám, vařím si kafe, který nenávidím. Ale raduju se. Protože jsem jim dodělala poslední zbyteček kafe, kterej tam byla a nechala jsem jim tam prázdnou sklinku. Haha. Teď už tam nemaj nic. Drbny.
Děcka zlobí.
Snažím se číst, nejde to.
Jane přestaň. Jane. Lehni. Lehni. Lehni. Lehni si. Lehni. Lehni si! Jane lehni! LEHNI JANE UŽ!!!!!!!
KURVA.
Vstáváme. Fuck. Chcípnu. Chcu dom.

Uklidím postele, dneska je pátek, takže pyžamka se berou domů na vyprání. Tak já si všecky ty pyžama vezmu, poskládám, pak du do šatny a dávám je děckám na skříňky. Je jich 20. Myslíte si, že to mají podepsané třeba? Ani hovno. Já si prostě pamatuju, co má jaké děcko za pyžamo a dávám to ke správné skříňce, kterou poznám podle značky, ne podle jména. Až tak skvělá su učitelka, všecko si pamatuju. Katka si nepamatuje nic ani po deseti měsících, co ty děcka máme ve třídě. Nic.
Co tam budou beze mě dělat, až odejdu, to by mě fakt zajímalo.
A NEBO
VLASTNĚ NE.

Když jdu konečně na ten záchod, vidím Katku jak bere z šuplíku novou sklinku kafe a rozdělává to. Vím, že toto nemá ráda. Dobře jí tak. Je to Nescafé, žádný Jacobs. Smůla, kotě.

Domů.
Jak?
Nevím. Mám pocit, že mě nohy sotva unesou.
A teď?
Du si pro vodku.
A přeju si prostě jenom konec.

A víte vy co?
Celkem mámvpičismus provozuju. A jakože, mám dojem že mi to i jde.
Tohle sem píšu, abych si ulevila. Ale popravdě?
Nejsu naštvaná.
Nejsu rozčilená ani smutná.
Je mi to u prdele.
Su jen vyčerpaná, jinak sorry jako, nezájem.

Mějte se.
B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.